Božská je Neapol! A chaotická. A zabordelařená. A…

Božská je Neapol! A chaotická. A zabordelařená. A…

Představte si nejužší uličku libovolného starého města v Česku. Zužte ji na půlku. Ještě o kousek! Přidejte auto…

Cože, že se tam nevejde? Ale prosím vás. V Neapoli projede a ještě kolem něj prokličkuje moped. Řízený desetiletým klukem. Celé to bude dohromady strašlivě troubit a lidi budou uskakovat bez větších emocí.

Chcete vědět, jaké je ocitnout se ze dne na den z čisťounkého městečka jménem Brno v chaotické třímilionové Neapoli? Hned vám to povím!

…tak tady teď studuju. 🙂

Tuu-túúút!

Doprava v Neapoli má pro chodce dvě pravidla:

  • Chceš přejít? Prostě to udělej. Nerozhlížej se a neřeš červenou. A pokud jsi mladá holka, aspoň se usměj na řidiče, který tak překotně zastavil, i když nemusel.
  • Chodník je pro lamy. V Neapoli se chodí po silnici.
  • Když uslyšíš troubení, uskoč. Anebo třeba ne. On se s tím ten týpek na mopedu (na kterém veze celou rodinu plus týdenní nákup) nějak popasuje.
Mopedy! Mopedy everywhere!

Ohledně těch chodníků jsem měla rozhovor se svým hostitelem Simonem.

Já: „Víš, Simone, u nás v Česku nechodíme po ulici. Chodíme po chodníku.“

Simone: „Aha… Tady nemůžeš, chodníky jsou zablokované.“

Já: „To je další věc. Proč parkujete na chodnících?“

Simone: „A proč ne?“

Cože? Ekologie? Co to znamená?

„No, grazie, non ho bisogno della borsa.“

Ne, díky, nepotřebuju tašku. Tuhle větu jsem se naučila rychle, protože ji tu opakuju při každém nákupu. Italové všechno strkají do igelitky, i kdybych si koupila jen jeden kokosák.

Typické neapolské zákoutí – malá skládka a okno do jiného světa.

Když tašku nechci, reagují všelijak. Někdo pokrčí rameny a myslí si něco o idiotovi, jiný se se mnou dohaduje. V supermarketu dokonce pán tvrdil, že musí to jedno rajče dát do igeliťáku, jinak na něj přijde policie.

Větu „…jinak na nás přijde policie“ jsem slyšela už milionkrát. Třeba se tu nesmí vynášet sklo z barů, a tak všechno dávají do plastových kelímků. A ty Neapolitánec hodí na zem, stejně jako flašku od piva. Ty tu nejsou vratné.

Když vtom najednou… slepice!

Ulice Neapole jsou plné bince. Odpadky jsou všude a je úplně normální házet je kolem sebe. Místní jsou přesvědčení, že tím dávají práci lidem, kteří ulice uklízí.

Doteď jsem tu nikoho uklízet neviděla.

Má to ale i svoje výhody. Na brajgl si brzo zvyknete a na ulici najdete poklady. Kamarádka našla pěknou kabelku a skříňku, kterou si odveze domů.

Kdopak to hraje?

Zatím to asi působí, že samým zděšením nevycházím do neapolských ulic, pokud nemusím. Ale to vůbec není pravda! Užívám si místní chaos s každým dnem víc a víc. Neapol je plná barev, života, zážitků, chutí… a hudby!

Každý večer potkáme několik hudebníků. Člověka, který hraje na nástroj podobný prutu na ryby. Trumpetistu. Harmonikáře. Dva boží kluky ze Srbska, kteří neuvěřitelně válí.

Kousek od našeho domu je moje oblíbená ulička, ve které je konzervatoř a prodejna klavírů. Neustále tam někdo na něco hraje, ozývá se zpěv… a dole duní repráky prodavače náramků, který poslouchá laciný hiphop.

Jo a ještě něco! U nás v domě bydlí pianista, a ten když hraje, tak se to nádherně rozléhá po vnitrobloku. Říkám mu Pietro.

Žít Neapol teď a tady

A víte co? Já jsem tu neuvěřitelně spokojená. Neapol mě učí užívat si každý moment, nestresovat, nikam se nehnat. Ano, organizuju si čas, abych zvládla své povinnosti a pak mohla objevovat město. Ale nehrotím to.

Abyste viděli, že to tu máme fakt hezký. 🙂 (Ten kopec vzadu, to je Vesuv!)

Zkouším nové věci. V pátek jsem třeba byla na první hodině boxu!

Prožívám každé sousto místního jídla.

K těm dobrotám: tohle je cannolo, nejlepší sladkost vesmíru.

Raduju se z blbinek. Jako když se zvládnu domluvit a třeba se zeptat, kde seženu bombičky do Parkera (to byl výkon).

Bavím se s lidmi. I když je jejich angličtina špatná a moje italština ještě horší.

Obdivuju nádheru města, které by většině Čechů přišlo špinavé a nebezpečné.

Miluju život na neapolský způsob. Od prvního doušku kávy po poslední doušek vína.

A zároveň si vážím všeho, co máme v té naší malilinké zemi. Protože o našich světlých bytech, otevřených možnostech a dostatku práce se řadě místních ani nesnilo.

Jen bych tu potřebovala své kamarády a drahého polovičku. Nemáte někdo teleport na půjčení?

Něco pěkného na závěr: pláž u města Paestum

Dočteno? Bájo! Tak si mě nezapomeňte lajknout na Facebooku, chystám další neapolské reporty! A jestli se vám článek líbil, sdílejte ho, ať se se mnou do Neapole mrknou i vaši kamarádi.

Další barborové počteníčko

Přece si tenhle článek nenecháš pro sebe! Lajkuj, sdílej a posílej dál.
20

10 thoughts on “Božská je Neapol! A chaotická. A zabordelařená. A…

    1. Já myslela, že to pro mě taky nebude… ale miluju to tu. Lidi tu jsou hrozně milí, všichni se s námi snaží domluvit, i když neumí anglicky a naše italština je velmi špatná. Je to tu pro mě nový svět a zároveň možnost dělat věci jinak. 🙂

  1. Ty jo, to je super! Obdivuji tvoji odvahu, nevím jestli bych zvládla studovat v zahraničí. Závidím ti ten Vesuv, tam se chci podívat příští rok. 🙂 To s tím přecházením jsme zažili i v Londýně, že nikdo neřešil červenou, bylo to zajímavé.

    1. Ono to studium samo o sobě není těžké, právě bych řekla, že u nás máme intenzivnější předměty. A objevovat nové místo je super, doporučuju. 🙂

  2. To je opět krásný článek! A tvůj přístup by měl jít mnohým příkladem. Fakt se mi líbí, že si na ty kulturní rozdílnosti, které nás Čechy mnohdy rozčilují, nestěžuješ, ale prostě je bereš tak, jak leží a běží. A že si to ještě užíváš! Kamarádka měla z Říma, kde rok žila a pracovala jakožto vážená paní doktorka, hodně podobné dojmy. Dost ji ten rok změnil, přijela mnohem klidnější, uvolněnější, s nadhledem. Užívej si Erasmus, je to boží zkušenost. 🙂

    1. Nu, ono to asi jinak nejde, to by se člověk zbláznil. 🙂 Věřím, že i mě ten semestr tady promění, snad jen k dobrému.

  3. Jo, přesně tak, jak si Itálii pamatuju 🙂 Bordel, chaos a zároveň jisté spontánní kouzlo – obzvlášť ti hudebníci jsou skvělí. Byť tedy přímo v Neapoli jsem nikdy nebyla. Ale Bolognu mám zase zmáknutou 🙂
    Mimochodem, bývala bys pro mě byla ideální spolubydlící, když jsem ještě cvičila každý den nějakou tu půlhodinku na housle 🙂 Dnes jsem ráda, když zvládnu jednou za týden dolézt na orchestr, ale bývala jsem pilná žačka a to vyžaduje nějakou kliku na chápavé spolubydlící 😀

    1. Jé, to bych asi ocenila! 🙂 Pietro (ten klavírista z našeho domu) už dlouho nehrál, tak by se cvičící houslistka hodila. 🙂
      Hm… a já bych měla trénovat zpěv. A nějak na to nemám pokdy a nechci tu halekat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Líbí se ti u mě? Lajkni si mě a pošli #barborovépříběhy dál!