Představte si, představte si, že v Krakově celý víkend pršelo.

A stejně jsme si tam s žumem užili super víkend. Vylezli jsme na Kosćiuszkovu mohylu, krmili jsme holuby ve velkém a taky jsme narazili na muzeum pinballu. Jo, takové muzeum existuje a je v Krakově! Jestli přemýšlíte, kam vyrazit na výlet, jsem pro Krakov všemi deseti, protože…

Zvlášť jestli jste nadšenci do památek. S žumem jsme viděli, co se do nás vešlo: Barbakán, hrad a katedrálu na kopci Wawel, Kościuszkovu mohylu, kostel Nanebevzetí Panny Marie (i když ten jen zvenčí), Sukiennici, židovskou čtvrť… Mě osobně nejvíc nadchla Kościuszkova mohyla, asi proto, že jsme se k ní museli vydrápat, navíc jsme se drápali deštěm. Ale vezmu to popořadě.

Barbakán byl původně součást opevnění Krakova, které se do dneška dochovalo. (Což je prima a rozhodně ne samozřejmost. Třeba v Kutné Hoře nám toho z hradeb moc nezbylo.) Je to stavba s pořádně silnými zdmi, ve které se pořádají výstavy a kterou si můžete projít kolem dokola a cítit se středověce. I my jsme narazili na výstavu, konkrétně na velmi barevné, velmi obrovské a lehce kýčovité obrazy. Ale trocha barviček uprostřed deštivého dne člověka nezabije.

Do katedrály na kopci Wawel jsme se taky podívali. Je to přesně ten typ katedrály, který se vás pokusí po prvním kroku dovnitř vyděsit k smrti, abyste ihned přestali hřešit, padli na kolena a modlili se za svou spásu. Všude spousta zlata, mramoru, zamračených obrazů a schránek s ostatky svatých, to mi prostě nahání hrůzu. Vám ne?

Pod touhle katedrálou leží polští panovníci (mezi nimi i prezident, 1 ks) v obrovských těžkých rakvích a nechají se od vás za pár zlatých okouknout. Trochu zvláštní, české krále jsem takhle nikdy neviděla. Leží tu i umělci, mezi nimi Mickiewicz a Chopin.

A nemusíte lézt jen dolů k hrobům, ale i nahoru do věže, kde jsou k vidění oooobrovské zvony. Člověk si hned vzpomene na Quasimoda.

V kostelu Nanebevzetí Panny Marie na Hlavním náměstí (Rynku Glównem) jsme nebyli, očučovali jsme ho jen zvenku. Co mě zaujalo, byla korunka okolo jedné z věží. A taky odtrubování celé hodiny. Místo panáčků na orloji se v celou na věži otočí opravdový člověk a do čtyř světových stran odtroubí krátkou melodii. Bájo!

Na Hlavním náměstí je i Sukiennice, krásná budova bývalého trhu s látkami. Dnes tam najdete hrooooomadu obchůdků se suvenýry. A já miluju obchůdky se suvenýry. Jsou barevné, lesknou se, cinkají a jsou v nich k mání pohledy. V Krakově byly k mání nejenom pohledy, ale taky spousta šperků s jantarem a krucifixů. Obrovská spousta krucifixů.

No a konečně Kopiec Kościuszki! Na ten jsem žuma táhla násilím, byl už celý uondaný, venku lilo jako z konve a žum by nejradši zůstal na hostelu a spal. A to zas ne! Hezky jsme si vyšlápli až nahoru na mohylu, kterou Poláci navršili, aby oslavili svého (a amerického) slavného bojovníka. Kościuszko je prostě polská celebrita číslo jedna. Vlastně dvě, šlape na paty Janu Pavlovi II.

Z Kościuszkovy mohyly je krásný výhled. Asi. Když je hezky. Každopádně je to pěkná procházka a rozhodně ne příliš náročná, nebojte.

A to ještě není všechno, Horste!

Když jsme oběhali památky, chtělo to ještě něco trošku onačejšího. Štěstí si nás našlo samo a mělo podobu pána s geniálním nápadem: prodávat pitomým turistům za pět zlotých půl litru zrní. Proč? Pro holuby přece! A tak jsme krmili a krmili. Holoubci přišli až k nám, zobali přímo z ruky, usazovali se nám na ramenou a dělali hloučky kolem našich nohou. A bylo to TAK bájo! Člověk by neřekl, jak heboučký takový holub je.

Další prima zábavu nám našel žum: pinballové muzeum! Je to vlastně spíš bar, kterému by tak trochu přebývaly dvě místnosti, kdyby… kdyby v nich nebyl pinball! Stály tam vedle sebe pinbally převážně z devadesátých let vyladěné podle Star Wars, Adamsových, Terminátora a dalších slavných filmů. Nechyběly ani starší exempláře, některé měly dokonce ještě mechanické počítání bodů. A to nejlepší? Skoro všechny jsme si mohli vyzkoušet! Hráli jsme asi hodinu a půl a byli bychom hráli doteď, kdyby bar nikdy nezavíral.

Dopředu jsem nám naplánovala, kde se budeme stravovat, a musím se pochválit. Jo, vybrala jsem dobře. Vytipovala jsem nám pár restaurací, ze kterých jsme nakonec vyzkoušeli Polske smaki a Gospodu Koko. Obě restaurace jsou naprosto boží a rozhodně je musíte zkusit, jestli do Krakova pojedete a chcete si dát něco opravdu polského.

Polské smaki je restaurace/bufet, která se zaměřuje na typicky polské jídlo. Velká výhoda polské kuchyně jsou pirožky a různé placky, které se dají plnit nejen masem, ale i sýrem nebo ovocem, takže se kdekoliv nají i býložravec jako já. Polske smaki jsou navíc ohromně stylové, člověk se tam cítí jako doma. Jako dekorace slouží naložená zelenina a hlávky kapusty a talíře jsou takové… takové babičkovské.

A Gospoda Koko! Už ten název je hyperlegrační, a to jste neviděli jejich web. Samotná restaurace působí domácky, ohromně příjemně. U malých starých stolků ochutnáte něco dobrého polského i nepolského, ať už máte chuť na pirožky s borůvkami, nebo vepřová žebra. Všude jsou staré fotky a keramické slepice (fakt), obsluha je milá a oběd (polévka, hlavní jídlo, salát) vás vyjde jenom na 15 zlotých. A polívka je geniální a servírovaná v tak velkých talířích, že by se do nich vešla parta mimozemských
průzkumníků.

Jedno příjemné místo jsme objevili náhodou, když jsme bloudili po židovské čtvrti, nikde nic a všude spousta deště. Byl to starý double-decker předělaný na maličkou restauraci jménem Big Red, kde jsme si hezky britsky dali čaj s mlékem a medem. A byl hrozně prima, v tom hrozném dešti nám přišel k chuti.

Jedna věc mě v Polsku zarazila: obrázky svatých (nejčastěji Jana Pavla II., potom až Ježíše a na třetím místě blahoslavené sestry Faustyny) tu visí na každém kroku. Všude jsou barevné plakáty se zesnulým papežem, úplně všude. Samozřejmě vím, že je Polsko silně katolická země, ale tohle mě vážně překvapilo.

Tam, kde je u nás k dostání bulvár, byly ke koupi časopisy s papežem (ať už bývalým nebo současným) na titulní straně. V trafice se běžně dala koupit modlitební knížka, kdybyste si náhodou svoji nechali doma a nevydrželi bez ní cestu tramvají. A všude byly ke koupi krucifixy.

Vkusná třešnička na dortu byly suvenýry: člověk si mohl odvézt vyřezávané sponky, korále nebo krucifix, porcelánové nádobí, sošku nebo krucifix, jantarové šperky, všelijaké kýče nebo… jo, krucifix. A magnetky s Janem Pavlem II.

O to legračnější byla sobotní noc, kdy jsme se domů vraceli (z pinballového muzea) až k půlnoci. Zatímco přes den chodili po Krakově turisté a hrstky jeptišek a kněžích, v noci se do ulic vyvalili mladí Poláci. A pili a hřešili, co jim síly stačily. Možná aby měli o čem mluvit u zpovědi.

Aby byl článek o našem krakovském putování kompletní, doplním ještě něco málo o cestě a bydlení. Jeli jsme autobusem, cenově i časově nejlíp vycházel Polskibus. Student byl dražší a jel všelijak, České dráhy jsme vzali v úvahu jen jako hooodně záložní možnost. Taky by šlo jet s Flixbusem. Každopádně jsme si vybrali Polskibus, kde se cena jízdenky průběžně mění podle toho, kolik jízdenek zbylo, co je to za den a hodinu a tak vůbec. Nás dvě jízdenky do Krakova vyšly v přepočtu na cca 770 korun.

Zpátky jsme si našli spolujízdu přes Blablacar (bývalý Jízdomat). Polskibus totiž odjížděl buď brzo ráno (ble), nebo pozdě večer (taky ble) a jiní dopravci buď nejeli vůbec, nebo pořádně nablble.

Ubytování jsme našli přes booking.com v hostelu Folklor. Co se ubytování týče, nejsme nároční: stačí nám vlastní pokoj, čistá postel a sprcha a milý personál. A to jsme v hostelu Folklor našli, navíc jsme to měli kousilíček do centra a dvě noci nás dohromady vyšly na 240 zlotých (asi 1450 korun). Prima bylo, že jsme si mohli nechat po check-outu v hostelu kufr a nemuseli jsme ho tahat po městě v tom hrozivém dešti.

Sečteno a podtrženo byl náš krakovský výlet naprosto skvělý. Chtěli jsme toho sice stihnout ještě víc (třeba Muzeum polského letectví), ale déšť nám to nedovolil, a tak jsme v neděli aspoň v klidu nakoupili pohledy (miluju pohledy) a jiné blbosti.

A kam příště? Máte pro mě nějaký tip? S žumem jsme si před Krakovem užili třeba víkend v Budapěsti, o kterém jsem psala tady. A už zase vymýšlíme, kam vyrazit.