Povedlo se! Konečně, ko-neč-ně jsem vytáhla žuma na výlet! Sliboval mi to už jakou dobu, ale vždycky se z toho nakonec vybrblal. Tentokrát ale nebylo úniku, naplánovala jsem Kroměříž, kterou jsem chtěla vždycky vidět.

A víte co? Žum byl nakonec nadšený. I když se musel v Kromclu procpávat dírou v plotě (ale o tom později).

Kroměříž jsem si za ten jeden den zamilovala. A to jsem neviděla její dominantu, Květnou zahradu. Zato jsme s žumem vylezli na věž, vlezli do bludiště, prolezli město, nalezli do čokoládovny a málem nevylezli z parku. Svou atmosférou mi Kroměříž připomínala Olomouc. Na tu doteď vzpomínám se slzou v oku, jak víte z článku. Třeba na to, jak mě cizí pán nenechal číst. Nebo na opilou vědu.

Víte, co je na Moravě fascinující? Blázince. Když je v Čechách někdo trochu na hlavu, řekneme, že skončí v Bohnicích nebo v Havlbrodu, a střídáme to, jak nás napadne. Na Moravě se to říká pokaždé jinak – podle toho, který blázinec je zrovna nejblíž. Někde Opava, někde Kroměříž, v Brně dokonce Černovice. To je něco, co?

Proti svému zvyku jsem na Kroměříž neměla nachystáno, co všechno chci vidět: vyjeli jsme s tím, že uvidíme, co uvidíme. A hned na začátku jsme uviděli baštu. Já jsem si tu v hladovém okně koupila naprosto gigantickou porci hranolků a žum neméně gigantickou zmrzlinu, a už byla ruka v rukávě. Kroměříž si nás omotala hned po příjezdu.

Mě si pak ještě pojistila čokoládovnou. Žum mi koupil hrníček tekuté čokolády, což je něco, co miluju. Mimochodem, v Brně je k dostání ve Wagnerovi (ale tahle byla ještě onačejší). Omatlaná a s papulí slepenou čokoládou jsem byla nejspokojenější Barbora na světě.

Po čokoládě jsme nakoukli do tohohle kostela. V něm mě spíš než výzdoba nadchla vůně – nádherná, živá vůně opravdových květin. S kostelem udělala taková živá vůně divy. Díky ní působil tak nějak… používaněji. Zatímco většina českých kostelů působí jako kostřičky, které už dávno opustili věřící a s nimi i život, tenhle kroměřížský kostel voněl po životě. Mohla za to květinová výzdoba, která vlastně ani nebyla moc vkusná nebo pěkná, ale byla opravdová. Jestli je mi rozumět. (Je?)

S žumem jsme přemýšleli, co chceme vidět ze zámku. Ani jeden nejsme na klasické prohlídky – ve výsledku se člověku všechny hrady a zámky slijou do jednoho a vy nevíte, kde že bylo to kouzelné zrcadlo a kde postel, ve které paní hraběnka údajně léhala se svým o deset let mladším milencem, načež je pan hrabě oba zastřelil. A tak jsme se rozhodli podívat jenom na věž. Žum byl celý nadšený, že se jde podívat na Kroměříž Tower (čímž věž zámku pasoval na takovou tu věž na letišti, co se z ní řídí letadla).

A já jsem si zas vzpomněla na milou Olomouc, kde jsem vyšplhala po chatrných schodech na věž baziliky, abych zjistila, že střeše věže úplně nevěřím, protože má na některých místech viditelné díry, a tak se bojím po ní pořádně projít. To v Kroměříži byla věž moc pěkná, s tuze krásným výhledem a bez děr. Ty mi tam chyběly.

Pod zámkem je óbr zahrada (já bych ji spíš pasovala na park, ale to je vlastně jedno). A ta zahrada je vám obydlená spoustou zvířat. Mají tam holuby, krůty, daňky, celou tlupu králíků, několik pávů, opice,… S žumem jsme byli ze vší té zvířeny úplně vedle.

Když jsme zahradou procházeli, potkali jsme vláček s turisty, kterým hlas ze záznamu vykládal, co je kolem nich k vidění. My jsme zrovna zachytili slovní spojení „krotký páv s mláďaty“ a přišlo nám hrozně vtipné. A hned nato jsme potkali… krotkého páva s mláďaty! Teda spíš pávici. Paní pávovou. A pávata. Existuje slovo pávě? No, právě jsem ho použila, takže už jo. Pro zbytek dne pro nás všechna ostatní zvířata byla krotký páv s mláďaty. Dokonce i jeden pán v zářivě růžovém tričku, který se nakrucoval před foťákem. To byl jasný krotký páv.

S pávem se mi vlastně stala taková smutná věc. Stála jsem kousilíček od páva, kterému zrovna vypadlo z ocasu péro. Mě od toho vypadlého pírka dělil plůtek, tak jsem chvilku váhala, jestli pro něj můžu skočit (Barunko, dobrá hospodyňka…). A když jsem se rozmyslela, že můžu, najednou k němu dohopkala cizí slečna a vzala mi ho. Slečnu jsme pak potkávali na každém kroku a já jsem se na ni vždycky důkladně mračila.

Ale den byl ještě mladý (no, mladý… tak třeba 40 už mu být mohlo), tak jsme vyrazili dál: do zrcadlového bludiště! To vám bylo prima! Teda… bylo by. Kdyby tam nevřeštěly bžiliony dětí. Návštěvu vřele doporučuju, ale asi v době, kdy jsou děti zalezlé ve svých dětských norách (nebo kde bývají, když zrovna někde nevřeští). Heleďte, já mám ve skutečnosti děti ráda a nejsem z těch, kdo prohlašují, že je nikdy mít nebudou. Ale tohle bylo fakt na explozi hlavy.

Ještě furt jsme měli čas, hurá dál! Chtěla jsem vidět Švabinského lunety a aspoň přes plot nakouknout do Květné zahrady – už bylo dost pozdě na to, aby byla otevřená.

Lunety mě překvapily svým umístěním. Člověk musel projít po příjezdové cestě nějakého hotelu, až došel ke zdi, kde se za živým plotem, který zakrýval informační tabuli, krčí tyhle lunety. Když jsem se probojovala za keř k tabuli, zjistila jsem, že měly původně zkrášlovat Národní divadlo, ale nakonec nebyly pro tenhle účel schváleny. Věčná škoda!

A Květná zahrada je moc pěkná. Aspoň na fotkách. Jak na živo, to netuším. Je totiž obehnaná vysokou zdí, nepřeskočitelnou a neprokouknutelnou. Tak jsme ji aspoň obešli a za ní jsme objevili plot – a za tím plotem kostel, který mi přišel zajímavý a děsivý zároveň.

„Myslíš, že se k němu dá nějak dostat?“ zeptala jsem se žuma, když vtom se za námi ozvalo:

„Jestli chcete do léčebny, tak vchod je z druhý strany.“

Kousek od nás postávaly dvě podivné existence, které působily dojmem, že právě přeskočily ten plot, u kterého jsme zrovna stáli. Za ním byla právě zmíněná léčebna. Blázinec. Veliký areál plný stromů, který působil tak trochu ponuře. Ne, nešli jsme se podívat dovnitř, ale už z toho, že jsme šli kolem, jsem měla pocit, že jsem konečně viděla v Kroměříži všechno.

Přišel čas vyrazit na vlak. Autobusy už nám ujely, a tak jsme se museli vydat na strastiplnou cestu s Českými drahami. Po příchodu na nádraží jsme ale zjistili, že nám ujel vlak s jedním přestupem a pojede další se dvěma. To ještě není nic proti ničemu, ale fór byl v tom, že ten se dvěma jede delší dobu a stojí víc než dvakrát tolik. Rozhodli jsme se počkat na další vlak, což v praxi znamenalo, že máme hodinu a půl času. Naštestí jsem dostala geniální nápad: půjdeme se ještě projít do parku pod zámkem!

Vcházeli jsme jednou z bočních bran. Bylo u ní napsáno, že se park zavírá v osm večer, ale jelikož už bylo čtvrt na devět a brána pořád otevřená, přemluvila jsem žuma, že to nebudeme řešit. A jsem za to moc ráda, to, co jsme tam viděli, bylo totiž naprosto úžasné.

Zvířata, která byla přes den ve výběhu, teď měla pro sebe celý park. Kachny seděly na plotě a slepice na stromě, králíci hopkali po louce. Bylo to naprosto nádherné: všechna zvířata vypadala spokojeně a nám došlo, že ploty a ohrady nejsou v parku proto, aby držely zvířata zavřená, ale proto, aby je chránily před lidmi.

Teď v parku kromě nás nebyl vůbec nikdo (jo, přišlo nám to trochu divný…), a tak se zvířata nemusela držet za plotem a pobíhala, kde je napadlo. Kouzelnou atmosféru parku dokreslovala hudba z otevřeného okna zámku, asi tam zrovna měli koncert.

Bohužel jsme v parku nemohli zůstat, a tak jsme se vydali k nejbližší bráně. A hádejte co? Byla zavřená. Zkusili jsme další – taky zavřená. Skoro na jistotu jsme se vydali k té, kterou jsme přišli. I ta byla zavřená a zajištěná pořádným zámkem. Co teď?

Žum si šel odskočit a já jsem se rozhodla jednat. Prozkoumala jsem bránu a zjistila jsem, že už se s ní někdo před námi vypořádal: dvě tyče byly ohnuté tak, že jsem se mezi nimi dokázala protáhnout, ale nevěřila jsem, že totéž zvládne i žum. Ale zvládnul! Kdyby ne, asi bychom v parku nocovali.

Co myslíte, kam bychom se měli vydat příště? Beru tipy všeho druhu, možnost nocovat zamčená v parku vnímám jako výhodu. A kam vůbec přes prázdniny výletujete vy?

Příští sobotu zase tady, jo? Nebo na Facebooku. Nebo na Blogru.