Už mi, lásko, není dvacet let aneb Jaké je být velká

Už mi, lásko, není dvacet let aneb Jaké je být velká

Je mi pětadvacet. A protože narozky už byly, jsem technicky vzato blíž k třicítce než k dvacítce. V pátek jsem se vzbudila s bolestí žeber a zad, a když jsem to v práci řekla kolegyním, dozvěděla jsem se, že už bude jenom hůř.

Bojíte se číst dál? Nebojte. Tenhle článek je jedna velká sranda. Haha. Ha.

Takže to velká z „až budu velká“ už je asi tady. Jsem dospělák. Starouš. Takový ten druh člověka, od kterého se čeká, že se sám objedná k doktorovi a podá daňové přiznání. V praxi se to projevuje asi takhle.

Na Facebooku se mi objevují cizí paní

Tuhle mi na Facebooku vyskočil příspěvek nějaké Adély J. Říkám si: „Co to Facebook zase vymýšlí za kraviny? Nikoho takového neznám!“ Když mi milá paní J. vyskočila potřetí, dala jsem si tu práci a zaostřila na její profilovku… a vona je to spolužačka ze základky, která se právě vdala! Není kolem jediná.

Když jsme se o pár týdnů později viděly na srazu holek ze základky, pro jistotu jsme se každá v kostce představila: „Ahoj, já jsem Bára, furt ještě Nováková…“

Chodím do práce a platím daně

Jste student, nikdo po vás nic nechce a všichni vám nutí plné hrsti slev. A pak se jednoho dne probudíte jako fulltime zaměstnanec, nikdo vám nic nedá a ještě vám třetina platu vyšumí dřív, než se k vám dostane. Jo a taky platíte dospěláckej byt. Protože jste dospělí.

Ještě že mám pořád ISIC.

Mám vrásky na nohách

Vsadila bych se, že mamka je nemá doteď. A že je nemá nikdo ve vesmíru. Ale já je mám. Kde se vzaly? Co jsou zač? Nikdo neví.

A na těch vráskách kožíšek

K dospělosti patří i to, že zjistíte, co vás fakt nebaví. Třeba holit si nohy každej den. Občas se podívám po stejně starých holkách a zaplaťpámbu to vypadá, že jsme na tom stejně. A víte co? Chlapům je to šumák. Aspoň těm rozumným.

Beztak jsou sami chlupatý!

Haha, tohle bylo fakt dospělý.

Myslím na prádlo na šňůře

Nějak jsem zhezčela

Bývala jsem krásný dítě. Pak to šlo do kopru a teď zase z kopru, mám pocit. Přestala jsem se malovat (a nosit podprsenku, ale o tom článek nemám), a když jsem si zvykla na to, jak taková nenamalovaná bezpodrpsenková Barbora vypadá, zjistila jsem, že se mi vcelku líbí.

Takže juch, na dospělosti je něco pozitivního!

Vím, že nikdo nic neví

Když jsem najela na koleje dospěláckého života, vyděsilo mě to. Fakt se po mně chce, abych strávila většinu života v práci? Jak mám stíhat existovat? A fakt je tohle… „to“? Chodila jsem s těmihle otázkami za dospěláky a čekala jsem od nich něco jako „Simtě, to si zvykneš a zorganizuješ čas tak, že nebudeš vědět, co s ním. Je super být dospělák!“ Místo toho jsem zjistila, že nikdo nic neví a všichni většinu času improvizují.

Děti, jestli tohle čtete: Nevěřte dospělákům. Nic nevědi.

Ještě že mám za sebou pár let improvizačního divadla.

A teda něco pozitivního na závěr

Mám drahýho polovičku. Pro něj budu vždycky škvrně, protože si nepamatuju seriály z roku svého narození a naopak si pamatuju pohádky, které frčely za mého mládí.

Podle jedné studie lidi hodnotí zážitky z velké části podle toho, jak se cítili na jejich konci. Sečteno a podtrženo, díky tomuhle článku máte z dospělosti pozitivní pocit a navíc se cítíte pobavení. Není zač, přijďte zas!

Račte si taky přečíst

Přece si tenhle článek nenecháš pro sebe! Lajkuj, sdílej a posílej dál.
error20

23 thoughts on “Už mi, lásko, není dvacet let aneb Jaké je být velká

  1. Jo, přesně. Nikdo nic neví, všichni improvizují a jen málokdo je doopravdy spokojený s tím, jak jeho život vypadá. Ještě že nás vždycky strašili jen tím, jak je to v tom opravdickém dospěláckém životě těžké – na to se aspoň dá nějak připravit. Ale na to, že je to spíš jalové, bez konce a tak nějak podivně vyprázdněné, na to se zkrátka připravit nedá.

    1. Já furt doufám, že se to nějak vybere a bude to fajn. Pořád věřím, že jaký si to člověk udělá, takový to má. Akorát je hrozně těžké si to udělat vůbec nějaké.

  2. Vcelku sedí. Už jsem ve věku, kdy se sebou nenechám orat, umím říct ne bez výčitek svědomí. Nemám čas ztrácet čas s lidmi, co mi ucucávají nebo chlastají energii. Mám čas pro sebe a zatraceně dobře si ho užívám. Jsem ta, pro okolí divná, co žije dlouho sama a nejen, že jí to nevadí… Mám ráda svůj věk.

  3. Nedávno jsem nad tím taky přemýšlela, že už jsem blíže k 30 než 20. Sakra! Nebo snad jupí?! Člověk s postupem času přestane spoustu věcí řešit. Perfektní make-up, každý den oholené nohy. Vlastně je to fajn, být o trošku starší. Dodatečně krásné narozeniny, Baru! 🙂

  4. Haha, taky mě to relativně za chvíli čeká, ty 25 narozky :O Pořád se mi to ještě zdá k neuvěření! Kdy se stalo, že jsem vyrostla? Nicméně, krásně napsáno 🙂

  5. Bude mi jednadvacet, chodím do práce při studiu, peru, vařím, občas jdu spát dřív než o půlnoci a musím teda říct, že až na nadměrný výdaje typu byt a kolíčky na prádlo mě teda dospělost zatím hodně baví. A díky za milej článek 🙂

    1. Ale jo, ono je to prima – je jen na tobě, co děláš, kdy, s kým (a navíc za svoje) a můžeš si život pošupačit po svém. 🙂
      Ale musím přiznat, že mód „studující-pracující“ dospělák mi chybí, protože je prostě jinej než ten nestudující. Paradoxně mám pocit, že jsem toho jako pracující student stíhala víc, i když jsem měla víc povinností.

    1. Ježkovy, jenom to ne! Na druhou stranu jsem i dost stará na to, aby mi cizí lidi jentak tykali. Je to hrozně schizofrenní pocit. 😀

  6. To je super článek 😀 Už se na to připravuju, brzy to začne být aktuální i u mě 😀 Ale s tím, že nikdo nic neví.. Až v poslední době zjišťuji, že všichni říkají jak ví a ví totální prd, takže nemůžu nic jiného než zcela souhlasit!

  7. Tak a přesně to, co popisuješ mě čeká příští rok. Totiž těch pětadvacet. Stará si přijdu už teď, když řeším kam se mi ztrácí výplata, kdy už se odstěhuju (a že na to pořád nemám) a že v bytě s mužem asi umřem hlady, protože Ari si zase koupila knížku nebo novej objektiv…

    To, že dospělí nic neví a většinu času improvizují jsem bohužel zjistila o něco dřív. Ale hádám, že za to může to, že jsem do práce na plný úvazek nastoupila hned po střední škole a zařizovala (teď už bývalému) šéfovi naprostou většinu věcí (včetně těch soukromých) protože ON VĚTŠINU VĚCÍ NEVÍ. Takže se po mě ze dne na den chtěli zázraky a hlavně TUNA improvizace u který jsem se měla tvářit že naprosto VÍM CO DĚLÁM. 😀

    Achjo, asi bych měla taky jednou napsat článek na blog. Mám pocit, že moje komentáře na blogách ostatních by s klidem vydaly na měsíční rubriku 😀 😀

  8. Tak to byl příjemný článek 🙂 Nějaké body mám dost podobně. je mi čerstvě 24 a napůl si přidám pořád mladá a že mám vše před sebou.. na druhou stranu, když vidím kolik úspěšných mladých lidí v dnešní době je, jsem z toho zhroucená, že už taky nevydělávám statisíce, nemám svůj byt, jeden den vím naprosto jistě co chci dělat, druhej den strašně pochybuju a nevím vůbec nic. Jsem ztracená 😀 . Přitom jsem se tak dlouho cítila celkem vyspělá a teď, když konečně jsem, nejsem si tím vlastně jistá.

    1. Tenhle pocit mívám, když jdu na nějakou markeťáckou konferenci. Všichni jsou tam mladí, nadšení a mají za sebou minimálně pět kampaní pro kofolu, které vydělaly triliardu. A pak jsem tam já, ahoj všichni, já píšu a snad mi to asi jde, ale teď nějak nevím… 😀

  9. To, abych ti popřál: Vítej v klubu čtvrtstoletých 😀
    On ten svět dospělých má přeci jen pár výhod. Tak třeba jsem si začal více vážit maličkostí jako dostat se domu před pátou nebo si zajít jen tak na hřiby. 🙂

    1. Díky, díky moc! 😀
      Takových věcí si taky cením čím dál tím víc. U mě je to třeba chvilka s knížkou nebo čas na procházku. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.