Barboro, vážně nám musíš říkat o všem, co jsi v divadle viděla?

Ale vůbec ne! O většině představení, která jsem viděla, se nedozvíte. Určitě ne o opeře a baletu. Nejspíš ne o činohře. Možná ani o muzikálu. Ale o tomhle vám říct musím.

Veroničin pokoj Národního divadla Brno je zážitek, o kterém se nemluví snadno – a stejně se o to pokusím. Protože vím, že byste si ho i vy měli prožít.

„Jako byste Veronice z oka vypadla!“

V klaustrofobním prostředí jediného pokoje se odehrává příběh, který je už od začátku podezřelý. Susan a Larry, mladý pár ve fázi „Co myslíš, už spolu chodíme?“, se ocitá v pokoji dávno zemřelé dívky, které je prý Susan nápadně podobná. Přivedli je sem manželé Mackeyovi, postarší zaměstnanci Veroničiny rodiny. Veronika – tak se totiž obyvatelka pokoje jmenovala.

Co po Susan chtějí? Posuďte sami, jestli moc: má sehrát roli Veroniky pro její nemocnou sestru Cecílii. Ta prý stojí na prahu smrti a psychicky se vrací do doby, kdy Veronika žila, tedy do padesátých let, a trápí se tím, že se na ni její sestra zlobí. Susan i přes Larryho protesty souhlasí – a pak se začnou dít věci.

Myslíte, že v pokoji straší? Ale prosím vás. To bychom z toho vyvázli lacino.

Vítejte v roce 1957

Když Susan navlékne Veroničiny šaty, ocitá se v roce 1957 – alespoň se tak k ní všichni chovají. Namísto podivínských manželů Mackeyových jsou tu Veroničini rodiče a jednají se Susan, jako by byla Veronika. Ta pro ně není dávno mrtvá dcera, ale živá bytost teď a tady, kterou je nutné držet pod zámkem.

Co zatím děláme my, diváci? Sedíme hrůzou zamáčknutí do sedačky a v hlavě nám to šrotuje: Copak všem přeskočilo? Došlo k posunu v čase? Je Susan doopravdy Veronika a svou moderní identitu si jen vybájila, nebo jsme se zbláznili i my? A Larry… kde je sakra Larry?

Sešup od bezstarostnosti k zhroucení

Víte, co na divadle a literatuře miluju? Ten pocit, když horečně přemýšlím, co za tím vším je, ale následující zvrat mi vyrazí dech. Přesně tenhle pocit vám dá Veroničin pokoj sežrat naněkolikrát a na samém konci cítíte, že v něm zůstanete navždy zavření jako pravá Veronika ve své hlavě.

Do velké míry za to můžou výkony obsazení, které vás připoutají k židli a zapomenou odvázat. Magdalena Tkačíková se od bezstarostnosti „normální holky“ propracuje k zoufalství tak bezvýchodnému, že z něj málem přeskočilo i mně. Naděje umírá poslední, ale i ta jednou umře – a po ní tu pořád zůstává Susanina zbytečná snaha vysvětlit sama sobě i svým věznitelům absurdnost celé situace. Bod zlomu a odevzdání je mrazivě opravdový a vy jako divák víte, že po něm už nemůže být dobře, ať už se Susan z Veroničina pokoje dostane, nebo ne.

Jakub Šafránek, Ivana Hloužková a Bedřich Výtisk jako Larry a manželé Mackeyovi (ano, říkejme jim pro naše účely tak) děsí pohotovostí a přesvědčivostí, s jakou přepínají mezi rolemi. Až je z nich člověku úzko – jakmile se jejich nové já objeví na scéně, zalapáte po dechu s očekáváním nejhoršího.

„Tohle bylo… strašný.“

A výsledek? Hučivé prázdno v hlavě diváka, které můžu vysvětlit jenom názorně. Takhle vypadal můj rozhovor s Lotte po představení. (Asi už tušíte, že do divadla chodím skoro vždycky s Lotte.)

Ticho. Čekáme na tramvaj a zíráme kamsi do pryč.

Lotte: „Tak řekni přece něco!“

Já: „Já bych ráda… Ale… to bylo…“

Lotte: „Strašný.“

Já: „Jo.“

Tohle je pro mě znamení, že jsem viděla něco výjimečného: nemůžu o tom hned žvanit. Jestli chcete takové „něco“ zažít taky, určitě si na Veroničin pokoj zajděte. Nejbližší představení je 17. června a za vstupenky dáte směšně málo v porovnání s tím, co dostanete.

Na čem jste byli v poslední době vy? Napište mi do komentářů, ráda se inspiruju. Mě a Lotte čeká za dva týdny Věra a Così fan tutte, zvlášť na toho Mozarta se nemůžu dočkat. Jo, zase půjdeme do NdB. Řekla bych, že jsme s tím trapné, ale… oni jsou fakt nejlepší.

Tipy na další počteníčko

• Rozmarné léto: Léto v zimě a divadlo v cirkuse (Další skvělé představení NdB. Přečtěte si mou recenzi a řekněte mi, že nevyznívám jako pološílená fanynka. Díky.)
• Ples upírů: Totální zatmění v hlavě překladatelově (Jo, tady jsem až tak nadšená nebyla. Ale s muzikály je to těžké.)
• Lottin (ne)divadelní deníček (Rubrika na blogu mé divadelní parťačky Lotte. Doporučuju, zvlášť pokud si chcete počíst třeba o opeře, o které si já netroufám psát.)
• Paříž, město pod Seinou (Čili na závěr trochu toho cestování.)

---

Je libo Barboru do schránky?

Každý měsíc ti pošlu, co se tu událo nového. Neboj, nespamuju. 🙂

Zadej svůj e-mail Chci Barboru do schránky!