Víš, že naše jména čarují?

Víš, že naše jména čarují?

Už vás někdy napadlo, jak obrovskou sílu mají jména? Jsou jako zaklínadla. Něco mezi kouzlem imperio a… něčím dalším. Těžko říct čím, v kouzlech se moc nevyznám.

Jen si to vemte:

  • Svoje jméno zachytíme i v hučícím davu.
  • Oslovení plným jménem pro nás dost často znamená „máš průšvih“. I když nám rodiče už dávno neříkají Barboro/Heleno/Pavle.
  • Jména máme silně spojená s emocí. Vsadím se, že máte jasnou představu o tom, jaký je typický Dušan nebo typická Marcela (promiň, Lotte).
  • Skoro všichni víme, co naše jméno kdysi dávno znamenalo, i když je to úplně irelevantní.

Právě proto by si jména zasloužila článek, nemyslíte? Pojďme na to, dozvíte se tu fůru věcí. O mně, o jménech a vůbec.

Jak mi vlastně říkáš?

…zeptal se mě kdysi po měsíci randění žum. A já na to: „Ééé, nooo… asi nijak?

Do té chvíle jsem se oslovování jménem vyhýbala jako čert kříži. Časem jsem si vybudovala celý systém jmen a přezdívek, ale v první fázi byl žum prostě bezejmenný. Tak silné a intimní pro mě jméno je.

S novým vztahem si procházím něčím podobným a přijdu si s tím puberťácky trapná. Inu, dejte mi čas.

A taky mi dejte čas, ať vymyslím svému drahému nějakou přezdívku. Ráda vám povím o kolegyni Káje nebo spolužačce Míše, ale tohle jedno jméno si chci sobecky syslit pro sebe.

Magdaléna kávu podává…

Kolik variant má vaše jméno? Moje asi bžilion. Každá z těch variant je spojená s jiným prostředím a jinými lidmi. Mrkejte:

Barbora nikdy nechodí sama, vždycky je s ní Nováková. Chodí spolu na úřady, státnicují, mají titul a snaží se chovat dospěle.

Bára se vyskytuje ve škole a v práci, a když na to přijde, můžete jí i vykat. Bára je první stupeň poznání – jako Bára se představuju, ale to ještě neznamená, že jsme kámoši.

Baru(š): vokativ, oslovujeme a voláme. Baru s vámi půjde na pivo a na karaoke, má vás ráda a doufá, že vy ji taky když už ji takhle oslovujete.

Barborka – tak mi říká (skoro) výhradně pan profesor Karlík, můj vedoucí diplomky. Nedávno ho překvapilo, že mi lidi říkají i Báro, prý by mi tak říkat nemohl. Zaplať pámbu za ty dary, mnohem radši jsem Barborka!

Barunka je cácorka s blonďatými loknami. Jsou jí tři roky, nosí červené sametové šatičky a babička ji nutí pít hektolitry šípkového čaje.

Barbucha je taťkova holka. A je jedno, jestli je jí pět, nebo dvacet.

Bora, to je kuriozitka na závěr. Když jsem během léta v Americe pracovala s holkami z Mexika, ptaly se mě, jak mi můžou říkat. Vyjmenovala jsem všechny varianty včetně téhle, o které jsem četla jen na internetu. A zrovna tu si oblíbily, zatímco další kuchař-Američan mi celé léto říkal Moudží podle nápisu na tričku. Stálo na něm MOJE univerzita.

Glupoňa a nesvatý František

Jestli si ťukáte na čelo, jak můžu věřit, že jsou jména něco víc, račte se mnou mrknout do historie.

Nejstarší kousilíčky češtiny, které se nám dochovaly zapsané, jsou právě jména. A mezi nimi třeba jména jako Glupoňa – to jakože Blb. Kdo by takhle pojmenoval svoje dítě? Překvapivě právě milující rodiče. Dřív lidi věřili, že nás má jméno chránit a že kdyby ho znal nějaký zlý duch, mohl by nám uškodit. Proto se dětem dávala „krycí“ jména a jména, která od nich měla odvést pozornost. A tak bylo úplně v pohodě pojmenovat svoje dítě Glupoňa, aby si duchové mysleli, že tohle děcko nestojí za to, aby mu škodili.

Že to zní uhozeně? A o kolik míň uhozené je pojmenovat dítě František a doufat, že ho díky tomu bude ochraňovat svatý jmenovec?

Tati, a proč jsem Barbora?

Tenhle týden jsme se s kolegyněmi bavily o tom, proč se jmenujeme, jak se jmenujeme. Domča se prý jmenuje po punkové písničce. Káje vybral jméno tehdy malinký bráška. A já? Já jsem dneska volala taťkovi.

Já: „Tati, heleď… proč se jmenuju, jak se jmenuju?

Taťka: „Jak jako?“

Já: „No, proč jsem Bára? Proč nejsem třeba Karolína?“

Taťka: „Prostě jsme chtěli Barču, no.

Já: „Takže za tím není žádná hluboká story?“

Taťka: „Ne, to fakt ne.“

Kdybych byla kluk, asi bych neměla jméno vůbec žádné, naši prý s touhle variantou vůbec nepočítali. Jen ségra si přála, abych byla Lumísek.

A co vy?

Jak jste přišli ke svému jménu? Máte ho rádi? A jak vás lidi nejčastěji oslovují?

Další barborové počteníčko:

Přece si tenhle článek nenecháš pro sebe! Lajkuj, sdílej a posílej dál.
20

32 thoughts on “Víš, že naše jména čarují?

  1. Kdybych byla kluk, byla bych Standa. Brr.
    Sestra by byla Martin. I to se mi ještě pár let zpátky nelíbilo, pak jsem ale poznala tolik Martinů, že jsem si zvykla.

    Protože se narodila holka, nejmenuje se Martin, ale Valérie. Mamka chtěla Barboru, taťkovi se to nelíbilo. Vzal si na pomoc mě. Barbora mi znělo jako brambora, a to mi přišlo jako dost hloupé jméno pro holčičku, a tak jsem se k taťkovi ochotně připojila. Svou nedokonalou řečí dvou a půl letého dítěte jsem říkala: ,,Neceme Babolu, neceme…“ A bylo.

    Nic proti Barborám, i těch z nám dost a žádná z nich mi brambory nepřipomíná.
    Nelíbí se mi ale tvar Bára, nevím proč.

    Co moje jméno? (Myslím to holčičí, názor na Standu jsem už snad řekla dost jasně…)
    Rodičové si mysleli, že mi vymysleli super originální jméno. Myslela si to i hromada dalších rodičů, takže nás Karolín teď existuje strašně moc. Kdysi to tak prý nebylo.

    Nesnáším, když mi někdo řekne Karolíno – pokud to samozřejmě není něco „oficiálnějšího“. Mám pocit, jako kdybych něco provedla. 🙁

    Jsem Kája a basta fidli. (Když jsem mluvila o Babole, sama sebe jsem nazývala Tája a měla jsem bratrance Tubu.)
    Lepší oslovení než Kájo je Káji, ale na to už všichni zapomínají. 🙁

    Teta mi kdysi dávno říkala Kajko, přišlo mi to odporné. Zvykla jsem si na to až v osmnácti, ale to už mi tak neříkala teta. Přišel s tím jeden přidrzlý kluk.

    Mužův spolubydlící (děsný humorista) mi říkal Kájuška. Jednou mi nechal na stole mufin s jmenovkou, bylo to hezké. 🙂 Ostatní bych asi za Kájušku přizabila…

    Myslela jsem si, že už jsem řekla všechno, ale ještě je tu jedna šílenost: Karolínka.
    Slyšela jsem to poprvé ve školce a už tam mi to přišlo hrozné. Z domova jsem byla zvyklá na Kájinku.
    Děti si Karolínka zkracovaly a říkaly mi jenom Karoli.
    Dneska… chápu, že to třeba někteří berou jako nějaké důvěrnější oslovení… ale prostě ne, fuj, brr. Jak už jsem řekla: Kája a basta fidli.

    Pomoc, to je dlouhý komentář. O.o

    P. S. Čtu tady o Barborách, když tu najednou Eliška štěkne z okna. A já: „Ticho, Baruš.“ …

  2. Ani jsem nevěděl kolik verzí jména Barbora může být. Ve svém okolí znám jen jednu holčinu toho jména – mou bývalou spolužačku ze školy a kamarádku. Neříkám jí jinak než Bára.

    Moji rodiče mi mé jméno dali z toho důvodu, aby v naší rodině nebylo tolik Janů. Můj táta je Honza, bratr je Honza, děda byl Honza a mít dalšího Honzu v rodině by bylo moc. Nevím zrovna, proč mi dali jméno Marek, ale to jméno se mi celkem líbí. A dobře se to pamatuje; 25. 4 mám svátek a o pár měsíců později ve stejný den i narozeniny.

    Doma mi většinou říkají Máro. Kamarádi Maruno. Dokonce jsem se setkal i s lidmi, kteří mi říkali Maruš. Lidé, které dobře neznám, ale tykám si s nimi, mi neříkají jinak než Marku. Jen jediný člověk v mé rodině mi říkal Mareček – má bábinka. Občas mi chybí tohle označení i ona sama. Na základce mi celkem dost vadilo, když mi někteří jedinci říkali Marek párek.

    1. Marek je jedno z jmen, nad kterými bych asi uvažovala u synka, takže za mě tě rodiče pojmenovali skvěle. 🙂 A varianty Maruš a Maruno mě pobavily. 😀

  3. Já jsem třeba na své jméno alergická… do téměř 18 let mi nikdo neříkal Kláro. Doma, Klari, Klarinetko (mamka), Klárčo. Kláro zaznělo, když jsem něco provedla, něco opravdu špatného. Ani v té škole mi Kláro neříkali, protože jsem byla oblíbená u učitelů. Hodně lidí v práci a známí od přítele mi říkají Klárko. Prostě nikdo, nikdo mi neříká Kláro kromě tchýně a tchána a ti mě tím úplně vytáčejí. 😀 Je to takové strašně tvrdé. Takové, jako by mě neměli rádi. Nikdy mi snad ještě neřekli jinak. Vždy jak slyším, Kláro, můžeš prosím tě přijít? Tak čekám, co jsem udělala.

    1. Ségra je taky Klára a mně vždycky přišlo, že tomu jménu chybí nějaký mezitvar – Kláro je moc tvrdé a Klárko zas moc zdrobnělé, nezdá se ti? Ale jako takové se mi to jméno líbí. 🙂

  4. Mé jméno prošlo několika transformacema. Narodila jsem se jako Helena, rostla jako Helenka, zlobila jako Helen a dospívala jako Helča, Helga, Helma, Šelma, Selena, Helmanz, Helen Harper, Heluš, Helik, Hela, Heloušek, Helinek… Co na to říct, puberta byla náročná.

    Naštěstí, jako dospělé, se mi dostává účty a oslovují mě Heleno, Helenko, Helčo a Heli. Díky bohu za to! 🙂

    1. Jó, takových přezdívek na základce bylo! Až člověka udivuje, kam až se jde propracovat od docela normálního jména. 🙂

  5. Já svoje jméno neměla jako malá ráda. Už ani nevím, co mi na něm vadilo. Přešlo mě to. Moc jeho podob jsem neslyšela, pro většinu lidí jsem prostě Verča. Když jsem se snažila v práci tvářit dospěle, podepisovala jsem se a představovala jsem se Veronika. Když jsem naopak chtěla působit jako zapadající dlouholetý člen týmu, používala jsem podobu Verča. No a na základce mi většina lidí říkala Veruce. To mi taky zůstalo, ale už jen na internetu 🙂

    1. Hm, teď mě napadlo, že tě asi celou dobu čtu špatně. Nějak se mi zdálo záhodné tě poitalštit a čtu tě s č místo c. To asi ne-e, že? 🙂

  6. Je pravda, že negativní zkušenost s konkrétním člověkem dokáže pokazit vztah ke konkrétnímu jménu, třeba Adolfové narození v určité době by jistě mohli vyprávět. V opačném – pozitivním – gardu to ale platí neméně. Já jsem se svým Petrem spokojený, nikdy jsem neměl touhu jmenovat se jinak (kromě krátkého předškolního období, kdy jsem byl fascinovaný poznáním, že existují i pánové, kteří se jmenují Lev :-)). Ono jméno se, myslím, vztahuje k osobnosti svého nositele jen nepřímo, spíš jde o odraz osobnosti a tužeb jeho rodičů.

    1. Souhlasím s tím, že se jméno vztahuje k osobnosti svého nositele jen nepřímo, ale… nestává se ti občas, že si řekneš „Tenhle člověk vypadá jako jasný Standa“ nebo „Tahle slečna se přece nemůže jmenovat Marie!“? 🙂

  7. Kdyby mi někdo řekl Brambor, Brámbr nebo Bárbr, fakt na to neuslyším 😀 Mně doma někdy říkají Beruško a zkráceně Beri, Barunku a Barborku snáším jen od starých lidí, protože jsem na to byla zvyklá od babiček, ale jinak skřípu zubama, spolužačky na základce mi říkaly Bari (překvapuje mě, že tenhle tvar v obrázku nemáš) a spousta kamarádů mě oslovuje Bar. Krásné, kolik se toho dá z ošklivé Barbory vymyslet, i když většina zůstává u základní Báry 🙂

    1. Inu, tenhle tvar tam nemám, protože mi tak jaktěživ nikdo neřekl. Leda Báří, to jo. 🙂
      A ty varianty, které se ti tak nelíbí, to jsou ve většině žumovy vynálezy. Ten přes Brámr došel až ke Kobzolce. 😀

  8. S historkou k výběru jména jsem na tom dost podobně jako ty. Prostě jsi měla být Eva a tečka. 😀 S druhou variantou taky nepočítali, prostě jsem byla holka a o jméně měli jasno. Vždycky mě to mrzelo, když si všichni ve škole říkali, jak se měli jmenovat, kdyby byli opačný pohlaví, než nakonec jsou. Ale už teď vím, že vybírat jméno pro dítě bude možná i srovnatelné se samotným porodem, protože jak píšeš hned na začátku, s některými jmény jsou spjaty i emoce.
    Jinak ne, svoje jméno nemám ráda a vyloženě nesnáším, když mi někdo řekne Evo. Jiné varianty ještě beru, ale Evo prostě ne… 😀 Někdo mi říká Evi, Evičko, Evíku, Evčo a pak jsou tu konkrétní lidi, kteří mě oslovujou vlastní verzí mého jména (např. Evuna, Evka, Eviáš), nic z toho mi nevadí tolik jako Eva.

    1. Jó, na tohle rodiče vůbec nemyslí: že když nebudeme mít dobrou historku ke jménu, budeme ve škole úplně mimo. Až budu jednou jméno pro děcko vybírat, rovnou k němu domyslím historku. 😀

  9. Barbora má tolik variant, že jsem se na svoji plnou verzi jména naučila až na Erasmu, kdy mi tak říkali cizinci. Dokonce i v bývalé práci, kde jsme si vykali, jsem byla pro všechny Bára.

    Pro taťku taky budu navždy Barbucha. Myslela jsem, že to je ojedinělá přezdívka, ale koukám, že naši tatínci uvažují stejně. 🙂

    1. Vida, to je pravda, Barbora mi říkají jen cizinci! Vždycky přemýšlím, jak se jim představit, protože pro nikoho nejsem Barbora… ale většinou u té Barbory skončím a tak mě taky oslovují, pokud ze mě neudělají Barbaru. 😀

  10. Já jsme svoje jméno nikdy neměla ráda. Dostala jsem ho po babičce a ve škole jsem se někdy i styděla se představovat, nevěděla jsem, co mám říct. Olga zní hrozně oficiálně a když mě někdo osloví „Olgo“, zní mi to jako nadávka (ještě horší je „Olino“.) Nejvíc jsem se představovala jako Olča, ale v mém věku už mi to přijde moc zdrobnělé. Mám ráda, když se na mě volá Oli, případně Olí. Nejhezčí bylo, když mi jedná stará hodná paní říkala Olunko. Až teď v Anglii zjišťuju, že to není tak špatné, protože se dá moje jméno dobře vyslovit asi v každém jazyce.

  11. Já jsem kdysi na starém blogu psala článek o původní nenávisti ke svému jménu. 😀 Doteď nevím přesně, kdo s tím jménem přišel, ale mám pocit, že babička. Dvě Lenky tehdy byly v rodině známých a u nás se to bohužel pro mě líbilo. 😀 Raději bych nějaké jméno, ze kterého se dá udělat i něžné oslovení, protože mi většina lidí říká prostě tvrdě „Lenko“. Málokdo mi říká „Leni“ a nechápou, proč by mi tak měli říkat. 😀

    Přítel mi naštěstí říká různými přezdívkami a doteď se cítím divně, když ho musím oslovit jménem, u některých lidí s tím mám celkem problém. 😀 Nedávno jsme se spolu fotili a na fotce jsem vyšla fakt nelichotivě jako mužatka a od té doby mi říká Igore, no, tak nevím co je lepší. 😀 Barunka je hezká, vždycky se mi vybaví Babička.

    L E N K A

    1. Haha, Igore? To potěš koště. 😀 A jsem ráda, že nejsem jediná, kdo má s oslovováním jménem takový problém. Ani bych nedokázala říct proč.

  12. Mám velké pochopení pro své rodiče, kteří po všech mých starších sourozencích už opravdu zoufale nevěděli, jak mě pojmenovat. I pojmenovali mě po sobě a bylo to 🙂
    Ale nesouhlasím s tou typickou představou. Nemám v hlavě žádný stereotyp typické Marcely ani typického Standy – a kdybych ho měla, nebyl by to náboj jména, ale kombinace osob, které znám.

    1. Hm, zkus se zeptat lidí kolem, jak si představují, že vypadá někdo, kdo se jmenuje třeba Standa. Většina bude mít určitou představu – ať už někoho toho jména znají, nebo ne. Ale máš pravdu, to jméno za to dost často nemůže. 🙂

  13. Já jsem Lucie, podle Lucie, postrach ulice 🙂
    Mamka ze mě chtěla mít tu ztřeštěnou filmovou Lucku, ale má pravý opak 🙂
    Být kluk, tak jsem Petr.

    PS: psala jsem Ti mail, kde jsem se ptala na tvorbu webu, děkuju! povedlo se 🙂

  14. A který z těch jmen máš nejraději? Slyšíš na všechny, to je mi jasné, ale které bys slýchala nejraději?
    Já jsem taky Bára.
    Celé dětství jsem byla Brambora, abych si zvykla, až mi tak budou říkat ve škole.
    Ale jinak to mám úplně jako Ty.
    A ano, taky jsem neměla být kluk. Bylo jasně řečeno, že si naši čtvrt roku po svatbě udělají Barborku. Černovlasou, copatou a s brýlemi.
    No, tak mám vlasy světlejší, ale jinak to vyšlo.

    A víš co? Muž mého srdce mě neoslovuje. Jakože prakticky vůbec. Už patnáct let.
    Moje jméno použije jen málokdy.
    „Hele, Bára bude vědět“, to je při konverzaci s přáteli a jeho rodinou, s mojí rodinou je to „Barka“.

    A tenhle článek, ten mi píšeš z duše.
    AJen mnohem líp, než bych ho napsala já 🙂

    1. Jé, to je ale prima komentář! 🙂
      Asi nemám žádnou oblíbenou variantu – spíš se to váže na konkrétní lidi. Ale tady v Brně mi skoro nikdo neříká Barča, takže ocením, když mi tak někdo řekne. A obecně mám docela ráda, když mi kolegové, spolužáci a tak říkají Bára, ale nemusím to od drahého polovičky – přijde mi, že je to moc neosobní. Občas mi řekne Barušátko, to se mi líbí. 🙂 A asi by mi bylo smutno, kdyby mi neříkal jménem. Sice pro mě má tisíc jiných „přezdívek“, ale jméno je pro mě důležité.

  15. V papírech jsem Lucie, ale možná brzy přibude ještě Stefani, uvidíme 🙂 Nemám ráda oslovení ‚Lucinko‘, někdo by to bral jako lichotku, já to mám jako pravý opak.. Určitě věřím, že člověka ovlivní jméno i to, jak ho okolí oslovuje. Jinak důvod proč toto jméno mám je ten, že rodiče se seznámili v klubu Lucie.
    Kdybych byla kluk, byla bych Dominik – tam už ale důvod žádný není 🙂
    Lucka Stefani

    1. Jé, to je pěkný původ jména! 🙂 A přijde mi vtipná představa, že bych dítě pojmenovala podle místa, kde jsme se poznali s drahým polovičkou, protože to bylo v práci. A naše firma se rozhodně nejmenuje Karla nebo Xénie. 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Líbí se ti u mě? Lajkni si mě a pošli #barborovépříběhy dál!