Zpátky z tábora (nezavřeli mě a žiju)

Zpátky z tábora (nezavřeli mě a žiju)

Comments 11 comments
S velkou slávou jsem zpátky z tábora! Už týden. Až teď jsem se ale dala dost do pucu na to, abych o tom mohla napsat článek.
Po návratu se mě pár lidí ptalo, jestli jsem si odpočinula. Jedna kolegyně navrch přihodila otázku, jestli jsem si vydělala. Kdo někdy byl jako vedoucí na dětském táboře, ví, že se na obě otázky dá odpovědět jenom pološíleným smíchem. Co se toho odpočinku týče, ještě pět dní po návratu jsem byla schopná a maximálně ochotná usnout kdekoliv a v jakékoliv poloze. A pokud jde o peníze… kvůli těm vedoucí na tábory nejezdí. Jezdí tam kvůli dětem.

Výhody a nevýhody náctiletých

Jestli jste četli můj předtáborový článek, víte, že jsem váhala, jaké děti si vzít na starost. Na výběr jsem měla buď trpaslíčky od šesti do deseti, nebo puberťáky od jedenácti do patnácti. Nakonec jsem riskla ty větší a myslím, že jsem udělala dobře. Samozřejmě to mělo svá pro a proti.
Pro náctiletých:
  • Pravděpodobně se neutopí, zatímco mrknete.
  • Je s nimi legrace.
  • Zvládnou 14 dní bez rodičů.
  • Většina z nich nemá potřebu vám od budíčku do večerky vykládat o kočce své babičky.
  • Dokážou se samostatně obléknout a osprchovat.
  • Mají vlastní úsudek.
Proti náctiletých:
  • Někteří jsou o dvě hlavy vyšší než vy.
  • Někteří by rádi souložili.
  • Jsou schopní rozumně argumentovat proti vám (nemá smysl je přesvědčovat, že byl oběd docela dobrý).
  • Mají vlastní úsudek.
Rozpětí 11 až 15 (v případě mého oddílu až 16) let je každopádně obrovské. A tak jsem i já měla kluka, který si odmítal i v největších vedrech sundat mikinu (ale jinak byl zlatý) a pak jednoho, který od budíčku do večerky stál 5 cenťáků ode mě a pořád mi něco vykládal a pořád se na něco ptal. Každá jeho věta začínala „A Bááróó?„, takže jsem už třetí den byla alergická na svoje jméno. Abych nebyla špatně pochopena: s dětmi si povídám hrozně ráda. Ale když vám někdo imrvérefurt něco hustí do hlavy a zároveň ten někdo absolutně ignoruje cokoliv, co mu řeknete vy, moc se to nedá.
Pak jsem taky měla čtrnáctiletého čahouna, který si ke konci usmyslel, že je vlastně blbost poslouchat o dvě hlavy menší holku. Projevilo se to třeba tak, že si vyšel v tričku v den, kdy se ostatní děti (bez legrace) zabalovaly do spacáků. Nenechal si vysvětlit, že je to dost málo na takovou zimu, až na něj musel houknout jiný vedoucí, mužský. Jinak to byl prima kluk, ale zřejmě už po něm skočila kamarádka puberta.
Jinak musím říct, že jsem měla jeden z nejlepších oddílů. (Říkám já, jasně.) Náš oddíl byl plný šikovných a prima lidí, se kterými byla sranda. Myslela jsem, že mě půjdou reklamovat, jakmile mě uvidí zapojenou v jakékoliv bojovce (jsem sportovní antitalent nejvyššího kalibru), ale i po totálně hororovém výkonu mě chválili a fandili mi. Prostě zlatíčka. Při závěrečném nástupu jsem od nich před celým táborem dostala diplom „Pro nejvíc cool oddílačku„.
Teda… Ne že bych byla až tak cool. Ale celých 14 dní jsem na všechno říkala, že je to cool. Ale i tak to potěší.

Tábor dětských invalidů

Z mého předtáborového článku taky víte, že jsem se děsila každého zranění, které by se mohlo dětem přihodit. Z předchozích táborů mám se zraněními jen velmi malé zkušenosti, tady ale děti padaly jak švestky. Naražené kosti, otřesy mozků, nějaká ta zlomeninka, všechno bylo. Dokonce i v mém oddílu se našla pěkná přehlídka invalidů. Konkrétně slečna, která kdovíproč zkolabovala a skončila na pár dní v nemocnici, další děvče si nejdřív narazilo prst a potom dvakrát omdlelo, další slečna zkolabovala z přehřátí.
Pak už zaplaťpámbu jen samé modřinky, nejhůř naražené cosi. Takové množství zranění si vysvětluju tím, že jsou některé bojovky opravdu akční. Nejsou úplně hyperbezpečné, ale ty děti to baví.
Mně se nehody vyhýbaly, jen jednou jsem se při běhu dokonale natáhla, ale odnesl to jen nakopnutý prst u nohy. Takže v tomhle bodě považuju tábor za extrémně úspěšný.

Tři brutální hry pořád dokolečka

Před táborem jsem horečnatě hledala všelijaké hry, sepisovala je, přepisovala a škrtala a stresovala se, že nebudu mít s dětmi co dělat. Nakonec to děti vyřešily za mě: odmítaly hrát cokoliv jiného než své oblíbené hry. A ty byly dost brutální.
První se jmenuje Klíče (nebo taky Belgie). Lidé při ní stojí v kruhu a jeden chodí kolem. Zastaví se, dotkne se dvou lidí a rozkročí nohy. Ti dva mají za úkol oběhnout kruh, podlézt toho s rozkročenýma nohama a dotknout se míče ve středu kruhu. A teď to, proč to mají děti rády: v rámci hry je dovoleno druhého srazit nebo třeba za nohu odtáhnout pořádný kus od kruhu.
Hodně oblíbený byl Masakr. Zase se stojí v kruhu a odpinkává se míč. Kdo odpinkne špatně, jde si sednout doprostřed kruhu a ostatní po něm míčem bijou. Cílem je zasadit mu co největší pecku.
A poslední oblíbená je Fackovaná. V ní jde prostě o to, bít a nebýt bit.
Poslední dva dny si děti oblíbily hru Na housenky (tak jsme jí říkali my vedoucí). Vlastně to vůbec není hra. Jde o to, že celý oddíl (nejlépe víc oddílů) přijde na místo, kde chce trávit svůj oddílový program. Děti si s sebou přinesou spacáky. Vedoucí zavelí: „Odložte si věci! Kdo chce hrát Klíče/Buldoky/cokoliv jiného?„ a děti jenom zabručí a zalezou do spacáků. Dál už se nehraje nic, děti si jenom povídají a jeden z vedoucích co deset minut chodí do tábora s těmi, kteří si zapomněli spacák a cítí se být vyřazeni ze hry na housenky.
Tahle hra se uchytila o to líp, že byly poslední dny tábora dost chladné a děti měly vybité baterky. Což nechápu, když denně spaly od devíti večer do čtvrt na osm ráno. To my vedoucí jsme toho zdaleka tolik nenaspali.

Další nástrahy a nebezpečenství tábora

Pokud jsem se na táboře potýkala s nějakými opravdovými nástrahami (až hrůzami), pojmenovala bych je následovně: jídlo, Česká pošta a povinnosti vedoucího dne.
S jídlem to bylo těžké především proto, že jsem býložravec. To v běžném životě není žádné omezení, člověk si vaří sám a v restauraci se pro něj vždycky něco najde. Ale na táboře to trochu problém byl. Někdy to bylo fajn, k obědu byly třeba nudle s mákem. Někdy to bylo těžší, ale dalo se to: místo špaget s omáčkou jsem si dala jenom špagety s kečupem. Ale někdy to prostě nešlo. To když byly třeba zapečené těstoviny nebo rizoto. Sečteno a podtrženo, celých 14 dní jsem se živila kečupem, suchými knedlíky a rohlíky a hroznovým cukrem z bufetu. Ale co, zvládla jsem to. Aspoň jsem zhubla.
Nástraha druhá: Česká pošta. Vít
e, kolik chodí dětem pohledů a balíků? Některým denně tři. Já jsem za celou dobu toužila po jediném pohledu, ale nedostala jsem ho. Muž ho sice poslal, ale Česká pošta ho nedoručila. Konec příbehu, to je celé. Jo, musela jsem si postěžovat.
Nástraha třetí: povinnosti vedoucího dne. Každý den má jeden oddíl (a především jeho vedoucí) na starost pořádek v táboře a tak vůbec. Organizuje chod jídelny, uklízí tábor a v noci hlídá. Vedoucí dne vstává v pět ráno a jde spát druhý den v tu samou dobu. Mezitím nesmí ani zamhouřit oko a pořád lítá sem a tam, dokud ho nevystřídá vedoucí pro následující den (nebo dokud nepadne). Já jsem se nejdřív děsila povinností přes den. Bála jsem se, že je nebudu zvládat, na něco zapomenu, něco pokoním. Nakonec se ale ukázalo, že je největší problém noční hlídka (od věčerky do páté hodiny ranní).
Víte, já jsem od přírody strašpytel. I když si dokážu logicky vysvětlit, že strašidla neexistují a v noci je svět stejný jako ve dne, jakmile se setmí, mám hrůzu z každého zvuku. Proto jsem se na noční hlídku dlouho psychicky připravovala a nakonec jsem na ni nastoupila naprosto vyrovnaná a klidná. Jenže pak za mnou začali chodit ti, kdo už hlídku měli.
Chodili si se mnou povídat, abych prý byla co nejbdělejší, jinak to kolem čtvrté bude dost špatné. Myslela jsem, že to bude kolem čtvrté špatné, protože se mi bude chtít spát, nic víc. Jenže ono jde nevyspání ruku v ruce s další věcí: s halucinacemi. O těch mi svorně vyprávěli ti, kteří už měli službu za sebou. Den předtím spali málo, a tak se stalo, že kolem té osudové čtvrté hodiny přišly halucinace, ať už v podobě pobíhajících dětí, nebo zírající holčičky sotva metr daleko.
Jak jsem tohle slyšela, rozklepala jsem se a chtělo se mi brečet. Můj klid byl v háji. Dokonce mě napadla úplně ujetá myšlenka, že to přece nebyly halucinace, jestli je měli čtyři lidi nezávisle na sobě. Když šli pak ostatní spát, myslela jsem, že strachy zešílím. No a hádejte, co jsem uviděla já okolo čtvrté ranní? Vůbec nic. A v pět už jsem ležela v posteli.
Jinak se vlastně za celý tábor nepřihodilo nic špatného. Právě naopak, potkala jsem prima lidi a můj oddíl byl dokonce druhý v celotáborovce. A co je pro mě největší ocenění: děti se ptaly, jestli pojedu i příští rok.
No a vlastně… pojedu? Čekají mě poslední vysokoškolské prázdniny. Neměla bych je využít na poslední velkou studentskou cestu do zahraničí, třeba zase do USA?

11 thoughts on “Zpátky z tábora (nezavřeli mě a žiju)”

  2. To je stejně smutné, že na některé týpky musí naběhnout muž, aby dostal rozum, protože holku neberou vážně. Dostat korunu pokaždé, když se to stalo mě…:D

    Odpovědět

  3. [2]: 2] Ty úrazy byly fakt strašlivé a kolabování mě dost děsilo. Vtipné bylo, když se v horku běžel závod formule 1 (běžíš coby formule určitý okruh s překážkami). Děti se střídaly po kolečku, dvou a měly dost a byly na pokraji zhroucení. A na samý závěr, aby to jako nebyla nuda, jsme dostali za úkol my vedoucí běhat pořád dokola určitý čas (do uplynutí času nebo našeho zkolabování). Cool. :D

    Odpovědět

  6. Máš můj obdiv! Letos jsem absolvovala taky jeden tábor, naštěstí jen příměstský, takže v noci jsem měla relativně klidné spaní. :-D

    Odpovědět

  7. S těmi úrazy máš naprostou pravdu. Ti, co to pořád pokouší, jsou nerozbitní, do nemocnice odjíždí v zásadě jen ty děti, které jsou fakt hodné. :D

    Odpovědět

  8. Tyjo, to s těmi halucinacemi zní opravdu hodně děsivě. Já jsem nikdy nic takového neměla, ale je fakt, že víc než den vzhůru jsem byla jen během zkouškového. Nejdéle jsem to dala asi 49 hodin, pak jsem prostě padla na hubu a bylo mi jedno, co a kde a kdo a kdy… prostě totální vyčerpání.

    Odpovědět

  10. Ahoj Baru, to jsem nevěděla, že jsi takový pisálek 🙂 Článek mě pobavil, vystihla si to dost dobře :D jinak se moc omlouvám, že jsem přispěla ke tvému vyděšení ohledně halucinací, ale buď ráda, že se ti to vyhnulo, protože to opravdu nebyl vtip :D

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.