Věřte, že žum je tak výživné téma, že si zaslouží vlastní seriál. Takový občasník. Však uvidíte.

Jestli jste se s mým drahocenným žumem ještě neseznámili, hned tak učiňte. O dost přicházíte. A vy ostatní si pěkně přečtěte, jak mi žum (ne)chtěl půjčit kolo.

Žum je přeborník v nabízení věcí lidem. Má to v krvi, jelikož je Moravák. A Moraváci jsou spolu s babičkami jediní lidé, od kterých nemá smysl nic odmítat. A tak mi žum pořád něco nabízí. Svoje jídlo, svou mikinu, svůj stůl, svůj počítač, kolo po kdovíkom, které má jeho mamka ve sklepě, a v neposlední řadě i svoje vlastní kolo.

Jenže to žumovo nabízení má dva háčky. První tkví v tom, že je velmi naléhavý. Obden se mě ptá, jestli jsem si to rozmyslela a nechci to kolo po kdovíkom, které má jeho mamka ve sklepě. Jeden čas mi dokonce nabízel své vlastní kariérní plány a naléhal na mě, abych se přihlásila jako uchazečka o pozici řídící letového provozu. Jako že bych koordinovala pohyb hromady letadel najednou. Já, která nepoznám, kde je levá a kde pravá.

Druhý háček je v tom, že žum sice naléhá, ale ve skutečnosti mi tu danou věc až tolik půjčit/dát nechce. Mezi námi, ani se nedivím. Co já dostanu do ruky, to buď rozbiju, nebo ztratím. Nebo oboje. Takže to v praxi vypadá tak, že mi žum něco vnutí a pak se všemožně snaží, abych mu to sama vrátila. Většinou tím, že mi kecá do používání dané věci. A takhle mi jednou půjčil svoje kolo.

Žum miluje svoje kolo. Je růžové a stříbrné, ale to žum nechce přiznat a tváří se, že stran svého kola je prakticky barvoslepý. S velkou slávou a za velké peníze (cena za přepravu levl České dráhy) ho dopravil do Brna ze sklepa své mamky, kde ještě čeká to druhé kolo kdoví po kom. Od té doby na něm jezdí na dlooooouhé výlety v legračním cyklistickém oblečení. Každopádně bylo od žuma odvážné, že se odhodlal mi kolo půjčit. A samozřejmě mě pořádně instruoval a snažil se mě nenápadně přesvědčit, abych nechala kolo kolem a jela do práce na koloběžce jako obyčejně. Ale to já ne. Já se nedala.

Předně jsem potřebovala sundat sedlo. A tak žum zavelel, vyhnal mě i kolo před panelák a donutil mě na něj naskočit. To nešlo, přirozeně, sedlo bylo moc vysoko. A tak se odehrál následující rozhovor:

B: „Je to hrozně vysoko, nedostanu na šlapky.“

Ž: „Musíš mít napnutý nohy, jinak tě to bude bolet.“

B: „Mě to bolí teď.“

Ž: „To je dobrý. To sedlo sundavat nebudem.“

B: „Takže mi to kolo nepůjčiš?“

Ž: „Ale půjčím. Jenom nebudu sundavat sedlo kvůli tomu, aby sis jednou vyjela.“

B: „Takže mi ho půjčíš, ale nikam na něm nemůžu jet. Dík.“

Ž: „Ježišmarja Barboro, tak já ho sundám. Ale budou tě bolet nohy.“

První meta byla moje. Ale žum se nevzdával. Usmyslel si, že mi to kolo opepří. A tak si vymyslel tohle:

Ž: „Tak mi ukaž, jak na něm pojedeš.“

Ž: „No musíš si to zkusit.“

B: „Žumi, já UMÍM jezdit na kole.“

Ž: „Jen si to zkus.“

B: lezu na kolo a užuž se rozjíždím

Ž: „Počkej, ještě ti to ukážu. Tady se přehazuje. A tady máš brzdy.“

B: „Cože? To snad…“

Ž: „No brzdy. Na brždění.“

B: „Já vím, jak vypadají brzdy.“

Ž: „No vidiš. Takže brzdy tady. Brzdi spíš zadní brzdou. A přeřazuj po jednom. A ne že budeš mít tady přehozený na nejvíc a tady vůbec nic. A…“

B: „Můžu si ho teda zkusit?“

Ž: „Hm, tak jo, když jseš tak chytrá. To jsem zvědavej.“

Inu, kolo jsem vyzkoušela. Jezdí jako průměrný bicykl, řekla bych. Prostě má jedno kolo vepředu, druhé vzadu, šlapáním se to rozjede. Fakt nevím, co jsem na tom měla testovat, každopádně žum se mnou nevypadal moc spokojený. Pro jistotu mi ještě řekl, že jsem se tam na konci otočila úplně blbě, že se mám rozjíždět tak, jak je zvyklý on (rozhodně ne tak, jak jsem zvyklá já) a tak vůbec. A pak mi oznámil, že si musím koupit helmu.

Takže další háček. Kolo mi půjčí, ale musím teď, v osm večer, jet kdovíkam pro helmu. Ale na mě nevyzraješ, žumáku! Obrala jsem ho o tu jeho. To v žumovi probudilo moravskou krev, otočil a pokusil se mi vnutit své cyklistické kalhoty. Je to zlatíčko.

Když jsem se vrátila na kole z práce, dostala jsem preventivně vynadáno, že jsem nechala zařazeno na nejvíc.

A proto musí mít žuma člověk rád. Protože je s ním obrovská sranda.

(Žumi, za tenhle článek se na mě nezlob. Kolo už mi půjčovat nemusíš, ale připrav se na články další. Pusu tě.)

PS: Abyste věděli, nejsem jedubaba a dala jsem žumovi článek přečíst ještě před vámi. Nic moc mi na to neřekl, jenom tohle: „Barboro!!!“ pauza „Barboro, to není kolo po kdovíkom, to je po mně!“ pauza „A ty ho fakt nechceš?“