Mám ráda Brno. Mám ráda fandění. Ale bojím se hokeje.

Barboro, buď přesná. Řekni: Bojím se fanoušků.

Jo, těch se bojím. Děsí mě ty davy a jejich hlučnost. A děsí mě kult brněnské Komety. Kometě tady fandí všichni, od mimina po jeho prabábu. Všichni mají všechny ty blbinky na fandění – šály vyvěšené v autě, dres s úctou vyžehlený a složený hned navrchu ve skříni a zarámovanou fotku toho nejnej hokejisty doma nad televizí (tak si to aspoň představuju).

No, mě komeťáctví nechytlo. Hlavně ze dvou důvodů:

Fotbal je mi proti srsti, hokej ale u mě měl vždycky trochu očko – zdálo se mi, že je trochu chlapácký. Vlastně jsem si docela chtěla vyzkoušet fandění na opravdovém hokeji, jenže… Jelikož nemám k hokeji vztah, nemám komu fandit. A jak jsem řekla, bojím se fanoušků. Život a hokej mi naštěstí skvěle nahrály: letošní brněnské Hokejové hry přinesly i souboj univerzit. Masaryčka proti Karlovce!

Žjova. Tím odpadly oba mé problémy. Mám komu fandit a komeťáci tam nebudou. Navíc lístek nestojí tisícovku jako zápas Komety se Spartou, ale příjemnou stovečku. Tak jsem sbalila žuma a šli jsme na hokéééj!

A co jsem si ze svého prvního živého hokeje odnesla?

Předně modřiny. Hokej se hrál na místě bývalého hokejového stadionu za Lužánkami, který je bývalý už nějaký pátek. Takže tam prostě není. A tak se to tam trochu zaledilo a kolem ledu organizátoři postavili oooobrovské tribuny z lešení. Jo, z lešení. Vypadalo to, jako by to stáhli z nějakého rozestavěného baráku. A bylo to podobně stabilní, proto se na tribunách nesmělo skákat. Padat se ale smělo, tak jsem vzala po hlavě při odchodu schody. Auvajs, sotva se mi zahojily modřiny z posledního držkopádu.

Fronta dovnitř stála, sekuriťáci totiž všechny prohmatávali, jestli náhodou nemají nůž, pistoli nebo dres z Prahy. Na tribunu jsme se ale probojovali a ze mě se hned stal hokejový odborník. Jak zpívají Kabáti (které mimochodem dvakrát nemusím, ale k hokeji se hodí): Vim, co je dobrý, vim, co je špatný. Nevim, jak to vim, ale vim to, málo platný.

Pravidla byla jasná: Když udělají modří něco dobře, jásáme. Když udělají něco dobře červení, je to určitě podvod.

A já fandila jak ďas:

Jeďte kluci! Dejte jim to tam!

Tak přece střílej! (Hokejista skoro za brankou, střelba nemožná.)

Pojďte hoši! (Kdo sakra říká hoši?)

Fůůůj, cajzle hnusnej! (Hráč z Karlovky zase sejmul někoho z Masaryčky.)

Jó, góóól! (Neviděla jsem ho, ale ostatní jásají, tak asi byl.)

Vem mu to!

Jéžiš, hrajete jak ponocný! (Jak hraje hokej ponocný?)

Góóól! (Zase jsem ho neviděla.)

Fůůůj, co to sakra je? (Gól to je. Ale od Karlovky.)

Došlo i na rvačku. Hráč Karlovky odhodil hokejku a praštil hráče Masaryčky. Ten šel po něm.

Ježišmarjá, kluci, přece se nebudete prát! (Křičím já.)

Náš hráč taky odhodil hokejku a srazil tomu z Karlovky helmu. Dav šílí nadšením. Provolává našinci slávu a cajzlovi věčnou hanbu. Já jsem zmatená, netušila jsem, že se v téhle části taky fandí.

Souhrnem můžu konstatovat, že to bylo sakra dobrý! No, naši prohráli. Taky nehráli nicmoc. Nevim, jak to vim, ale vim to, málo platný. Ale já jsem si zafandila, během pěti minut ze mě byl profesionální sportovní komentátor a navíc jsem pochopila, co ti Brňáci vidí na fandění Kometě. A nikdo mi nenabančil za to, že fandím Masaryčce. Možná proto, že z celkových 7825 diváků bylo fanoušků UK odhadem deset, možná jedenáct. Prostě prima stav.

A víte co? Jestli máte aspoň trošilinku komu fandit, zajděte si na hokej. Bez chození na hokej a koncerty Kabátů (ano, i tam jsem byla) si člověk neuvědomí, že nejsou všichni jako já nebo ty. Ne každý čte, ne každý bývá povětšinou střízlivý, ne každý má rád vkusná trička. A tak je to správně a tak to má být.