Božská je Neapol! A chaotická. A zabordelařená. A…

Božská je Neapol! A chaotická. A zabordelařená. A…

Představte si nejužší uličku libovolného starého města v Česku. Zužte ji na půlku. Ještě o kousek! Přidejte auto… Cože, že se tam nevejde? Ale prosím vás. V Neapoli projede a ještě kolem něj prokličkuje moped. Řízený desetiletým klukem. Celé to bude dohromady strašlivě troubit a lidi budou uskakovat bez větších emocí. Chcete vědět, jaké je ocitnout se ze dne na den z čisťounkého městečka jménem Brno v chaotické třímilionové Neapoli? Hned vám to povím! Tuu-túúút! Doprava v Neapoli má pro chodce dvě pravidla: Chceš přejít? Prostě…

Rozbalit článek Rozbalit článek

Článek psaný kdesi mezi Bolognou a Florencií

Článek psaný kdesi mezi Bolognou a Florencií

Drazí, docela to flákám, co? Články tu přibývají jak noty na buben a ne a ne se to zlepšit. Dlužím vám vysvětlení – a na jeho konci vám půjde hlava kolem. Tak jako jde mně. V poslední době je toho totiž fůra. Ufňukané klubíčko znovu státnicuje Předně tu byly státnice. Když jsem státnicovala posledně, nechala jsem si na učení přesně 9 dní a poslední 2 dny jsem strávila v koutku pokoje jako uslzené klubíčko, které mezi vzlyky vykřikovalo něco jako „Já tam nepudu, já…

Rozbalit článek Rozbalit článek

Veď mě ve tmě: Co víte o životě nevidomých?

Veď mě ve tmě: Co víte o životě nevidomých?

Napadlo vás někdy, jak sportují nevidomí? Jak vlastně vypadá jejich běžný den? A co si o vás myslí, když jim řeknete „Uvidíme se zítra“? Já už to vím. A ráda vám to povím. Měla jsem to štěstí přimotat se k projektu Veď mě ve tmě, za kterým stojí brněnský spolek Vodicí pes a Škola pro výcvik vodicích psů. Byla by ooobr škoda, kdybych vám o něm nepověděla – a že jste to vy, na závěr přidám pozvánku na akci spojenou s tímhle…

Rozbalit článek Rozbalit článek

Banja Luka: město, kam se nikdy nepodíváte

Banja Luka: město, kam se nikdy nepodíváte

670 kilometrů od Brna leží Banja Luka, město, kam se pravděpodobně nikdy nepodíváte. Ne, nechci podceňovat vaše cestovatelské já, ale… Na to, že je Banja Luka druhé největší město Bosny a Hercegoviny, tam není až tolik vidění. Rozhodně ale stojí za návštěvu, která vám zabere sotva 10 minut a bude stát přesně nula káčé. Tak pojďte, provedu vás! Abych Banje Luce nekřivdila… Když říkám, že v Banje Luce nic moc není, trochu jí křivdím. Ona za to totiž nemůže. Bylo by…

Rozbalit článek Rozbalit článek

Víš, že naše jména čarují?

Víš, že naše jména čarují?

Už vás někdy napadlo, jak obrovskou sílu mají jména? Jsou jako zaklínadla. Něco mezi kouzlem imperio a… něčím dalším. Těžko říct čím, v kouzlech se moc nevyznám. Jen si to vemte: Svoje jméno zachytíme i v hučícím davu. Oslovení plným jménem pro nás dost často znamená „máš průšvih“. I když nám rodiče už dávno neříkají Barboro/Heleno/Pavle. Jména máme silně spojená s emocí. Vsadím se, že máte jasnou představu o tom, jaký je typický Dušan nebo typická Marcela (promiň, Lotte). Skoro všichni víme, co…

Rozbalit článek Rozbalit článek

26 máklých přání

26 máklých přání

Taky máte nějaký sen, o který se jentak s někým nepodělíte? Možná je moc ujetý, možná malicherný, možná nedává smysl. Jestli jo, napište mi ho do komentářů. Já mám totiž takových snů celou kupu. Tak třeba si přeju… Dostat zamilovaný dopis. Tak zamilovaný, že se mi z něj zkazí zuby. Přijít do obchodu, zkusit si sandály, které se mi líbí… a zjistit, že mi padnou. Vyzkoušet si jednou opravdický muzikálový kostým a vypadat v něm jako všechny ty krásné herečky. Přijít na letiště…

Rozbalit článek Rozbalit článek

Tak si tu copywriteřím…

Tak si tu copywriteřím…

Pracuju v reklamce. Uf, tohle je asi poprvé, co jsem o sobě něco takového řekla. Obyčejně o sobě říkám, že pracuju v marketingové agentuře, ale co si budem… ne všechno je tak hóch, jak bych si ráda myslela. A co teda v té marketingové agentuře reklamce dělám? Stručně: copywritera. Tak jo, přihlaste se, kdo ví, co to je. Že něco s kopírováním? Špatně, za pět, do příště doučit. Míň stručně: píšu texty na weby a do reklam. Ne, nepsala jsem reklamu na Coca-Colu, kterou…

Rozbalit článek Rozbalit článek

Vždycky si budu pamatovat (těch pět let)

Vždycky si budu pamatovat (těch pět let)

Nebyla jsem k vám úplně fér. Zařekla jsem se, že Barborové příběhy budou vždycky pravdivé. Že si nikdy nebudu nic vymýšlet. A teď… nejistě tu mlžím o tom, že se v mém životě dějí změny a že ne všechny jsou příjemné, a nejsem schopná přiznat, jaké změny to jsou. No dobře. Nádech, výdech. Pojďme na to. Ta největší změna (nebo jedna z největších) se týká žuma. Vím, že jste si ho oblíbili, a právě proto vám tuhle změnu nemůžu zatajit. Žuma totiž na…

Rozbalit článek Rozbalit článek

Barbora jako (nena)malovaná

Barbora jako (nena)malovaná

„Ne, nedívej se!“ naléhala jsem na spolužáka, když jsme se na bohemistickém výletě chystali ke spaní. „A proooč?“ „Protože nejsem namalovaná, proto!“ Nakonec jsem se ale tomu divnému momentu nevyhnula – pokud jsme měli sdílet kout skautské základny, kde jsme spali, nešlo můj nahatý obličej schovat. Přesně tak jsem se fakt cítila: nahá. Odmalovaná Barbora, to byla hranice, přes kterou se nedostala drtivá většina mých kamarádů. Nenamalovaná nezvládnu nákup, vyjížďku na koloběžce ani procházku po městě. Prostě ne. Proč je…

Rozbalit článek Rozbalit článek

Tři kočky z ulice

Tři kočky z ulice

Žum a já máme tři spolubydlící: Miu, Milu a Mínu. Jestli jste se s nimi na mém blogu zatím nepotkali, měla bych vám o nich říct jednu zásadní věc. Mia, Mila a Mína jsou kočky. Kočky z ulice. Jo, asi by se nám líbila norská lesní kočka nebo třeba mainská mývalí. Ale my jsme se rozhodli čičiny nekupovat, protože všude kolem je fůra psů a koček, kteří čekají na někoho, kdo je bude mít rád. Ve výsledku je pro vás stejně ta…

Rozbalit článek Rozbalit článek