Kafe a Margherita
Včera jsem měla tři espressa. Ani jedno jsem nedopila.
Na všechny jsem se tvářila, jako by mě někdo kousnul do nohy a rovnou mi řekl, že jsem na jeho vkus moc tučná. Co jsem se vrátila z Neapole, zažívám furt to samé:
1) Dostanu chuť na espresso.
2) Čapnu svůj speciální espressový hrníček.
3) Šoupnu ho pod kávovar a dlouho šteluju velikost a sílu chuti.
4) (Chci nejmenší a nejsilnější, samozřejmě.)
5) Kávovar si řekne o nějakou protislužbičku. Naplnit nádrž. Vysypat zásobník na sedliny. Dosypat kávu.
6) Konečně začne plivat kafe a já napjatě čekám, jaké bude tentokrát.
A je moc velké a moc… hnusné, mohu-li to tak říct. Jednou kyselé, jindy slabé, potřetí prostě jenom fuj. Hledám spásu u kolegy Tomáše, který jako já chodí od kávovaru s miniaturním hrníčkem (vypadá to komicky, protože sám Tom má dva metry a tři centimetry):
„Tome, nepřijde ti to kafe… hnusný?“
„Jo, je hnusný. Ale je v něm kofein.“
Dobře, takže Tomáš není takový labužník, jak jsem myslela.
Když si stěžuju ostatním, dočkám se reakce na styl:
„No jasně, slečna teď byla půl roku v Itálii a už tomu rozumí a ofrňuje se.“
nebo
„Heleď, neříkala jsi to už o tom kafi minulej týden? Tohle je jiný.“
A tak už si radši nestěžuju.
(Jenom vám. Vy to zvládnete.)
Království za pizzu!
Ještě horší je to s pizzou.
V Neapoli mají nejlepší pizzu na světě. Tak dobrou, že sem jezdí Italové z celé země, aby ochutnali „opravdovou pizzu“. Dělá se z místních surovin a peče se v obrovských pecích na dřevěné uhlí, takže má výjimečnou chuť. V tomhle království pizzy vládne královna jménem Margherita.
Nevím, kolik jsem jich v Neapoli snědla, ale určitě to nebylo dost. A v Česku to nedoženu. Když si tu objednáte Margeritu, dostanete chuďoučkou pizzu se sugem připomínajícím půl roku otevřený kečup, se sýrem „co Kaufland dal“ a okraji jako pomoučněná podrážka.
Na druhou stranu, bezvýrazná chuť se dá skvěle doplnit hořkými slzami. Doporučuje jedna z jedné Barbory.
Ona ta pizza vlastně není vyloženě hnusná, to ne. V Brně máme i dobré pizzerie, taková La Speranza stojí za zkoušku. Ale jak jednou ochutnáte neapolskou Margheritu, jste v kopru. Nejdřív se ji budete snažit sehnat. Potom upéct. A nakonec vám přeskočí, přejmenujete se na Margheritu sami a začnete běhat po světě a vykřikovat, že jste čerstvě upečení.
Achjo. Napoli, cara mia, chybíš mi. Ne že bych nutně potřebovala tvoje ulice plné odpadků a dětí na mopedech, ale kdybys mi mohla poslat dobrou pizzu a kafe, byla bych ti vděčná.
Grazie mille!
Bára (což italsky znamená rakev)
Co z cest chybí doma vám? Taky si fňukněte, já vás neodsoudím. A ahoj na barborovém Facebooku!
15 thoughts on “Kafe a Margherita”
Kambodžský beef loc lac :(…
Jak to tak čtu, budu si muset zase zajet do Itálie na to nejlepší a nejlevnější espresso. :3 😀
Anó! I když teda teď mi pán v pražírně kávy řekl, že Italové přepražují a že jejich kafe není dobré ani zdravé. 😀
Haha, jo, to je tak pokaždé, když někde delší dobu žiješ. Mně chybí belgická točená piva, ale ty se tu už naštěstí začínají chytat. A na wafle a hranolky holt jezdím na dovolenou.
Ale věřím, že aspoň na dobré espresso dříve nebo později někde narazíš. 🙂
Ó, wafle! Teď jsi mi udělala chutě, i když jsem v Belgii jaktěživa nebyla. 🙂
Teda, až se vrátím z Anglii, jídlo mi zaručeně chybět nebude! 😀 Jak říká staré přísloví, krása a kuchařské umění anglických žen vyhnalo jejich muže na moře a učinilo z nich námořní velmoc. Neodvažuji se soudit krásu, ale kuchařské umění rozhodně sedí. A jak k tomu ještě dodal pan Hercule Poirot – Angličané menají kuchyni, mají pouze jídlo. Takže ne, fish and chips mi opravdu chybět nebudou! 😀 I když je pravda, že některé sladkosti mají v Anglii moc dobré – třeba takové scony s marmeládou a smetanou.
Mně se tu prostě hrozně stýská po českém jídle, třeba jen po obyčejném českém chlebu! To je taková dobrota, kterou prostě jinde na světě nemají! Nebo klasický český tvaroh!
Určitě se mi ale bude stýskat po anglické přírodě, zelených pastvinách s ovečkami, vřesovištích a kopcích. A taky po moři!
Naprosto tě chápu. Když jsem byla v Americe, jako první mi začal chybět právě opravdický chleba. Ten jejich tousťák všude…. to prostě nešlo.
Moc necestuji. Vlastně jenom po republice a jednou jsem.byla na zájezdu v Paříži. Ale.strašně ráda bych sehnala tak výborný čerstvě upečený croisant,jaký jsem měla v jedné kamenné pekárně právě v Paříži.
Croissanty mě spolu s nepřekonatelnými ranními omeletami v Paříži taky nadchly nejvíc. A to se špatně shání. 🙂
Nemas to jednoduchy. A diky tobe mam chut na pizzu-jeste ze jsem nebyla v Neapole a nevim jak hnusnou pizzu jim:). Cestovani je krasny, navraty nekdy tezsi.
Mej se krasne!
http://www.bygabra.cz
Ona tu není úplně hnusná. Ale neapolská je neapolská. 🙂
Taky se měj krásně!
Mně chybí řecká rajčata a cibule. Vždycky, když přijedu z Řecka, zapřísahám se, že budu i v Čechách jíst ve velkém zeleninové saláty a vždycky to zkolabuje na tom, že zdejší napohled podobné zeleninové ingredience dávají dohromady úplně jiný výsledek než v Řecku :-).
Jó, rajčata mají tam na jihu bezkonkurenční. Když si pak člověk dá supermarketová česká bez chuti, chce se mu fňukat.
Jo, jak jednou člověk okusí to skutečně výborné, už se mu nikdy nechce zpátky. Ve Francii jsem byla úplně okouzlená tamní nabídkou… no, lecčeho. Nejlépe to ilustruje památná hláška „To snad ani není možný, oni tady mají i ty kuchyňský utěrky lepší.“.
Ale člověk zas musí ocenit i věci, kterých máme tady víc nebo lepší – i když jsme na ně zvyklí, a tak je nevidíte. V Neapoli se třeba nedal sehnat grep. Nebo cokoliv nezabalené do igelitu.