Dvě profesorky z Masarykovy univerzity vyrazily do slunné Neapole. Dostalo se jim milého přivítání, pěkného ubytování a prostěradla na přikrytí.

Když se druhý den ptaly po pořádné dece, divil se recepční: „Dámy jsou snad z nějaké tropické země, že je jim u nás zima?“

Dámy byly z tropického Česka a v noci div neumrzly. Tak jako já během zimy strávené v Neapoli.

Zalez do obálky

I mě v Neapoli přivítala postel s tenoučkou přikrývkou zastrkanou pod matraci. Italové (aspoň ti jižní) totiž lezou do postele jako do obálky. Nepotřebují se zachumlat do peřiny, prostě zastrkají jedno prostěradlo, na něj druhé a vlezou si mezi ně.

Já mám do Italky daleko, takže jsem si přikrývku zase pěkně vyšupačila a zachumlala se do ní. Bylo mi fajn jednu noc, druhou… a třetí už mi omrzaly nohy.

Další noc jsem slušně klepala kosu, a tak jsem poprosila Simona, majitele bytu, o deku. Milerád mi ji donesl a hned začal zašupačovat pod matraci. Když jsem mu vysvětlila, že takhle Češi nespí, podíval se na mě jako na největšího barbara a uraženě odešel.

A mě bylo zase teplo, dokud…

Jak zmrznout, když je venku +20 °C aneb O neapolské architektuře

Dokud se zase drobet neochladilo. S neapolskými domy je to tak:

• Každý z nich je stovky let starý.
• Každý z nich je stavěný na neapolské léto.

Na neapolskou zimu dávní architekti nemysleli, a tak mají všechny domy metr tlusté stěny a minimum oken, aby se dovnitř náhodou nedostalo sluníčko. Italové jsou zvyklí se doma přiobléct, přiobout, prostě všelijak zachumlat a za žádnou cenu netopit. I my jsme měli na zemi studené dlaždičky a jediné okno bytu rozglábené dokořán.

Už jsem zmínila, jaký je pokoj s oknem v Neapoli luxus? Já okno měla. Vedlo do kuchyně.

Brzy začala být v bytě zima i přes den. Já i moje spolubydlící, Češka Pavla, jsme vyštrachaly první svetr. Venku bychom se něm zpotily, vevnitř taktak stačil.

Potom jsme přidaly další svetr. Pak dvě trička pod něj. Potom huňaté ponožky. A pak už se to fakt nedalo.

Simone, nám je zima!

„Je tu hrozná zima,“ naznačovaly jsme ne zrovna nenápadně Simonovi. Ten reagoval, jako bychom mu řekli, že nebe je modré. „Yes, yes. Very cold, yes.“ Nevím, jestli chápal, že to COLD je nám VEVNITŘ.

Když už jsme chodily po bytě navlečené do všeho oblečení, co jsme měly, a rýma střídala kašel, Simone se dovtípil.

„Je ti zima?“ zeptal se jednou mrazíkovsky Pavly.

„Jo, to je.“

„Tady máš, zahřej se,“ usmál se a podal jí svíčku.

Vy se smějete, ale my měly svíčku. Zázrak ohně! Při práci na počítači jsme si u ní ohřívaly ruce.

Okamžitě to vypni, vytáhni z pokoje, vyvětrej a odejdi z bytu!

V prosinci se ale situace zásadně změnila. Simone dotáhl plynové topení. Bylo jedno pro celý byt, vzadu mělo bombu a vepředu opravdový plamínek. Takový, který vám spálí svetr na uhel (vyzkoušeno).

Celá nadšená jsem plácla fotku topení na Facebook. Ono to hřeje! Chvíli nato mi volal taťka.

„Ahoj tati!“

„No ahoj. Heleď, to topení, co tam máte… víš, že u nás je to už dávno zakázaný? Okamžitě to vypni a vyvětrej!“

Stála jsem před rozhodnutím: zima, nebo unikající plyn? Nakonec jsme s Pavlou usoudily, že smrt zadušením je rychlejší a bezbolestnější než smrt umrznutím. Pro jistotu jsme ale topily jen semtam a na chvilku.

Proto když se mě někdo zeptá, jak bylo v Neapoli, odpovídám: „Zima.“

Další barborové počteníčko (tohle se vám bude líbit)

• Dva dny v Římě. Stihla jsem všechno! (Jestli vám můžu poradit, jeďte tam taky v zimě. Zima tam není a turisti taky ne.)
• 7 přenádherných vzpomínek z cest (A že si člověk nejvíc pamatuje úplně drobnosti. :))