…a když to nepůjde, budeme improvizovat!

…a když to nepůjde, budeme improvizovat!

Tyvole, to bude propadák! Dyť já nic neumim.

Nemám nic umět, je to impro.

Nojo, ale já neumím ty… principy! Co když to nepůjde?

Když to nepůjde, budeme improvizovat.

Ale jakmile se v sále zhasne, přestanu se klepat. Když světla praží jenom do nás a diváci nejsou vidět, není čas na stres, a tak nakráčím doprostřed jeviště. Nemám scénář, nemám režiséra, nemám vlastně ani postavu. Ale mám na jevišti pět parťáků a taky první větu, která ze mě vypadne, jakmile sebou na jevišti plácnu na zem: „No tak tohle je vrchol.“

…a z téhle věty se narodila postava jeptišky.

Na tuhle větu se nabalují další věty, pohyby, výrazy… až vznikne šílený příběh o jeptišce a jejím opilém bratrovi, kteří se spolu vydali na vrchol vysokánské hory, aby tu založili klášter. Vznikl teď a tady a už ho nikdy nebudeme hrát znova.

Hrajeme totiž impro.

Im-co?

Improvizační divadlo. Jediné divadlo, kde chodí herci na jeviště s prázdnou hlavou a tvoří z náhody. Stačí slovo, gesto, jakákoliv blbina a narodí se postava. Když se to povede, zažije ta postava něco úžasného. A když ne… tak holt improvizujeme.

Někdy to jde dobře a někdy… takhle.

Na impro jsem začala chodit asi dva (nebo tři?) roky zpátky. Ani nevím, co mě to popadlo. Asi že jsem vždycky chtěla hrát divadlo a tohle mělo divadlo v názvu, tak jsem tam šla. Hned na začátku jsem dostala pořádnou pecku do rypáčku.

Ne, nemusíš být za každou cenu vtipná.

Ne, nestačí přijít před lidi a furt mluvit.

Ne, tvůj nápad není jediný a nejúžasnější.

Impro není o tom zazářit a ukázat vlastní genialitu. Je o tom poslouchat ty, kdo hrají s vámi, brát jejich nápady a neodmítat. Třeba takhle:

Přijdete na jeviště s tím, že jste uklízečka. Vezmete neviditelný mop, vyrácháte ho v neviditelném kýblu, pustíte se do vytírání a říkáte si: „Ježiš, to bude super scéna o uklízečkách! Já jsem geniální!“

No a pak k vám přijde někdo další a povídá: „Dobrý den, pane profesore, koukám, že vám ten bowling jde!“

Bum. Uklízečka je v tahu. Jasně, asi byste rádi zařvali: „Ty glupoňo, já nejsem profesor, já jsem jasná uklízečka!“, ale v tu chvíli byste byli za glupoňu oba a celá scénka by umřela strašnou smrtí. A tak se usmějete a řeknete: „Přesně tak, Maruško. To víte, hraju každej den.“

V hlavě vám šrotuje, jak se teď rychle přešupačit na chlapa, profesora a navrch člověka, který hraje bowling tak blbě, že to vypadá jako vytírání podlahy.

A vo tom to je. Je to větší sranda, než udržet si svůj super-giga-cool nápad s uklízečkou, a navrch vás to naučí nebrat se tak vážně.

Štěstí je, že v tom nikdy nejste sami. Tohle jsou ti moji parťáci.

Mě osobně impro naučilo ještě spoustu dalších věcí:

  • Nebát se vyjít před lidi. Ono to vždycky nějak dopadne.
  • Vidět inspiraci ve všem. V pohybu. Ve zvuku. Ve slově.
  • Poslouchat a spolupracovat, protože sama to neutáhnu.
  • Uvědomit si, že nemusím mít všechno nalajnované dopředu.

Taky jsem při něm zažila spousta příběhů. Byla jsem máma, která moc hrotí zdravou stravu. Dcera, která chce s tátou lovit bizony. Královna země napadené bezhlavými rytíři. Indiánka soupeřící o pozici šamana. Vražedkyně, kterou má první rande ve vězení.

Pomohla jsem dotvořit příběhy jiných lidí – a to často stálo víc za to, než se natlačit do centra dění. Další cenná lekce: nejsem pupek světa.

Co vy, už jste si někdy zkusili zaimprovizovat? Doporučuju to všem: sebevědomým šoumenům i tichým myškám. Každému to něco dá: někomu srazí hřebínek, jiného naučí ukázat, co v něm je.

Douška do-ouška: Fotky fotila skvělá Danča, kterou doporučuju sledovat na Instagramu. Na většině jsem já jednoduše proto, že jsem nechtěla uvádět ostatní do rozpaků tím, že zneužiju jejich fotky. Snad mi odpustí aspoň tu společnou.

Další barborové počteníčko

Přece si tenhle článek nenecháš pro sebe! Lajkuj, sdílej a posílej dál.
error20

11 thoughts on “…a když to nepůjde, budeme improvizovat!

  1. Myslím, že po dočtení tohoto článku bude snad každý chtít hrát improvizační divadlo. No dobře. Nevím, jestli každý, ale mě to rozhodně nadchlo a chtěla bych o tom popřemýšlet!

  2. Jak říkal Jan Werich, to jsou ty krásné okamžiky, kdy se vlastní hlava diví, co vlastní huba povídá. Sice ne na divadle, ale jinak docela často pouštím hlavu „na volno“ a vysloveně se těším, čím se překvapím a kam mě to asi dovede :-).

    1. Nás teď jentak neuvidíš, až zas za půl roku, řekla bych. Ale pokud jsi z Brna, mrkni na FB na improvizační skupiny, jako jsou The Randoms nebo Tamti. 🙂

  3. Začnu něco takového hledat v okolí pro segru, myslím, že by jí něco takového prospělo. Trošku mi přijde, že improvizační divadlo máme často doma, ale… Alespoň budou další lidi, kteří snad budou její výmysly poslouchat 😀

  4. Impro dělal před lety kamarád, občas jsme mu chodívali fandit. Je to super záležitost i pro diváky, něco úplně jiného než klasické divadlo. Pohled z druhé strany, jak je u hráčů důležité být vyladěný jeden na druhého, jsem si ale nikdy příliš neuvědomovala. Jen tak dál, Baru! 🙂

    1. Díky 🙂 Ono je tohle něco, co hodně poznáš jako improherec, když tě ten druhý neposlouchá. To se špatně hraje. A myslím, že když to nefunguje, pozná to i divák. Ale když jo, člověka to nenapadne. 🙂

  5. To je krásný! Hrát divadlo je jedním z mých nesplněných přání, které se mi zatím do života nikdy tak úplně nevešlo. Doufám, že na to někdy dojde – a díky za krásnou inspiraci 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.