Přátelé, nevěřili byste, jak je na Mallorce krásně i takhle koncem října!

Tedy pokud se trefíte do dobrého týdne. Nám se to nepovedlo, pršelo a foukalo. Ale stejně jsme si cestování po tomhle přenádherném ostrově užili. Jestli se vám někdy naskytne možnost vyrazit na Mallorku třeba i v tuhle roční dobu, rozhodně jeďte (teda leťte, přes moře se jezdí špatně). I kdyby bylo ošklivo, nudit se nebudete. Stačí nespoléhat na pláže a sluníčko a zařídit se jako my.

Když jsem narazila na hyperlevné letenky na Mallorku, žum nejdřív nebyl úplně nadšený. Musím říct, že ho chápu, jak já něco vymyslím, zpravidla je to kravina. Pak ale celou věc promyslel, uznal, že tohle tak blbý nápad není, a zeptal se: „Vezmeme s sebou Peťu s Vendy?“ A chcete něco vědět? Vzali jsme s sebou Peťu s Vendy.

Byl to jeden z nejlepších nápadů, jaké kdy prošly žumovou hlavou. Zkuste to taky. Nevím, jestli budou mít Peťa s Vendy čas i na vaši dovču, ale určitě máte i vlastní kamarády, ne?

Každopádně jsme si to obrovsky užili. Já jsem netahala žuma brzo z postele, protože jsem mohla jít ráno k moři s Vendy, a žum mě nenutil pít rum, protože s ním ochotně pil Petr. Prostě ideální kombinace. A ani jsme se nepohádali.

Víte, Mallorca je malinká. Ale zas ne tak moc, abyste ji za den obešli pěšky kolem dokola. Proto jsme si půjčili malinké, ale obrovsky legrační autíčko a každý den jsme jezdili sem a tam. Nejdřív jsme si ze Smártíka (áno, skutečně to bylo auto značky Smart a skutečně takhle značka existuje) trochu utahovali, ale pak jsme seznali, že máme štěstí, že jsme se nerozhodli plácnout přes kapsu a půjčit si třeba Mustanga jako tenkrát na Floridě. A to nejen proto, že koně (a zvlášť mustangové) žerou jak nezavření.

Mallorca by se totiž dala popsat třemi slovy: jedna velká (a úzká) zatáčka. Ať jedete kamkoliv, počítejte s šílenými serpentinami a uzounkými silnicemi. Z toho plyne jedna důležitá věc. Na Mallorce prostě nechcete mít velké auto, protože se tu s ním nedá ani machrovat. Machrovat se naopak dá s malinkým autem, které se vejde všude a dokonce zaparkuje prakticky kdekoliv. Sečteno a podtrženo: v praxi Smártík až tak legrační není.

ALE! Jestli si budete půjčovat auto, připravte se na to, že po vás autopůjčovna bude chtít jednu věc, kterou dost možná nemáte. A to je… kreditka. Věřili byste tomu? Na Mallorce je skoro nemožné půjčit si auto bez kreditní karty, tedy s kartou debetní. Našli jsme dvě autopůjčovny, které to umožňovaly, ale s podmínkou, že buď za auto zaplatíme kvůli pojištění dvakrát tolik, nebo složíme zálohu, která dělala něco kolemm 25 tísic korun českých.

Cestou z letiště do místa, kde jsme se ubytovali, jsme si všimli kláštera vysoko, převysoko, tak vysoko, že od něj snad musela být vidět celá Mallorca. Vypadalo to na klášter Sant Salvador, o kterém jsem četla ještě před odletem, a tak jsme k němu navečer vyrazili. A cestou jsme si „užili“ první serpentiny (a ty byly ještě slabé).

Od kláštera je opravdu nádherný výhled. A že na Mallorce je na co koukat, támhle vidíte modromodré moře, támhle vysokánské hory, tam kamenité vinohrady a sady s mandarinkovníky. Překvapilo nás, že jsme na několika místech zahlédli ohně, a tak jsme dospěli k závěru, že se asi slaví nějaký svátek či co. Když jsme ale na ohníčky naráželi už třetí den v řadě, museli jsme situaci přehodnotit a prostě konstatovat, že Mallorčané stejně jako Češi s oblibou pálí spadané listí a binec ze zahrady.

Až se jednou do kláštera Sant Salvador vydáte, doporučuju nahlédnout i do místního kostela. Už kvůli té atmosféře. I když nejsem věřící, mám pocit, že na mě kostely působí ještě intenzivněji, když vím, že jsou hojně využívané, místní věřící se o ně starají a stále je vnímají jako posvátné místo. Tady byl ale kostel zajímavý i sám o sobě – zaujal mě vedlejší oltář tvořený stěnou z krápníků. V té stěně je několik průhledů, kterými vidíte jednotlivé figurky betlému.

Kostel jsem vám bohužel nevyfotila, přijde mi neuctivé v kostele fotit. Ale můžete se se mnou pokochat výhledem.

Druhý den se naše výletnická parta vydala do Dračích jeskyní (Cuevas del Drach). To je vám něco nádherného! Obrovitá jeskyně plná přenádherných krápníků, které vypadají tady jako socha Venuše, tam jako stromy, tuhle jako palác mořské královny. Jednoduše nádhera!

Člověk ale musí ignorovat tu hromadu lidí, které do jeskyně natlačili s vámi. Vážně, byly jich vysoké desítky. Fotili i přes zákaz s bleskem, všechno osahávali, brebentili, nechali své děti řvát… Když jsme je ale moudře nechali odejít a zařadili se na konec, docela to s nimi šlo.

Překvapilo mě, kolik z jeskyně byli místní ochotní pro turisty obětovat. Na to u nás nejsme zvyklí. Široké chodníky přímo mezi krápníky. Na krápníky si každý turista sáhne a nikdo ho nenapomene. Sálající světla u každého zajímavého bodu. Osekané krápníky, kde se zrovna hodilo trochu místa navíc. A naprosto nulová snaha o zachování klimatu jeskyně. Pro turisty je to jistě zážitek, ale je otázka, jestli by spíš nestálo za to snažit se z jeskyně co nejvíc ochránit a zachovat.

No, to jsem se nějak moc zamyslela. Dračí jeskyně ale rozhodně za návštěvu stojí. Zkuste to stihnout dřív, než je davy turistů rozdupou. Je to vážně nádhera, která je navíc doplněná o hudební zážitek. Ke konci prohlídky se usadíte před podzemním jezerem jako v divadle (He’s here, the Phantom of the Opera!), po vodě připlujou osvětlené lodičky s hudebníky a vy si užijete živý koncert. A potom vás lodičky přes jezero převezou. (Popovezou vás vážně kousilíček, což je legrační. Ani byste si nestihli střihnout duet s fantomem.)

Na cestě k majáku na poloostrově Formentor byla zajímavá… inu, především cesta. Tentokrát nejen pro nekonečné serpentiny. Nádherný byl i výhled z útesů, ze kterých prostě nechcete spadnout. Jen si to představte: jedete na výlet po cestě, ze které můžete obdivovat nádherně modré moře a děsivě strmé skály. Přeju vám, abyste nemuseli řídit, haha.

A ještě jedna věc: cestou potkáte kozy. Jo, kozy. Jako mééé-mééé. Poskakují po skalách, občas přejdou přes silnici, na parkovišti okouknou vaše auto… Jsou fakt kamarádské.

Od majáku je nádherný výhled (nejenom na kozy).

Trh jsme nesměli minout. Když jsme zjistili, že mineme slavný trh v Santa Marii, rozhodli jsme se zkusit prý největší trh Mallorky ve městě Inca. A to vám bylo něco! Ve velikých hliněných mísách na nás čekaly olivy plněné mandlemi, sýrem, paprikami… Ale ne tak ledajaké olivy. Tak veliké jste ještě neviděli, tak skvělé jste ještě neochutnali. Byly, pravda, trochu dražší, ale vážně mmmmm!

Na prodej byla i spousta ovoce a zeleniny (nejgigantičtější rajčata, jaká jsem kdy viděla), farmářské sýry, šunky, kytice z chilli papriček, prostě všechny možné místní dobroty. A taky spousta kožených výrobků, které zabíraly většinu obrovitého trhu, protože právě jimi je Inca proslulá.

Já jsem tu ochutnala něco, co sice není moc mallorské, ale tak pěkně se to na mě usmívalo! Dobrota, kterou jsem znala jen z amerických filmů: jablko v karamelu, které vypadalo jako připravené pro Sněhurku, chutnalo dokonale a celou mě opatlalo a olepilo. Mňam!

Foto není k dispozici. Kdybych se ho pokusila vyrobit, zahubila bych foťák tím šíleným nánosem karamelu, co jsem měla na prstech.

Valldemossa. Kdo tam nebyl, neviděl Mallorku. To vám je TAK nádherné městečko! Dominuje mu klášter, ve kterém svého času přebýval Chopin. Za klášterem je příjemná zahrada a kolem něj nádherné historické město s křivolakými a úplně uzounkými ulicemi. Všude je spousta rostlin v květináčích zavěšených na domech nebo postavených před nimi. A na každém domě je malovaná dlaždice.

Ptáte se, proč dlaždice? To máte tak. Ve Valldemosse se narodila svatá Catalina (Kateřina) Thomas a místní si pochopitelně váží toho, že je jejich městečko rodištěm světice. Proto jsou tu na domech připevněné dlaždice s obrázky z jejího života.

Můžete tu i navštívit rodný dům oné světice, kde je dokonce uložena jakási relikvie („jakási“ proto, že nedokážu říct, jaký ctěný kus svaté Katky jsem ve skleněné krabičce viděla). To pro mě bylo jako z jiného světa. Světci pro mě donedávna byli lidé, kteří se sice narodili, ale nikdo neví, kde přesně a kdy přesně. Potom nějak žili, nejlíp přešli po určitém vidění na víru a nakonec pro ni mučednicky zemřeli. Tak to známe třeba z Legendy o svaté Kateřině. Takhle Káťa je ale jinačí: ví se, kdy měla narozeniny a v kterém domě se narodila, od malička byla vychovávaná ve víře a zemřela úplně normálně. Jenom mezitím stihla mít vidění a rozmlouvat se svatými.

Poslední den jsme strávili v hlavním městě Mallorky, kde jsme se už jen tak líně potulovali, nakoukli tu do zahrady a tam do kostela a samozřejmě jsme se podívali i na slavnou katedrálu, dominantu Palmy. To je vám stavba tak obrovská (a tak zastavěná domy kolem), že máte pocit, že ji nikdy nemůžete vidět z toho nejnej úhlu a že jste vedle ní úplně maličcí. Jako kdyby vás postavili přes Chrám svaté Barbory v Kutné Hoře, který přes noc nabobtnal na dvojnásobnou velikost, a vy jste od něj nemohli couvnout dál než na deset kroků. A taky by kutnohorská Barča musela trochu zesvětlat.

To je mimochodem ohromně zajímavá věc: protože jsou místní kostely, katedrály, kláštery a tak vůbec z úplně světlounkého kamene, působí lehčím a pozitivnějším dojmem. Jako kdyby je postavili předevčírem.

Ale to se těžko vysvětluje, to se musí okouknout. Až se na Mallorku vydáte, pozdravujte to tam ode mě. A že se třeba někdy vrátím.

Naše parta měla na Mallorku jen 4 dny. Za ty 4 dny jsme stihli okouknout všechno, o čem vám tu vyprávím, dvakrát se očváchnout v moři, jednou si zavzdychat nad východem slunce a jednou nad tím, že přes mraky není vidět, ochutnat místní dobroty i přiopít se sangrií. Z toho pro vás plyne jedna jediná věc: že Mallorca stojí za návštěvu. I v říjnu. I na čtyři dny. A stojí za ni opravdicky moc.

A protože se mi s Mallorkou těžko loučí, brzy se vrhnu i do článku o mallorských podivnostech a taky o Bratislavě, kterou jsme prošmejdili den před odletem. Kdybych vám do té doby chyběla, pořád jsem pro vás na Twitteru a Instagramu. A samozřejmě se těším na vaše komentáře, zvlášť jestli pro mě máte tip na další výlet. 🙂

Pssst, chcete vědět tajemství? Ještě než stihnu realizovat tip od vás, vydáme se s žumem do Milána. Letenky jsem koupila v záchvatu nadšení a radši jsem o nich žumovi řekla až ve chvíli, když už byly zaplacené. Netrefil ho šlak ani mě nezabil, takže poletíme do Milana!