Hrůzou se mi zježily vlasy. Zatnula jsem zuby v očekávání nejhoršího – nebylo pochyb o tom, že se to blíží. Pět vteřin do střetu. Dvě. Jedna. V tu chvíli jsem umřela. Mé poslední okamžiky na tomto světě vyplnilo objetí a dva polibky: na každou tvář jeden.

Tak takhle si, vážení, představuju horor. Opravdický, ne ty slaboty v televizi. Patřím totiž mezi lidi, kteří si tuze moc cení svého osobního prostoru. Té své bubliny, do které jen tak někoho nepustí.

Objetí od kamarádů – to je pro mě drama.

Pusa na tvář při seznamování – to je děs, hrůza a utrpení.

Dokonalou idylku si naopak představuju jako setkání s kamarády, kteří se drží minimálně metr ode mě. Půl metru, když jsou to fakt dobří kamarádi. Nebo jsou vlezlí a já už jsem si na to zvykla.

„Ty mě jako nemáš ráda?“

„Co tím chceš říct, že ti nemám lézt do bubliny?“

„Ty se nerada objímáš? Ukaž, já tě obejmu!“

Tohle slýchám imrvérefurt. A víte co? To není to nejhorší. Nejhorší je ten pocit, když se seznamujete s novým člověkem a vidíte, že se k vám chce naklonit a dát vám pusu na tvář. Ztuhnete a čekáte, až to přejde, nedokážete dělat nic jiného. Cítíte, že on je pro změnu vykolejený z vás a říká si: „Ňákej studenej čumák, tahle holka!“

Nejsem studenej čumák, jasný? Jen prostě nejsem tak kontaktní jako jiní. Je mi fajn, když na mě nikdo nesahá. Když zrovna nejsem namačkaná s bžilionem lidí v tramvaji (zlatá koloběžka!). Když se ke mně nepřibližují cizí lidi a nikdo mě nechce pusinkovat.

Kostičkový systém pro slizolíny

Nejtěžší je to s těmi, kdo to myslí dobře. Hrozně moc chtějí, abych dobře slyšela, co mi povídají, a tak se přimáčknout tak blízko, že mě špička jejich nosu dloube do oka. Ustoupím. Jdou za mnou. Ustoupím. Jdou za mnou. Ustoupím – zeď. Game over.

Měla jsem jednoho takového kolegu, když jsem ještě pracovala jako „prodejkyně bílé techniky“. (Poznámka: Prodejkyně bílé techniky je ta paní, která vám v  elektru nabízí prověřenou a skvělou pračku, i když sama netuší, jak taková pračka funguje.)

Tenhle kolega měl ze všech nejlepší výsledky, ale byl tak trochu slizák. A jako takový měl ve zvyku doslizit si to až ke mně, vykládat mi kraviny a dloubat mě mezi žebra. Jelikož jsem byla v práci a nemohla jsem ho praštit katalogem praček Samsung po hlavě, vymyslela jsem kostičkový systém: vyměřila jsem mu vzdálenost v kostičkách na koberci, na kterou se smí přiblížit. Jedna kostka byla dlouhá tak na holčičí krok a tenhle slizolín měl vyměřené tři kostky. Kdykoliv se přiblížil moc, stačilo prsknout: „Kostky, sakra!“ a klidil se. Zázračný systém.

Kéž by se vyráběly jen kostkaté koberce!

Obejmu vás, když…

Jsou i výjimečné situace, kdy se nechám obejmout nebo někoho pustím do své poměrně rozsáhlé bubliny. To je, když:

• je pozdě večer a já jsem hrozně unavená.
• je mi smutno.
• jste mi extrémně sympatičtí.
• jsem lehce opilá.
• jsem lehce opilá, pročež jste mi extrémně sympatičtí.
• už jste mě párkrát zkusili obejmout nebo tak něco, takže jsem si zvykla.

Léčba šokem funguje, ale může mě zabít

S posledním bodem se pojí zajímavé pozorování: když se mi někdo vnutí do bubliny, často si na něj zvyknu a pak po něm neprskám poznámky o bublinách a kostičkách. Často taky mám k těmhle lidem vřelejší vztah.

Z toho plyne, že léčba šokem asi funguje. Napoprvé budu ječet, že si máte sakra honemrychle odstoupit. Napodruhé zavrčím. Potřetí zabrblám jenom: „Ježiš tak jo, co mám s tebou dělat?“ Počtvrté už třeba budu chtít obejmout já.

Ale ne že po mně skočíte, až mě jednou někde potkáte. To by moje lekavé srdíčko nemuselo přežít.

Jak to máte vy? Jste spíš bublinoví, nebo objímací lidé?

Žijte blaze a sledujte Barborové příběhy na Facebooku!