Nesahej, neobjímej a hlavně mi nelez do bubliny

Nesahej, neobjímej a hlavně mi nelez do bubliny

Hrůzou se mi zježily vlasy. Zatnula jsem zuby v očekávání nejhoršího – nebylo pochyb o tom, že se to blíží. Pět vteřin do střetu. Dvě. Jedna. V tu chvíli jsem umřela. Mé poslední okamžiky na tomto světě vyplnilo objetí a dva polibky: na každou tvář jeden.

Tak takhle si, vážení, představuju horor. Opravdický, ne ty slaboty v televizi. Patřím totiž mezi lidi, kteří si tuze moc cení svého osobního prostoru. Té své bubliny, do které jen tak někoho nepustí.

Objetí od kamarádů – to je pro mě drama.

Pusa na tvář při seznamování – to je děs, hrůza a utrpení.

Dokonalou idylku si naopak představuju jako setkání s kamarády, kteří se drží minimálně metr ode mě. Půl metru, když jsou to fakt dobří kamarádi. Nebo jsou vlezlí a já už jsem si na to zvykla.

„Ty mě jako nemáš ráda?“

„Co tím chceš říct, že ti nemám lézt do bubliny?“

„Ty se nerada objímáš? Ukaž, já tě obejmu!“

Tohle slýchám imrvérefurt. A víte co? To není to nejhorší. Nejhorší je ten pocit, když se seznamujete s novým člověkem a vidíte, že se k vám chce naklonit a dát vám pusu na tvář. Ztuhnete a čekáte, až to přejde, nedokážete dělat nic jiného. Cítíte, že on je pro změnu vykolejený z vás a říká si: „Ňákej studenej čumák, tahle holka!

Nejsem studenej čumák, jasný? Jen prostě nejsem tak kontaktní jako jiní. Je mi fajn, když na mě nikdo nesahá. Když zrovna nejsem namačkaná s bžilionem lidí v tramvaji (zlatá koloběžka!). Když se ke mně nepřibližují cizí lidi a nikdo mě nechce pusinkovat.

Kostičkový systém pro slizolíny

Nejtěžší je to s těmi, kdo to myslí dobře. Hrozně moc chtějí, abych dobře slyšela, co mi povídají, a tak se přimáčknout tak blízko, že mě špička jejich nosu dloube do oka. Ustoupím. Jdou za mnou. Ustoupím. Jdou za mnou. Ustoupím – zeď. Game over.

Měla jsem jednoho takového kolegu, když jsem ještě pracovala jako „prodejkyně bílé techniky“. (Poznámka: Prodejkyně bílé techniky je ta paní, která vám v  elektru nabízí prověřenou a skvělou pračku, i když sama netuší, jak taková pračka funguje.)

Tenhle kolega měl ze všech nejlepší výsledky, ale byl tak trochu slizák. A jako takový měl ve zvyku doslizit si to až ke mně, vykládat mi kraviny a dloubat mě mezi žebra. Jelikož jsem byla v práci a nemohla jsem ho praštit katalogem praček Samsung po hlavě, vymyslela jsem kostičkový systém: vyměřila jsem mu vzdálenost v kostičkách na koberci, na kterou se smí přiblížit. Jedna kostka byla dlouhá tak na holčičí krok a tenhle slizolín měl vyměřené tři kostky. Kdykoliv se přiblížil moc, stačilo prsknout: „Kostky, sakra!“ a klidil se. Zázračný systém.

Kéž by se vyráběly jen kostkaté koberce!

Obejmu vás, když…

Jsou i výjimečné situace, kdy se nechám obejmout nebo někoho pustím do své poměrně rozsáhlé bubliny. To je, když:

  • je pozdě večer a já jsem hrozně unavená.
  • je mi smutno.
  • jste mi extrémně sympatičtí.
  • jsem lehce opilá.
  • jsem lehce opilá, pročež jste mi extrémně sympatičtí.
  • už jste mě párkrát zkusili obejmout nebo tak něco, takže jsem si zvykla.

Léčba šokem funguje, ale může mě zabít

S posledním bodem se pojí zajímavé pozorování: když se mi někdo vnutí do bubliny, často si na něj zvyknu a pak po něm neprskám poznámky o bublinách a kostičkách. Často taky mám k těmhle lidem vřelejší vztah.

Z toho plyne, že léčba šokem asi funguje. Napoprvé budu ječet, že si máte sakra honemrychle odstoupit. Napodruhé zavrčím. Potřetí zabrblám jenom: „Ježiš tak jo, co mám s tebou dělat?“ Počtvrté už třeba budu chtít obejmout já.

Ale ne že po mně skočíte, až mě jednou někde potkáte. To by moje lekavé srdíčko nemuselo přežít.

Jak to máte vy? Jste spíš bublinoví, nebo objímací lidé?

Žijte blaze a sledujte Barborové příběhy na Facebooku!

Přece si tenhle článek nenecháš pro sebe! Lajkuj, sdílej a posílej dál.
20

36 thoughts on “Nesahej, neobjímej a hlavně mi nelez do bubliny

  1. Jsem sice poměrně dost introvertní, ale zrovna v tomhle se vidím ve střetu zájmů – objímání mám ráda, ba ho dokonce preferuji. (Pusy na tvář už jsou trochu horší, ale i to mám v toleranci, pakliže nejde opravdu o – brilantně řečeno – slizolína.)
    Dřív jsem taky byla hodně nekontaktní, ale pak jsem začala přicházet na to, že mi to vlastně spíš nevyhovuje a objímám lidi ráda. Tak ještě že taky nebydlím v Brně 😀

    1. To je ale hrozně zajímavé! Ty, introvert, objímáš lidi s chutí. Já, až otravně extrovertní osoba, lidi pustím nejblíž na krok od sebe. 😀

  2. Dříve jsem objímání ráda neměla, jednu dobu jsem ho dokonce fakt preferovala. Teď už se tolik neobjímám, ale naopak takové ty francozské polibky na tvář mi přijdou fakt sympatické vyjádření náklonosti. 😀 A taky to trvá kratší dobu a fyzickej kontakt je při tom menší, než při objetí, byť samozřejmě někomu se může zdát, že přitisknout k sobě tváře je intimnější, než k sobě přitisknout celá těla, ale já nějak nevím no… 😀

    1. Tak prosím měj na paměti, že až budeš chtít někomu sympaticky vyjádřit náklonnost polibkem na tvář a ten člověk celý zkoprní, nemyslí to zle. 😀
      Ale asi máš pravdu, na opravdickém objetí je něco intimnějšího… Já když už se odhodlám někoho obejmout, obyčejně objímám medvědím způsobem, a to je sakra intimní. 😀

  3. Jsem asi někde uprostřed.
    Seznamovací pusa mi nevadí. Objímání na přivítání/loučení taky ne, pokud jde o někoho, koho mám ráda. Od některých dokonce snesu i tu pusu (na tvář…). Že bych to ale nějak extrémně vyhledávala, to zase ne. Spíš se jenom nechávám obejmout.
    Nikdy jsem nechápala trojici holek z gymplu, které si každý den dávaly pusy a loučily se, jako milenky před ročním odloučením. 😀

    1. Jó, tak to taky nepobírám. Ale já asi nejsem někdo, kdo by měl takové projevy hodnotit, když nezvládnu ani mnohem jemnější. 😀

  4. Já jsem spíše objímací, ale záleží jak kdy a jak kde. Pamatuji si, když jsem poprvé přišla na francouzské soirée a všech 20 úplně cizích lidí se na mě najednou navalilo a jeden po druhém mě objímali a oblíbávali na tváře. Obě. Pak už jsem si asi zvykla, jen dneska občas váhám u kamarádek, jestli jsou objímací, nebo stačí jen říct „Ahoj, kam půjdeme“ a objímací fázi přeskočit. Kluky objímám všechny, ti jsou rádi. 😀

  5. No, nemám moc ráda, když se musím s lidmi líbat na tvář, většinou se cítím trapně a divně a bojím se, abych ten složitý úkon provedla správně 😀 Objímání mi nevadí.

  6. Také jsem spíš bublinová, ale vadí mi hlavně líbání na tvář, objímání mám ráda i od cizích. Pobavil mě příběh s kostkami 😀 tomu, jak popisuješ, že ustoupíš a on zase přijde, se říká proxemický tanec. Probírali jsme to v jednom komunikačním předmětu ve škole, že každý má osobní zónu jinak velikou a pokud se sejdou dva, kteří ji mají odlišnou, tak u sebe takhle „tancují“ 😀 🙂

    LENN

    1. Proxemický tanec? To si budu pamatovat! Hrozně ráda popisuju svoje divnosti odborně: třeba říkám, že mám rotacismus bohemicus, což znamená, že špatně vyslovuju ř. 😀

    1. Hehe, o tobě si pamatuju, že máš osobní bublinu oproti mně úplně malinko. Vybavuju si, že jsme spolu jednou jeli busem z Digisemestru a já nestíhala couvat. 😀 Ale to mám i s některými kamarády…

      1. To už je ale dávno. 😀 Spíše přemýšlím, jaká byla mezi námi vzdálenost, když jsme se potkali na tom promítání ve Scale. 😀

  7. Naprosto s Vámi souzním, slečno.
    To oťapkávání a tvářičkování a pusinkování mne extrémně děsí. Snesu to jen od manželky a vnoučat. K projevení intimity se syny nám stačí podat si ruku. A od nepříbuzných lidí co nejdál – čínská či japonská úklona ze vzdálenosti znemožňujcí srážku hlavami je můj ideál.

  8. Jéé, to je dobrý 😀 já to mám asi jak kdy. Přátele ráda objímám a pusinkuju, ale nemám ráda nějaké větší doteky s cizíma lidma než je podání ruky. To snesu, ale když na mě někdo šahá (teřba ve fitku a chce mi pomoc), tak bych ho za to zabila 😀 to platí i pro mhd, nenávidím to. 😀

    WantBeFitM

  9. Někdy si říkám, že bych tě hrozně ráda poznala naživo, protože jsme si tááák podobné. Ale pak si vzpomenu, že bychom se museli vidět na živo. A já nesnáším lidi naživo, protože se chtějí objímat a pusinkovat a vtírají se do mé bubliny!!! 😀
    Zdaleka nejhorší je přítelova babička. Vždy, když nás vidí a vždy, když se s námi loučí, vyžaduje objetí a pusu. A já pokaždé tiše trpím a říkám si, že neexistuje nic horšího. Ale víš co? Existuje! Říká se tomu narozeniny! Lidi si stoupnou do řady a všichni tě chtějí objímat a líbat. A já vždy nevím, kam chtějí líbat?! Někteří chlapi podle všeho čekají, že je jako líbnu na pusu. Já je přitom nechci líbnou ani na tvář. Prosta hrozné drama, stres a obrovské přemáhání. Ze zásady kvůli tomu neslavím narozeniny! Pokud si na ně někdo vzpomene, objímá a líbá mě osamoceně a já mám čas vzpamatovat se, než přijde někdo další.
    A tvůj systém se čtverci je skvělý! Já bych nejraději nosila obrovskou krychli, která by lidem bránila, aby ke mně chodili blíž, než na dva metry! Přítel má jednu takovou na ohnivou show, ale ta má jen metr na metr na metr (nebo tak nějak), takže bych potřebovala aspoň jednou takovou. A ideálně aby se nedala zapálit. I když… pokud by hořela, lidi by ke mě nechodili vůbec… Hmmm! Teď jsem si nasadila brouka do hlavy.

    1. No do prkýnka. Zrovna jsem naplánovala svou první narozeninovou oslavu a… tohle jsem nedomyslela. Myslíš, že mě tam lidi budou pusinkovat?
      A hořící krychle je za mě perfektní. 😀

  10. Nekontaktní jsem byla hlavně v dětství, v posledních letech se to trochu změnilo, ale rozhodně se nemám potřebu objímat s každým. Sama od sebe teda objímám málokdy, ale nevadí mi, když tu potřebu někdo má (samozřejmě mluvím o přátelích, ne o cizích lidech). Každopádně vždy ocením dotaz, jestli mě dotyčný může obejmout, až mě překvapilo, že jsou někteří opravdu tak vnímaví a zeptají se.
    Pusa na tvář je ale něco jiného – to se ve mně všechno svírá odporem, neměla jsem to ráda ani od příbuzných, natož od někoho, s kým se teprve seznamuju – no fuj! Naštěstí má většina lidí rozum a maximálně mi podají ruku, to mi nevadí.

    Když jsem opilá, taky mám větší potřebu fyzického kontaktu a někdy je mi někdo natolik sympatický, že ho spontánně obejmu jako první, i když to předem vůbec neplánuju. Naopak ve chvíli velké únavy, nervozity nebo úzkosti ve mně stoupá podráždění i při letmém doteku.
    Vždy mě ale mrzí, když si někdo myslí, že ho nemám ráda jen proto, že se nenechám obejmout nebo políbit na tvář.
    Ale tak mě napadá, že kdyby mě lidi chtěli na přivítanou místo objímání třeba deset minut škrábat na zádech, asi bych se tolik nebránila. 😀

    1. Poslední větu tvého komentáře bych objala, kdyby byla člověk! 😀 Miluju drbání na zádech. Proč to nemůžeme zavést místo objímání? 😀

  11. Úplně jsi mě inspirovala na podobný článek 😀 S dobrými kamarády se objímám, to jo, ale pár vteřin a dost. Naprosto ale nesnesu takové to objímání kolem ramen při řeči, chytání za ruku při emotivní promluvě, nedej bohové ruka na koleně, „přátelské“ lechtání apod. Takže patřím do bubliny, metr je ideál 🙂

  12. Jsem objímací typ, ale cizince nelíbám a neobjímám. 🙂 A chápu lidi, co to tak mají. 🙂 Mimochodem odkud původně jsi? Vesničané mají obvykle širší bublinu, než třeba velkoměšťáci. 🙂 To znamená, že mají radši větší vzdálenost od lidí. 🙂

    1. Taky jsem o tom teď něco četla… Jsem původem z vesnice, pravda. A naši mají velký dům, kde nemusíš celý den nikoho potkat, návštěvy moc nepřijímají… Každopádně sama sebe považuju za Brňačku. 🙂

  13. Jsem spíš bublinový. I když zase ne tolik, protože jsem kdysi v tomto směru prožil mnohačetné drastické zasvěcení ve Francii, kde bylo objímání a polibky na denním pořádku :-).

  14. Tak teď se cítím jako královna a výherkyně loterie v jedné osobě :D! Dostala jsem totiž Barborové objetí!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Líbí se ti u mě? Lajkni si mě a pošli #barborovépříběhy dál!