Pozdrav ze země adrenalinu

Pozdrav ze země adrenalinu

Mí milí,
včera (to jest ve čtvrtek) jsme se přidali k táborníkům a vyrazili jsme s nimi na výlet do Dorney Parku. Absolutně nepřipadá v úvahu otázka CO je Dorney Park, tenhle zábavní a vodní park se totiž nedá s ničím českým vůbec srovnat ani k ničemu přirovnat (a mohlo by vás to odrovnat). Vstupné a vůbec všechny výdaje s Dorney Parkem spojené nejsou zrovna nejnižší, ale opravdu (opravdu opravdu): stojí to zato. Sice dáte za hranolky k obědu šest dolarů plus daň, ale užijete si tolik, kolik nikdy předtím.

Jako první jsme vzali útokem vodní část parku, bazény, umělé vlny, tobogány a skluzavky všeho druhu. Aby nebylo ohromení parkem malé, vypravila se naše československá skupinka nejdřív na tobogány, které se nám zdály vcelku atraktivní – a to sakra byly! Náhodou jsme totiž natrefili na nejděsivější z děsivých tobogánů. Nahoře vás zavřou do kabiny, která vypadá jak rakev pro Sněhurku – všichni můžou vidět vaši hrůzu přes průhledné víko. Zkřížíte ruce na prsou, opřete hlavu o stěnu, nohy k sobě a 3… 2… 1 – podlaha vám zmizí pod nohama a vy kus padáte volným pádem. Bum, šplouch, jeden výkrut, druhý, tma, všude voda, jedete hroznou rychlostí dolů. Pak se vám do obličeje hrne voda, není se čeho nadechnout, instinktivně zvednete hlavu, i když by vám ji mohl tobogán urazit – a už sedíte dole v bazéně a vůbec nevíte, kde jste se tam vzali. Musím přiznat, že jsem měla z tohohle tobogánu docela nahnáno; když jsem stála nahoře v „rakvičce“ a slyšela jsem odpočítávání, hrozně se mi chtělo do poslední chvíle bušit na víko a řvát, jedno v jaké řeči, že chci ven. Ale přežila jsem. Přestože se mi na chvíli docela určitě zastavilo srdce.
Po bazénech, úžasných skluzavkách, tobogánech, ježdění skupinově i samostatně na kruhu i různých podložkách a tak vůbec po hromadě cachtání a koupání nás čekala druhá část parku. Začali jsme jízdou po umělé řece, před kterou stálo varování: „You will get wet.“ Wet je vlhký, řekli jsme si, mávli nad tím rukou a rozjeli to oblečení. Čech, který byl u téhle atrakce v rámci programu work & travel, povídal, že prý budeme opravdu mokří. A taky jsme byli. Projeli jsme pod několika umělými vodopády a na konci na nás nezůstala nit suchá – a o to to bylo lepší. A začalo přituhovat. Další byla jízda strmě dolů po vodě, kdy už měli nahoře někteří z nás chuť vyskočit z vozidla a zkusit dolů nějak nenásilně sešplhat, potom už samé horské dráhy. A ne jentak nějaké, takovéhle u nás nenajdete. Kam se hrabe Matějská (o velikonoční pouti v Kutné Hoře ani nemluvím). Nahoru, dolů, vzhůru nohama, ostře do zatáček, ještě neblinkáte? Atrakce postupně přitvrzovaly, až jsme se před jednou, kterou nám můj muž a jeho kamarádi vřele doporučovali, zastavili s neskrývanou hrůzou – a nakonec jsme ji radši obešli uctivým obloukem. Moje poslední atrakce jménem Steel Force byla horská dráha v klasickém slova smyslu, žádné otáčení vzhůru nohama a dolů žaludkem, ale o to horší. V autíčku, ve kterém jsem měla pocit, že z něj jistojistě vypadnu, nás vytáhli na konstrukci tak vysokou, že byla vidět z celého parku i okolí, a pustili nás horempádem dolů. A zas a zas. Musím říct, že se, co se pouťových atrakcí týče, považuju za vcelku odvážného jedince, ale na téhle horské dráze už jsem nezvládla víc, než se křečovitě držet sedadla před sebou, až jsem kamarádce rvala vlasy, mít pevně zavřené oči, ječet a v duchu se modlit, aby už byl konec.
Ale ne všechno bylo tak děsivé. Byla jsem i na přenádherném klasickém kolotoči s koníky a poprvé v životě (!) na opravdickém velkém řetízkáči. Ze všeho nejzáživnější pak byla asi cesta zpátky do campu, protože jsme jeli po klikatých a rozbitých silnicích tak rychle, až se celý žlutý školní autobus i jeho pasažéři otřásali.
Už mám poskládaný rozvrh na další semestr a myslím na všechny doma v Česku. Zažila jsem tu už opravdový americký Den nezávislosti, americká americkost je pro Čecha nepochopitelná. Co nového tam u nás?

15 thoughts on “Pozdrav ze země adrenalinu

  1. No jéje! Všechno je tu větší, tlustší a přeslazenější! :D Snažila jsem se jednomu Američanovi vysvětlit, proč se tu na všechno nedívám tak přenadšeně jako oni a dopadlo to tak, že mě při každé příležitosti zdraví slovy "Dnes máme ale úúúžasný americký den!" a několikrát mi zopakoval, že mě nemá rád. :D (Jednou u oběda, když jsem se ironicky zeptala, jestli zase máme úžasný den, mi řekl, že ano, že úžasné je všechno, i moje triko a účes. Já na to: "Jo, já jsem úžasná taky, že?" a on: "Ne, všechno je úžasné, ale tebe nemám rád." :D)

  2. Tak nějak se začneš cítit ve chvíli, kdy tě přestane bavit pobyt v místě, kde můžeš každý den hrát tenis, plavat v bazénu a pilovat angličtinu. :D

  3. Na to se tu taky myslí, děti hrajou muzikály. Teď nás čeká Hairspray a Dear Edwina :D. (A stejně už tu trčíme dlouho…)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.