Velevážení a milí, drazí, levní i vy ostatní,

hlásím, že jsem pořád živá a už zase zdravá. Nedávno jsem prodělala vážnou rýmičku s kašílkem – ta se prohnala mezi support staffem zřejmě vlivem extrémně studených nocí, které si dobře rozumí s mezerami mezi prkny podlahy v koupelně i s mezerou mezi střechou a zbytkem stavení, ve které jsem doteď neodhalila původní architektův záměr. Tak jako tak, na mě povětšinou zima přes dva spacáky a osobní ohřívadlo v podobě mého muže nemůže, takže jsem tu rýmu spíš od někoho okoukala. Pár dní jsem se potloukala po campu jako zombie a v práci jsem víc smrkala a kašlala než pracovala, ale teď už jsem zase v pořádku a dokonce mám výtečnou náladu.

A abych taky neměla! Dva dny zpátky jsme se s mým mužem rozhodli pro jednou neprotrčet celý svůj day off v campu a vydali jsme se na naprosto bááááječný výlet. Odsud se povětšinou jezdí do Philadelfie nebo na Niagary, ale jelikož mě moc neláká představa čtyř až sedmi hodin v autě (a to dvakrát), vymysleli jsme cestu se zdánlivě menšími cíli, ale o to zajímavější.

(Nechme stranou, že půjčit si auto stojí asi tolik, kolik by mi s přehledem stačilo na jeden měsíc klidného života bez práce, a že auto, které jsme měli oficiálně půjčené od rána, jsme dostali až kolem jedenácté.)

Původní plán zahrnoval koupání ve Scrantonu, který je asi hodinu cesty odsud, ale počasí tomu nechtělo – a ještě že tak. Vydali jsme se na sever do Ithaky, o které jsme se v táboře dozvěděli, že jsou tam k vidění „takový nějaký vodopády, ale nic extra“.

K naší smůle jsme až pozdě zjistili, že vodopádů je v Ithace víc než jeden, tak jako tak byl ale i „ten náš“ naprosto kouzelný a snad ještě víc samotné město. Na každém rohu na nás vybafla nová budova univerzity. Po vzoru starých evropských univerzit má i ta ithacká několik budov, které se snaží budit dojem, že jsou na svém místě delší dobu než samotné Státy. Kdyby jeden nevěděl, kde je a že to není možné, docela jistě by věřil, že stojí před opravdu opravdovou gotikou.

Centrum Ithaky je kouzelné. Spousta menších obchůdků, malby na všech stěnách kolem a všudypřítomný pocit, že Ithaca vznikla z umění a pro umění spojené s moderním životem, z ní vytváří město, ve kterém byste chtěli strávit aspoň pár dní procházkami a posedáváním v kavárnách. (A navíc jsem si tam koupila ty nejkrásnější šaty na celičkém světě.)

Tak jako tak, my jsme neměli ani pár dní, ani pár hodin, a tak jsme se po chvilce obdivování Ithaky vydali do Binghamtonu na opravdický a opravdicky americký baseball. Baseball, to je něco úplně jiného než třeba fotbal a hokej. Stejně jako u nás populární sporty, i tohle je sport pro docela normální lidi, ale jen těžko si dovedu představit, že by se tu někdo opil do němoty, hulákal sprosťárny a rval se. Před zahájením hry se zpívala americká hymna a diváci ji poslouchali nejen vstoje, ale dokonce s rukou na srdci – to je pro Čecha jako výlet do docela jiného světa. Dovedete si představit, že by před fotbalovým utkáním v Horní Dolní hrála česká hymna? A kolik Čechů při zpívání hymny drží ruku na srdci a myslí to vážně? Chci říct: Američané to s vlastenectvím místy vážně přehánějí, ale zrovna takovýhle kus jejich národního nadšení by Čechům rozhodně neublížil.

Co dál? Byli tam maskoti! Vlastně jsem původně myslela, že si každý tým přiveze svého maskota, ale po hřišti pobíhali jen maskoti Binghamton Mets (což později zodpovědělo mou otázku, proč jsou takoví kamarádi). Byla jsem šťastná jako blecha, když mě s nimi můj žumíček vyfotil – a maskoti byli ochotní, kamarádští a legrační. Včelka se jmenuje Buddy the Bee a to modré stvoření je Ballwinkle. Dlouho jsem přemýšlela, co je to za zvířátko – původně jsem ho měla za krávu, můj žum byl toho názoru, že je to nějaký brouk. Google nám později sdělil, že „winkle“ je druh možského mlže. No a tenhleten mořský mlž mě při focení lechtal a cuchal, neřád. Myslím, že Buddy the Bee je maskotem Binghamton Mets proto, že „Bee“ má být odkaz k tomu, že jde právě o B-Mets (B jako Binghamton). Anebo mě prostě jenom škola naučila mít na všechno hromadu nepodložených a přitom nevyvratitelných teorií.

Baseball je, mám ten pocit, o samotné hře jenom tak napůl. Když po stadionu běhá chlápek na plyšovém koni a hází hotdogy, pořádá se soutěž v čištění sedaček a každou chvíli je knírková kamera, líbací kamera a tak vůbec, není tak úplně možné pořád sledovat hru. Tak jako se dřív chodilo do opery, chodí se tu na baseball poklábosit a dostát své společenské (americké) povinnosti. Co víc, baseball je hra pro celou rodinu. Děti se nenudí, o přestávce hromadně přebíhaly hřiště a vůbec se kolem nich točila spousta věcí. Vzali byste svoje malé dítě na hokej nebo fotbal? (Těžko.)

Zápas vyhráli domácí, kterým jsme fandili, i když jsem občas ze samého nadšení tleskala pěknému odpalu, aniž bych si všimla, že v tu chvíli tleskám špatnému týmu. A aby bylo všechno ještě ještě skvělejší, můj muž mi koupil mikinu Mets a po hře byl dokonce ohňostroj.

Skvělý a americký den!

Můj pobyt v táboře se začíná blížit ke konci, už zbývá jen 24 dní. Měla jsem telefonický pohovor s paní z místa, kde bychom mohli po táboře ještě chvíli pracovat, což byl pro mě, která mám panickou hrůzu z telefonování s cizími lidmi, docela výkon. Tak jako tak se pomalu blíží doba cestování, na které se těším jako na vánoce.

Zase se ozvu! (To není výhružka…)