Velevážení a drazí,

představte si, představte si, odkud vám vaše BJ píše! Uprostřed neproniknutelných pensylvánských lesů leží jezero, u jezera tábor, v táboře podivná dřevotřísková stavba, v té boudě postel a na posteli já. Jsem v místě, kde není signál ani wifi a kde lidé nepotřebují ploty, protože nejbližší soused, který by přes ně mohl případně koukat, bydlí deset kilometrů daleko. Co se týče plotů, nabyla jsem dojmu, že je Američané viděli někde v Evropě a tuze se jim líbily, jenže nikdo z nich nepochopil, k čemu slouží. I tady se totiž občas nějaký ten plot najde, jenže začíná nijak a končí nikde a ve výsledku vůbec nic neohraničuje.

Musím přiznat, že jsem měla vcelku nahnáno z cesty sem. Agentura, která zaštiťuje takovéhle „výlety“, koupila většině nováčků (zvlášť z našeho tábora) letenku na stejný let, ale kdovíproč bylo rozhodnuto, že zrovna já poletím sama. Ale nakonec to vůbec nebylo tak hrozné. V Praze na letišti jsem byla vyklepaná jako ratlík, ale když jsem paní na přepážce odbavení po chvilce trapného ticha přiznala, že jsem ještě neletěla, ochotně mi dala základní instrukce. A pak už jenom čekat a čekat. S sebou jsem měla svou panenku Barborku, které jsem slíbila, že ji do Ameriky vezmu taky, tak jsem aspoň nebyla sama. Dokonce mi volala maminka, pro kterou jsem teď, když jsem odletěla hrooooozitánsky daleko, nejspíš oblíbené dítě. Po našem posledním rozhovoru mě oslovila starší paní čekající na stejný let, že prý mluvím s maminkou moc hezky. Když jsem i jí přiznala, že mám z letu trochu strach, ujala se mě, jako by se to rozumělo samo sebou, a zahrnula mě zkušenostmi člověka, který už se sakra něco nalétal. Let do Amsterdamu trval jen hodinu a půl a byl docela příjemný. Letušky byly sympatické ve svých tyrkysových uniformách a jedna z nich se div nerozplynula nad Barborkou, kterou jsem celou dobu držela na klíně, aby se jí nic nestalo. Dokonce i přistání bylo hladké – a to byl asi důvod, proč nikdo pilotovi netleskal. Dokud nemá cestující pocit, že je jeho život ohrožen, netleská, protože nepociťuje vděčnost za jeho zachování.

Amsterdamské letiště, to byla v mých představách hodně silná káva pro někoho, kdo není příliš zkušený cestovatel. Ve skutečnosti ale bylo všechno označené a ošipkované tak blbuvzdorně, že jsem se zvládla zorientovat i já. Paní, která se mě ujala v Praze, byla po výstupu z letadla zase se mnou, ale tentokrát na mě mluvila anglicky, prý abych se dostala do „american mood“. Svůj gate jsem pak našla bez problémů a nenechala jsem se vyvést z míry ani tím, že můj let o hodinu posunuli. Tentokrát nás na letadlo čekalo podstatně víc, taky to byl pořádný kus letadla! Před nástupem jsme stáli snad kilometrovou frontu, která se hýbala o to pomaleji, že nás čekala dvojí kontrola – nejdřív bezpečnostní otázky jako „Balila jste si sama? Nedal vám nikdo nic, abyste to dopravila do USA?“, ze kterých jsem byla tak zmatená, že jsem zapomněla na medovinu, kterou jsem měla v krosně coby dárek mého muže někomu z tábora, – potom se zjišťovalo, jestli u sebe nemáme zbraně a kdesi cosi. Dokonce mi sahali na vlasy, protože jim jejich superzařízení řeklo, že tam mám něco kovového. Sponky, no jasně. A vůbec, na vlasy nesahat!

I druhý let se dal zvládnout, i když trval osm hodin a nebyl tak příjemný jako ten první. Vyfasovali jsme deky, polštáře, stínítka na oči a špunty do uší a pořád do nás něco cpali – svačiny, oběd, čaje a čokolády. Přejedený cestující je klidný cestující. Cestou jsem se konečně podívala na Frozen, film, který jsem už dlouho chtěla vidět, ale nebyl ke stažení, kus Snídaně u Tiffanyho a Bídníků, udělala několik rekordů v Solitaire a trochu se prospala. Asi půl hodiny před přistáním se mi ucpalo ucho a začalo pekelně bolet, podle všeho jsem nebyla jediná, protože se i několik dalších cestujících drželo za uši a vzdychalo. Chvílemi jsem přemýšlela, jestli mi praskne ucho a rána vyrazí letadlu okna, nebo jestli prostě jenom v tichosti a poklidu zemřu. Díkybohu jsem let přežila, i vcelku drsné přistání, a byla jsem z toho tak nadšená, že jsem spolu s ostatními od srdce zatleskala pánovi tam vepředu, který byl tak hodný, že nás nechal žít.

Musím říct, že Amerika se mi ze vzduchu moc nelíbila. Nizozemsko bylo z ptačí perspektivy ohromně sympatické, malá políčka a roztomilé domy vypadaly asi tak, jako zní slovo rebarbora. Těžko říct, jestli vám to něco řekne. Včera jsme odpalovali baseballové míčky a já měla pocit, že to zní jako kedlubna, ale to trochu odbíhám. USA, to je země, která vypadá nejdřív jako zelené pole rozorané brázdami z domů, potom jako šedé pole malinko počmárané zelenými čárami, nakonec z toho všeho vyrostl jako myš šedivý New York, který je, aspoň podle mého názoru, vcelku šeredná záležitost.

Po přistání mě ještě čekala pasová kontrola, na kterou se stála děsivě dlouhá fronta. V té době už jsem díkybohu narazila na Maďara, jehož jméno jsem nezachytila, i když se přede mnou už představoval spoustě lidí, který mířil do stejného tábora jako já. Autobus, který na nás čekal, měl odjíždět v pět místního času, v tu dobu jsme ale pořád ještě čekali ve frontě. Pak už ale vzaly věci rychlý spád. Úředník na přepážce se mi svěřil, že jeho syn studuje v Praze a že prý má tuze rád české pivo, potom jsem zběsile hledala svou krosnu, dvakrát jsme se ptali na cestu ke správnému východu – a už jsem byla se svým drahým mužem, který do Ameriky přibyl už den předtím.

Teď už jsem třetí den v táboře a jsem tu spokojená víc, než jsem čekala. Sice se tu utvořily národnostní skupinky, takže anglicky mluvím míň, než bych čekala, ale jinak je všechno prostě skvělé. Po překonání prvního šoku z ubytování (jak to asi na táborech vždycky bývá) jsem se tu vcelku zabydlela a sžila se s prostředím. V táboře je pořád co dělat. My, kdo pracujeme v kuchyni, máme docela dost volného času, takže můžeme hrát tenis, basketbal, volejbal, fotbal, kulečník a spoustu dalšího. Je tu stáj, jezero a bazén, koupat se ale zatím nemůžeme, protože tu nejsou plavčíci a dost lidí prý neumí plavat. Taky je tu hromada dalších věcí – dílna, horská kola, dance studio a tak vůbec všechno, většina se ale rozjede, až dorazí táborníci.

Už na první procházce jsme tu s holkama objevily hromadu nových zvířat a mohly jsme na nich oči nechat. Jsou tu trochu jinačí veverky než v Čechách a zvířátka, kterým říkáme čipmankové, ale nemáme tušení, jestli se tak nějaký živočišný druh vůbec doopravdy jmenuje. Taky jsou tu velcí žlutí motýlové, ptáci s oranžovými bříšky a želvy. Když jsme potkali skupinku lidí, co tu pracují v cirkuse, jak nesou želvu a proh
lašují, že ji našli, že se jmenuje „madam Turtlelini“ a že bude mít vlastní vystoupení, vůbec jsem jim nevěřila – tedy tu část o tom, že ji našli. Ještě ten den večer jsem ale na vlastní oči viděla želvu přecházet silnici vedoucí lesem. Co sakra dělá želva v lese?

Teď je tu klid a nic moc se neděje, protože je většina lidí v práci, jen my z kuchyně máme mezi snídaní a obědem volno. Po táboře jezdí pan řídící a ostatní v golfovém vozíku, na čtyřkolce nebo prostě autem a výjimečně se za nimi nepráší, protože pršelo. Vlastně ani nevím, co bude k obědu, ale když jsou místní schopní dát si k snídani čokoládové lívance s párkem nebo karbanátkem a zalít to javorovým sirupem, asi už mě neudiví nic.

Krásné léto všem!