Romeo, Julie a Brno

Romeo, Julie a Brno

Sedím na posteli, zírám do počítače a nějak nevím, jak bych vám to řekla.
Ve čtvrtek jsem byla v Mahenově divadle na Romeovi a Julii, to vám říct dokážu. Ale bude těžší vám povědět, co se ve mně teď mele. Inu, pojďme na to.
Když jsem na gymplu Romea a Julii četla, nedokázala jsem pochopit, proč je zrovna tohle ten nej-nej-nejznámější příběh lásky a to nej-nej-nejtypičtější, co vás napadne, když se řekne tragédie. Jen si to vemte: on ještě před chvilkou koukal po jiné, ona nikdy o mužského nezavadila, ale teď jsou přesvědčení, že tohle je osudová láska. Pak se stanou věci (slyšíte, jak přetáčím děj? Vžžuuuum!) a na závěr pateticky zemřou. Tenkrát jsem si nemohla pomoct, výjimečnost jsem neviděla a celá hra mi přišla šíleně umělá.
Jenže dneska. Dneska jsem cítila to, co oni. Prožila jsem si to celé s nimi. A myslím, že za to vděčím představitelům Romea a Julie, Jakubu Šafránkovi a Magdaléně Tkačíkové.
Víte, ze svého místa jsem viděla, co jsem vidět neměla, a přímo u mé hlavy podivně duněl a drnčel sloup. Přesto jsem věřila, že ti dva jsou Romeo a Julie. Ne ti nereální a patetičtí, které jsem potkala tenkrát na gymplu, ale obyčejnský dva lidi, mohli by se klidně jmenovat Helena a Pavel a žít dnes, kteří poprvé v životě prožívají, jaké to je, mít druhého k zbláznění (a umření) rád.

Máme s Mahenkou komplikovaný vztah, ale…

K samotnému nastudování: musím říct, že jsem byla v nejlepším slova smyslu překvapená. Z inscenací, které jsem v Mahenově divadle viděla (nepočítám v to Čerta a Káču), sice žádná nebyla špatná, ale ani mě žádná neohromila. To až Romeo a Julie.

  • Jak je důležité míti Filipa působilo jako improvizace na téma „Wilde a co nás zrovna napadne“. Výsledek nebyl špatný, ale já miluju Wilda a pojetí „sranda za každou cenu“ mi na něj přišlo laciné. Kulisy ale byly nápadité, představitelé hlavních rolí skvělí a… a tak mě napadá, že je asi problém ve mně.
  • Cyrano z Bergeracu měl nějaké technické problémy či co. Místy přes hlasitou doprovodnou hudbu nebylo slyšet, co vlastně Cyrano povídá. ALE! Odešla jsem v slzách. (Na druhou stranu se musí nechat, že mě rozbrečíte razdva. Což je k pláči.)
  • Deset malých černoušků je kniha, ze které máte od samého začátku pocit, že vrah může číhat i ve vaší skříni. V Mahenově je to až do půlky velká párty, kde je vlastně i přes vraždy veselo a je úplně v pohodě pít alkohol z místních zdrojů, i když jednoho člověka otrávil. Až pak atmosféra zhouste (a přijde ten vrah-je-za-mnou pocit).
  • Petrolejové lampy byly skvěle zahrané, zvlášť Pavel byl až děsivě věrohodný. Osobně jsem ale měla pocit, že tomu něco chybí. Chápejte, něco. Zdálo se mi, že by si Havlíček zasloužil trochu originálnější nastudování. V tomhle se ale s Lotte neshodneme, ona je toho názoru, že cílem inscenace bylo vytvořit klaustrofobní pocit, který je tím, co se mi nelíbilo.

Romeo a Julie nejdřív působili podobným dojmem jako Deset malých černoušků: jejda, já jsem to popletla, ona je to komedie! Možná to bude znít divně, ale téhle hře trocha veselí slušela. Je o mladých lidech, kteří milují, nenávidí… ale hlavně jsou mladí. A proto nemluví jako kniha a dokážou si udělat legraci z čehokoliv.
Inu, místy byla legrace trochu (nebo i víc) šponovaná. Chudák chůva musela dělat srandu i v nevhodných chvílích, stejně tak Juliini rodiče, někdy to až zavánělo nerespektováním postav a vztahů mezi nimi. Ale: TI DVA.

Fotku jsem si půjčila ze stránek Národního divadla Brno.

Budu se opakovat, ale doslova jsem cítila, že jeden pro druhého znamenají celý svět a že s nadšením propadli tomu skvělému pocitu: milují a jsou milování. Jsou krásní mladí blázni, kteří dokážou zvážnět a obětovat se pro druhého. V podání Magdalény Tkačíkové a Jakuba Šafránka Julie s Romeem vystoupili z knihy a ožili. Julie nebyla příliš éterická kráska, která vzdychá na balkoně, Romeo nebyl nereálně působící kavalír. Byli prostě holka a kluk, živí, milující a současní.
A právě to „zreálnění“ bylo tím, díky čemu jsem mohla prožít příběh, na který jsem dodneška nevěřila. Magdaléno a Jakube, děkuju vám. (A zároveň se omlouvám, že vás oslovuju jmény. A oboje dělám zbytečně, protože se k vám tenhle článek nikdy nedostane.)

Poznámky pod čarou (představte si čáru)

Napadlo mě k tomu ještě pár myšlenek, které vám vnutím, než odejdete, chcete? Chcete, bude to legrace. A kdyby ne, prostě jenom dojeďte na konec a nechte mi tu nějaký milý komentář.

Zaprvé: Jak z toho vyjde chudák Paris? Napadlo vás někdy, jak to celé vidí on?
„Rozhodl jsem se oženit. Pěkná čtrnáctka, holka jako lusk a z dobré rodiny. Všechno šlo fajn, pan otec nebyl proti, svatba měla být ve středu. A pak umřela. Jen tak, prostě umřela. Asi chápete, jaká to pro mě byla rána. Ale počkejte, to ještě není všechno. Chtěl jsem se s ní v klidu rozloučil na hřbitově, s chuderkou mojí milovanou. A tak si tam stojím, truchlím, když v tom přivandruje ten šílenec, co by jí zřejmě nejradši vyvraždil celou rodinu, a než se naděju, jsem taky v Pánu.“ Lidi, tomuhle já říkám tragédie.

Zadruhé: Prohodit balkonovou scénu je geniální. „Na balkoně“ (tedy spíš někde venku) byl tentokrát Romeo a nahlížel do Juliina pokoje. A víte co? Působilo to o dost uvěřitelněji než představa krásky, která si přišla zavzdychat na balkon.

Zatřetí: Jak je možné, že se herci v takových rolích nezamilují i doopravdy? Já jsem seděla o pěkný kus dál a určitě jsem se aspoň na ty dvě hodinky zamilovala. A to mám doma žuma, a ten nosí o dost míň šílené oblečení než Romeo.

Začtvrté: Protože jsem představitele Romea a Julie nepotkala poprvé, zřejmě poputují na můj imaginární seznam nejvíc nejlepších herců. Což mě přivádí na myšlenku, že mám mužské oblíbence pro každou podobu „divadla“: Tomáš Vaněk a Hadley Fraser za muzikál (ach, jejich Raoulové!), Jan Štáva za operu (určitě si někdy zajděte na Dona Giovanniho, jeho Leporello je geniální), Eddie Redmayne za film (promiň, Eddie, za muzikál ne). Činohra byla doteď volná. Ale tohle je velká věc, přátelé, musím to promyslet.

Na čem jste byli v poslední době v divadle vy? Určitě mi doporučte všechno, co nesmím minout. A jestli se vám moje recenze Romea a Julie líbila, račte ji poslat dál třeba po Facebooku. Díkydík! 🙂

Přece si tenhle článek nenecháš pro sebe! Lajkuj, sdílej a posílej dál.
20

9 thoughts on “Romeo, Julie a Brno

  1. Ohledně Romea a Julie mám podobné pocity – ne však kvůli "neuvěřitelnosti", nebo jak to říct – ale kvůli tomu, že jsem četla většinu Shakespearových tragédií. A na co přijde člověk, který četl většinu jeho tragédií? Nu na to, že Romeo a Julie jsou oproti jiným něco jako pokus-omyl  (promiň Mistře) a že na místě tragédie-kterou-si-hned-vybavíš-a-minimálně-jednou-ji-četl-každý si o moc více zaslouží stát například Hamlet, nebo Othello. Mnohem hlubší, propracovanější a řekla bych že i veršově kvalitnější. Ale je to jen můj názor.

  2. Přemýšlím nad tvou otázkou, na čem jsem byla naposledy v divadle… víš, že si nemůžu vzpomenout?:D Ale rozhodně na co si pamatuji byl Velký Gatsby, který na mě udělal obrovský dojem:) No a letos mě divadlo čeká. V únoru jdu na Do naha!:D Na to se hrozně těším:)

  3. Já jsem Romea a Julii četla poprvé, když mi bylo asi tolik jako Julii. Zamilovaná jsem tenkrát byla po uši, ale nedovedla jsem si představit, že bych si s mužem dala třeba jen pusu, a tak mě strašně vyděsilo, že už je Julie dost stará na vdávání… :-?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Líbí se ti u mě? Lajkni si mě a pošli #barborovépříběhy dál!