Tři kočky z ulice
Žum a já máme tři spolubydlící: Miu, Milu a Mínu. Jestli jste se s nimi na mém blogu zatím nepotkali, měla bych vám o nich říct jednu zásadní věc. Mia, Mila a Mína jsou kočky. Kočky z ulice.
Jo, asi by se nám líbila norská lesní kočka nebo třeba mainská mývalí. Ale my jsme se rozhodli čičiny nekupovat, protože všude kolem je fůra psů a koček, kteří čekají na někoho, kdo je bude mít rád. Ve výsledku je pro vás stejně ta vaše čičina nejkrásnější, i když na to nemá lejstro, a zachráněný útuláček vám dá tolik lásky, kolik byste si jí nemohli koupit za všechny peníze světa.
To je myšlenka projektu Nekupuj. Adoptuj!, který říká všem milovníkům psů a koček: chcete mazlíčka, který vás bude milovat? Zajděte do útulku, v každém jich na vás čeká několik a potřebují vás. A pokud už musíte mít toho malého šlechtice, chtějte PP a nepodporujte množírny.
Jestli právě teď přemýšlíte o pořízení čičiny nebo psa, mrkněte na web projektu a trochu si u nich počtěte. Projekt můžete podpořit i tím, že sobě nebo svým dětem pořídíte Kočkomalovánky.
A teď k našim čičinám a k tomu, jak se k nám dostaly.
Mia čili kápo gangu
Přezdívka: Stračenka, Máma kočka
Původní jméno: Netušíme, ale určitě něco drsného
Zvláštnost: V noci spí přitulená ke mně a zfackuje každou číču, která se pokusí o totéž.
Mia je krásná dlouhosrstá netykavka. Do mazlení se jí musí chtít, jinak vám (hádám, že sprostě) vynadá, ale o to hezčí je, když se přece jenom uráčí. Mia je klidná, nikdy nekouše ani neškrábe, nikdy se nepere… a přece má u holek respekt. Mila ji obchází obloukem a Mína, která je dvakrát těžší, si udržuje uctivý odstup. Doteď jsme nepochopili, jak to Mia dělá.
A jak se k nám dostala? Přes inzerát. Její majitelka si ji vzala z útulku a začala pravá telenovela. Mia vzplanula láskou (čili chtíčem) ke kocourovi Šípkovi a povila mu potomka Kotě. Pak paní majitelka zachránila nějakou další kočičku a najednou zjistila, že má v bytě čtyři čičiny a nějak to přestává fungovat. A tak se k nám dostal můj postelový mazlíček, zlatíčko Mia.
Mia je sice drsoň, ale zároveň pečuje o „koťata“, jak říkáme holkám. Co chvíli je olizuje, a když některá z nich mňoukne, Mia se hned běží podívat, co s nimi je.
Mila, šelma v hebkém kožíšku
Přezdívka: Kotě
Původní jméno: Millie
Zvláštnost: Radši vás zabije, než aby si nechala ostříhat drápky.
Mila je zlatíčko. Když pracuju z domu, sedí mi většinu času na klíně a přede. Potom ji napadne, že je vlastně šelma a lovec, tak mě pokouše a zdrhne. Hrozně ráda se pere s Mínou, ale zároveň je taková její velká ségra (i když by ji Mína snědla k svačině). Když se rozhodne, že Mína potřebuje umýt, přimáčkne ji packou k podlaze a drsně ji olizuje. Vypadá u toho jako babička, která vás chytí a násilím šudlá nasliněným kapesníkem.
Milunka se k nám dostala jako malinké koťátko s ušním svrabem. Její maminka je vesnická kočka, kterou její majitel nenechal vykastrovat (vážně, mají tihle lidé vůbec mozek?), a tak každý rok přivedla na svět nechtěná koťata. Ta potom velevážený pan majitel buď zabil, nebo někde pohodil – tak jako Milunku.
Když Milu našli, byla úplně malinká, hladová a nemocná. Postarala se o ni paní, která pracovala v knihovně Fakulty architektury VUT – a právě tam Mila nějakou dobu bydlela. Máme študovanou kočku, heč! Když jsme se na ni byli poprvé podívat, nejdřív mi potrhala šálu a pak se rozeběhla mezi studenty. Dneska už je z ní velká číča a je to mazlivý miláček a lovec.
Valibuk Mína
Přezdívka: Čert, Parťák kočka
Původní jméno: Sigi
Zvláštnost: Mína vypadá jako kočka z pekla, ale ve skutečnosti je to nejmazlivější kočka na světě a na zavolání přiběhne jako pejsek.
Mína je tak tučná, že jsme v prvních dnech přemýšleli, jestli náhodou nečeká koťata. Pan doktor nás ale ujistil, že je prostě jenom tlustá – a to jsme ještě nevěděli, že zatím nedorostla do plné velikosti. Mína je totiž dobrácký obr, dost možná byl jeden z jejích rodičů mainský mývalák.
A jak se k nám dostala? Mína se prostě rozhodla, že si najde nový domov. Bydlela na jakési zahradě, kde se ji nelíbilo, a tak se jednoho dne nastěhovala do domu jedné rodiny a odmítla odejít. Jo, jenom tak jim nakráčela do obýváku a usadila se tam.
Ta rodina měla dvě kočičky, kterým se Mína moc nelíbila, a tak přes Brněnského Maxe (kočičí útulek) sháněla pro Mínu dočasné bydlení, dokud se nenajde buď původní, nebo nový majitel.
„Dočasně si ji vzít můžeme, ne?“ usoudili jsme s žumem. A tak nám Mína zůstala napořád.
A zaplať pámbu za to. Svět ještě neviděl vděčnější čičinu: Mína je nadšená naprosto ze všeho a úplně nejvíc z nás. Občas stačí, abychom se k ní přiblížili na půl metru a už přede. A holky má taky moc ráda.
Chcete kočičí lásku? Nekupujte ji
Ani jedna z našich tří čičin není šlechtična, a přece nás mají rády a my je. Představa, že by Mila běhala po venku se svrabem nebo Mína mrzla kdovíkde (nové bydlení si hledala v zimě) mi láme srdce. A ony to nejsou jen naše holky: všude kolem jsou stovky takových Mín a Milunek, které potřebují domov.
Co myslíte, nemá větší smysl dát jim lásku a péči, kterou potřebují? Nemá to větší smysl, než si kupovat kočku, která se narodila jen proto, aby na ní její majitelé vydělali?
Jestli se mnou souhlasíte, budu moc ráda, když budete šířit myšlenku projektu Nekupuj. Adoptuj! Pokud napíšete článek na tohle téma, hoďte mi odkaz do komentářů a já na vás moc ráda odkážu, platí?
Zajímá vás, kdo už se přidal?
- Lúmenn (a její pes Gabriel)
Napište mi do komentářů příběh svých chlupatých miláčků – a nekupujte, adoptujte!
Tipy na další počteníčko
- Míti kočku (až tři) – čili jaké to vlastně je, bydlet se třemi kočkami?
13 thoughts on “Tři kočky z ulice”
Nádherné kočky! Mám kočičky moc ráda, ale asi jsem o trochu víc psí člověk, protože se psy mám zkušeností víc. Když jsem byla malé škvrně, pořád jsme rodiče otravovala, že chci štěně, až to nevydrželi a pořídili jsme si voříška Dicka. Ani nevím, kde jsme k němu tehdy přišli, myslím, že od známých, kteří měli štěňata. Já jsem zrovna nastupovala do první třídy. Dick byl skvělý, ohromně přátelský a prostě takový malý chlupatý smeták plný energie. Umřel, když mu bylo 17 let.
Pak jsem měla ještě Ťapinku, kterou jsem si vzali od paní, která se musela stěhovat na ubytovnu a nemohla si ji nechat. Byly jí už 4 roky, takže na nějakou výchovu bylo pozdě, ale to nevadilo, protože Ťapinka byla miloučký a ňufatý chomáč vaty, původem bišonek. Bohužel umřela zbytečně brzo po nepovedené operaci nádoru na bříšku, bylo jí 12 let.
Teď už dlouho žádné zvíře nemám, ale myslím, že si stejně jednou nějaké pořídím. Nevím, jestli budu mít odvahu na psa, protože to je opravdu velká zodpovědnost a navíc mi hrozně vadí nezodpovědní pejskaři, kteří nechávají pobíhat velké nevychované psy bez vodítka. Tak možná budu víc nakloněná kočce. Určitě bych si nekupovala, útulek je jasná volba!
Mluvíš o chlupáčích svého dětství tak hezky, že jsem přesvědčená, že ať už si vybereš čičinu, nebo psa, budou se u tebe mít tuze dobře. 🙂
My jsme právě taky svého času uvažovali nad psem, ale trávíme spoustu času ve škole nebo v práci, žum je navíc teď v Praze, to by pes těžko nesl. A já jsem byla od malička zvyklá na kočky, takže to pro mě byla přirozená volba. 🙂
Napsala jsem dlouhý komentář a on najednou zmizel! Ale to se mi tu u tebe stalo už poněkolikáté. Tak nevím, čím to je.
Já jsem asi víc psí člověk, měla jsem v průběhu života dva psy, první byl voříšek Dick, kterého jsme dostali jako štěně od známých a druhá byla Ťapinka, kterou jsme si vzali od paní, která ji musela dát pryč z důvodu stěhování. Teď už dlouho zvíře nemám, ale asi bych byla víc nakloněná kočce, než psovi, pes je přece jen větší zodpovědnost a hrozně mi vadí nezodpovědní pejskaři, kteří nechávají běhat na volno agresivní neposlušné psy.
Nepropadej panice, komentář nezmizel! 😀 Říkala jsem si, proč je mám od tebe vždycky dvakrát… Chodily mi sem nějaké spamy, tak se WordPress začal bránit tím, že vyžaduje schválení u všech komentářů. Proto může chvíli trvat, než komentář schválím a on se tu objeví. 🙂
Aha, teď na to koukám! Tak příště počkám delší dobu, jestli se něco objeví.
Brácha má taky kočičáka, jehož táta byl Mainský mývalák a je to taky takový obřík, akorát zrzek 🙂
Jé, zrzavý obr? Toho bych ráda viděla! 🙂
Páni, to jsou ale krasavičky! Je skvělé, že si kočičky sedly a kamarádí se jak vzájemně, tak i s vámi. A vy jste zlatí, že jste si je vzali.
V rámci „Nekupuj. Adoptuj!“ se můžeme bavit o spoustě dalších zvířat, nejen pejscích a kočičkách, ačkoliv tam je ta situace asi nejproblematičtější. Ostatní zvířata nekončí v klasických útulcích, ale v depozitech a záchranných stanicích u chovatelů doma. Já mám doma tři adoptované potkanky, jednu jsem měla už od mláděte, 2 jsem dostala jako dospělé. Jsou to zlatíčka, ale osobně bych chovateli-začátečníkovi doporučila spíše chovatelskou stanici, s adopčaty je to podstatně složitější. Tím spíše třeba u psa, když jsou jeho původ (a výchova) neznámé.
Musím říct, že Mia s náma nějakou dobu nemluvila, když jsme holky přinesly. Ale teď už jsou kámošky. 🙂
To by bylo taky zajímavé téma – jak je to s jinými zvířaty. Sama třeba s potkany nemám zkušenosti.
Dobrá sestava. All Stars! 🙂
Děkuji za super článek a osvětu 🙂
Kočicky jsou úžasné! 🙂
Ahoj dneska jsem na Fb videla tvuj komentar ohledne 26 prani. Rozklikla jsem ho, pecetla asup, najednou ctu o kocickach. Musim rict, ze sama kocky nemusim – vzdy mezi nami byl takovy divny vztah, navic vsude mit chlupy, zapach ze zachodku.. no uz taky mam jednu kocicku O:).
Taky zachranena. pribeh trosicku delsi – jedna holcina si ji poridila se svym klukem jako kotatko. Po par letech se rozesli, ona sla bydlet do spolubydleni, jeji kluk taky odesel do jineho mesta a co s kocickou? A tak hledala pro ni domov. Jeden mily kluk v ni videl zrejme zajimavou prilezitost jak se ji dostat do kalhotek, tak zacal s tim, ze ji chce vzit, jak je mu smotny a … kecy kecy kecy. Tak se k nemu dostala. Zila v jedne male mistnosti, bez skrabdla, bez moznosti hracek, za trest ji bral jidlo, nekdy i vodu, bil ji a z mile kocicky se stala sycici a skrabaci potvora. Jeho chovani se k ni horsilo a ja vedela, ze mu ji snad vezmu, protoze tohle uz hranicilo s tyranim. kocicka to vyresila za me – naucila se mu utikat a tak, kdyz mu ji odchytly v jednom klubu, odmitl si ji vyzvednout – tak jsem jela ve dve rano ja. Kocicka se nechala dobrovolne odnest do auta, prejezd taky dala a pak se nechala vynest do meho bytecku. Radeji u me, i kdyz to neni idealni nez u nej.
Ze sycici a neustale drapajici bestie se stala opet hodna kocicka, zadonici o pohlazeni, vrnici, ktera miluje valeni na zehlicim prkne :). Uz ji mam dva mesice a nemenila bych :).