Další rok fuč, což?

Přemýšlím o tom, co mi rok 2016 dal a vzal a jaký vlastně byl. Napadá mě jedno hodně výstižné slovo: plný. Plný skvělých věcí, koček, cestování i stresu. Teď v prosinci jsem místy měla pocit, že jednoho dne prostě vypnu a už nezapnu, tak moc toho na mě bylo. Ale takové to vlastně mám ráda – když se pořád něco děje.

A co se událo letos?

Poprvé v životě jsem byla na hokeji. A bylo to super!

Zjistila jsem, že se zbytečně morduju s pomlčkami místo spojovníků a českými uvozovkami. Blog je prostě nežere.

V únoru jsme s žumem vyrazili do Budapešti. Podívali jsme se do tamní opery, do krve jsme uťapali nohy, příjemně jsme se naložili v lázních a připomněli jsme si minulost nejen maďarskou v Domě teroru. Bylo to skvělé, a tak mě napadlo: co z toho udělat tradici a každý rok na Valentýna a na výročí někam vyrazit? Vypadá to, že by se nám to mohlo dařit, příští únor vyrážíme do Milána.

Rozmyslela jsem se, že už mě červené vlasy rozčilují, a šla jsem do hněda. Tím padl můj plán přemístit blog na vlastní doménu a říkat si Červená Bára.

Do agentury, kde pracuju, nastoupila druhá copywriterka Lenka. Já jsem si nejdřív prošla fází totální ho zoufalství – viděla jsem v tom, že všechnu práci nestihnu sama, své vlastní selhání. Dokonce se mi zdálo o tom, že Lenka (tenkrát ještě neměla jméno ani tvář) odhalila, že jsem ve skutečnosti strašlivě neschopná. Jo, jsem nekonečně pitomá. Nakonec se ukázalo, že je Lenka ten nejkreativnější a nejprímovnější člověk na světě. Prostě člověk, se kterým můžete na Halloween vymyslet párový kostým.

Jo a taky jsem poprvé byla u pohovoru na straně toho, kdo ho vede, i když jsem jen přicmrndávala. Celé to začalo, když Standa, můj nadřízený, přišel a řekl „Báro, jdete se mnou na ten pohovor.“ V den, kdy jsem na sobě měla výjimečně rifle a nějaké nemožné triko.

Napsala a obhájila jsem bakalářku (tedy bakalářskou diplomovou práci). Zřejmě docela fajnovou, protože jsem ke konci byla do svého tématu neskutečně nadšená.

Stala jsem se bakalářkou (tedy osobou s titulem Bc.). Tomu předcházelo 9 dní pekla, kdy jsem se střídavě učila a hystericky brečela, že ke státnicím nepůjdu. Já vím, nechala jsem si na učení málo času. Ale nakonec jsem odstátnicovala na krásné B. A získala titul, který si žádný rozumný člověk nikam nenapíše. Bravo, Barboro.

Koupila jsem si koloběžku a najezdila jsem na ní asi 250 kilometrů. Bolelo to.

S žumem jsme vyrazili do Krakova. To vám bylo bájo! Ze všeho nejvíc mi utkvělo muzeum pinballu a Gospoda koko, osobitá restaurace s typicky polským jídlem. A taky Hlavní náměstí (Rynek Główny), kde jsme krmili holuby.

Po letech jsem znovu jela jako vedoucí na tábor. Spousta věcí tam byla prima, celkově jsem si ale odvezla trochu trpký pocit. Možná prostě proto, že jsem čekala, že to bude „jako tenkrát“ na táboře kousek od Lipnice. Ale bylo to jinačí – veliký tábor, velká skupina dětí od 11 do 16 let a spousta pravidel a omezení. Zkouška ohněm pro mě byla noční hlídka. Celou noc jsem sama čučela do temného tábora a čekala jsem, kdy se u mně jako u ostatních dostaví halucinace z nevyspalosti. Strachy jsem málem zešedivěla, jsem totiž strašný strašpytel a bojím se tmy.

Se spolužačkami a kamarádem jsme organizovali bohemistický kvíz – takový jako ten hospodský, ale pro bohemisty. Zase jsem se tím vynervovala tak, že se mi v noci před kvízem zdálo o šíleném neúspěchu. Ale výsledek byl jiný, všem se kvíz líbil.

S kolegyní Lenkou jsme spunktovaly halloweenskou párty u nás v kanceláři. A bylo to skvělé! Všichni si dali na kostýmech záležet, z toho jsem měla obrovskou radost.

Miška, já a naši dva kamarádi jsme strávili pár dní na Mallorce. Jezdili jsme po celém ostrově v malinkatém autíčku, ochutnali jsme paellu a i přes ošklivé počasí jsme se vykoupali v moři. Na téhle dovče jsem byla dokonale spokojená. (Což jsem v podstatě pořád, ale… hm, nechme to plavat, prostě mi bylo obrovsky moc dobře.)

Do našeho kočkového parku přibyla čičina Mína, také známá jako Čert, Černá kočka nebo Kočka-louže (protože když se někde roztáhne, vypadá, jako by neměla vůbec žádný pevný tvar). Je to miláček.

Díky Lotte jsem se poprvé dostala na premiéru opery. Byly jsme obě vyšňořené jako princezny, abychom na místě zjistily, že si nikdo jiný takovou práci nedal. Dam v dlouhých šatech přišlo (včetně nás) asi pět.

Měla jsem tu čest
psát texty pro nový web naší agentury. Ve výsledku jsem texty psala v děsivém časovém presu a s vědomím, že nemám čas všechno dotáhnout k dokonalosti, některé texty dokonce budu ještě dopisovat. Přesto jsem obrovsky pyšná, že jsem se mohla na novém webu podílet.

K Vánocům jsem od žuma dostala obrovské album na pohledy, čímž jsem se začala oficiálně považovat za sběratele. A taky jsem dostala nádherný prstýnek, který mi žum sliboval už přes dva roky. Budiž mu ale odpuštěno, sama jsem na výběr potřebovala obejít celé Brno, takže on by to beze mě mohl jen těžko zvládnout.

Vyrobila jsem tři kaleidoskopy a šest barevných svíček.

Jaký byl váš rok a co si přejete zažít v tom dalším?

Přeju vám všem co nejveselejší Silvestr a spoustu dobrého do nového roku.

Vaše