Žum a já vyrážíme za dalším dobrodružstvím. Po Budapešti, Krakově, Bratislavě a Mallorce je na řadě Milán. Před časem jsem narazila na superlevné letenky, takže proč nevyrazit zase na nějaké nové místo?

Oukej, chcete slyšet pravdu? Letenky jsou to jediné levné. Ubytování, jídlo, pití, to všechno je v Miláně předražené až hrůza. To jsem samozřejmě zjistila až po tom, co jsem letenky nadšeně a na tajňačku koupila. Myslela jsem tenkrát, že mě žum zakousne.

Každopádně letenky už máme, ubytko taky. Teď už si to jen užít. A to my zvládneme, i kdyby tam chtěli za pivo pět éček (což chtějí). Teď už finišují přípravy, které jsou povětšinou na mně a zahrnují následující:

Když jsem poprvé nakoukla na Booking.com, kde obyčejně ubytování hledám, myslela jsem, že mě vomejou. Nejnižší cena za ubytování aspoň trochu podle našich představ se pohybovala skoro u 5000 korun za 3 noci. Víte, my nejsme nároční: potřebujeme jen čistý pokoj pro dva pokud možno na nějakém rozumném místě, odkud můžeme vyrážet na pěší výlety. Počítáme s koupelnou na chodbě nebo s tím, že půjde o prachobyčejný hostel, kde má každý pokoj tři kroky na délku i na šířku. A za tenhle náš skromný luxus mi přišlo pět tisíc fakt moc. Jó, kde je Budapešť, kde jsme za celý pobyt platili tisícovku.

Zkoušela jsem i Airbnb, ale víte co? Ono je to ještě dražší. Z téhle levnější alternativy se stal pořádný byznys. Slušnou cenu měli jen dva podivní uživatelé bez recenzí a jeden hostel, který pro jistotu vůbec nereaguje na dotazy.

Ale já jsem trpělivá. Na začátku vždycky volím ubytování s možností zrušení, abych mohla hledat levnější varianty. Vracím se den co den, hledám a porovnávám. A tak se stalo, že máme nakonec ubytování za necelé tři tisíce na tři dny. Na Milán dobrý.

Tuhle část si užívám. Když už někam vyrážím, musím vidět všechno, a tak se na cestu dobře připravuju. Vybírám zajímavá místa, která musíme vidět – památky, zajímavosti i takové vychytávky, jako je třeba bleší trh (miluju bleší trhy!) nebo zajímavé restaurace.

Dopředu si hledám, kolik stojí vstup do té dané legrace, a každý bod programu zanáším do Google mapy. Mám dokonce systém, jak si body označuju – pro Milán mám hostel jako domeček, must see věci jako žluté hvězdičky a „tohle bychom taky mohli vidět“ jako zelené hvězdičky. Geniální, což?

Mapka mi zaručuje, že budu mít žumíčka pořád kam honit. A vlastně i to, že nikdy nestihneme všechno. Ale určitě uvidíme to nej-nej-nej.

V Miláně samozřejmě musíme vidět takové zásadní věci, jako je ta přenádherná gotická katedrála, ale v mapce máme i obří hřbitov nebo veliký bleší trh. Na ten se zvlášť těším.

Žum má obyčejně za úkol jen pár věcí – sehnat nám dopravu z letiště, dostat nás na hostel, tam zazvonit a říct, co vlastně chceme. Jo, zvládnu všechno naplánovat a zorganizovat, ale nechtějte po mně, abych zvonila a mluvila s lidmi.

Jenže. Jenže žumíček jakožto muž není z nejspolehlivějších tvorů, co se plnění úkolů týče. A tak obyčejně směr hostel loví až na místě z tabletu a diví se, že jsem rohněvaná. Ale musí se nechat, že má obdivuhodný orientační smysl. A já si většinou z fáze tvorby mapy pamatuju, co je u čeho, tak zpravidla dáme nějak dohromady, kam máme jít.

Tentokrát má žum za úkol nám sehnat kufr. Jo, jsme ostudy, pořád někam jezdíme a nemáme kufr, který by obstál jako příruční zavazadlo. Každopádně jsem zvědavá, jestli kufr bude, nebo všechno oblečení poneseme v náruči.

Tak jako tak k mým zásadním úkolům patří prudění žumíčka. „Už jsi sehnal ten kufr? Kdy později? Houby později, za dva dny letíme! Tak šup.“ nebo „Už víš, jak se dostaneme z letiště? Ne, nebudeme to řešit na místě. Ne, nestačí to později. Safra, měls na to dva měsíce! No proto.“

Žumíček je zlatý, on to nakonec všechno zařídí.

Doufám.

Tenhle odstaveček dopisuju úplně nakonec, takže vám můžu říct něco, co jsem předtím nevěděla: žum kufr sehnal. A ne půjčený, náš. Koupil ho dneska v Tescu, kde mají teď mimochodem na kufry slevu. A tenhle kufr je bájo, že jo? Třikrát sláva žumovi!

A taky jsme pokoupili malilinké šamponky a láček na vlasy a sprchové gelíky a tak. A nové boty. Áno, musela jsem si kvůli cestě koupit nové boty. Sice mě tlačí, ale jsou strašně krásné, ručně tkané a firma, která je prodává, za každý prodaný pár vysadí strom.

Ale tlačí mě. A plánuju si je vzít do Milána, kde budeme všude chodit pěšky. Ne, ohledně bot nejsem z nejchytřejších.

Asi si přibalím staré polorozpadlé conversky.

Co vy, chystáte se v dohledné době (měsíce, roky, staletí) někam? Pochlubte se, ráda se od vás inspiruju. 🙂

P. S. Když tohle čtete, jsem už v Milánu. Článek jsem pro vás nachystala na sobotu – tak jako posledních pár předešlých. Odteď se budu snažit, abyste u mě každou sobotu našli nové čtení. Tak ahoj za týden! #BarborováSobota