Po tomhle článku mě nebudete chtít znát
Dneska budu fér. Když si tu pravidelně dělám legraci z nebohého žuma, jednou se taky zaměřím na sebe, aby to nevypadalo, že žum je podivín a já děvče snů. Ve skutečnosti je žum nejlepší možný žumíček a já jsem ta divná. Mám totiž pár zvyklostí a libůstek, které nejsou tak docela obyčejnské. A rozhodla jsem se vám je přiznat.
Uf, týjo. Snad mi neutečete. Tak tedy…
Strašlivě ráda kýchám
To vážně. A vždycky mě mrzí, když se musím mezi lidmi nebo v uzavřeném prostoru krotit a kýchnutí potlačovat.
Vidím každou hrubku a v duchu ji opravuju. Kromě těch svých
Nedělám to schválně, a pokud mě nenaštvete, pravděpodobně vám to neřeknu, ale… vidím každou přebytečnou čárku, každý překlep, každé chybějící n. Akorát ne v tom, co jsem sama napsala. Smutné, co?
Mám radost, když v práci hoří
Miluju, když se něco děje. A u nás v práci se několikrát za léto děje to, že chytí venkovní popelník. Je to neškodný maličký požárek, ze kterého mám vždycky obří radost. Prostě proto, že se stalo NĚCO. A taky mě vždycky potěší, když vypadnou pojistky, i když to zpravidla znamená, že přijdu o neuloženou práci. A já si průběžně neukládám skoro nic.
Když si namelu, směju se tomu na celé kolo
Často zakopávám a padám, mám z toho všechny boty na špičkách okopané. A když spadnu fakt fest a roztrhám si kalhoty a odřu kolena, vždycky mě to hrozně pobaví. Možná dokonce víc než všechny přihlížející.
Jsem závislá na sladkém
Občas si dávám měsíc bez sladkého. Jsem schopná to víceméně vydržet, ale jakmile ucítím čokoládu, už jsem v tom zase. A pak zbaštím tolik sladkého, kolik se mi dostane pod ruku. Smutné je, že čokoláda člověka postupně a nenápadně obaluje a změkčuje.
Pořád domů nosím knížky, i když se už nikam nevejdou
Obcházím antikvariáty a regály s knížkami vyřazenými z knihoven a knížky „zachraňuju“. Výsledek je ten, že máme doma knížky v knihovničce, na stole, na ledničce, na kuchyňské lince, na zemi vedle postele,… Jakmile ale přinese nějakou knížku žum, spustím na něj: „Prosím tě, to tady máme knížek málo? Kam to chceš jako dát?“
Jsem nepraktická, nešikovná a nechtěla bych sama se sebou žít
Je velmi těžké se o mě starat. Žum může každý den jenom hádat, jestli jsem se nenechala přejet nebo se neztratila. Za minulý týden jsem dvakrát ztratila mobil a provedla spoustu dalších skopičin. Pro svoje nešikovnosti mám dokonce vlastní název „barborové příběhy“. Někdy vám o nich popovídám.
Baví mě dobíhat tramvaje
Jo, tohleto už je dost divný. Zvlášť když dobíhám tramvaj s někým, obrovsky si to užívám a řehtám se jako pominutá. Tramvajím mimochodem odmítám říkat šaliny, protože se mi slovo tramvaj líbí. Tram-vaj. To je tro-chej, že jo.
Jsem z těch lidí, kteří před zkouškou „nic neumí“, a pak dostanou A
Nechte si to vysvětlit, než mě zavrhnete. Když říkám „Já nic neumím, dostanu za F!“, myslím to vážně. Protože jsem se učila, dobře vím, co si nepamatuju, a stresuje mě myšlenka, že se učitel zrovna na to zeptá. Proto je mi před zkouškami zle, celá se třesu a všem nutím, že „to nedám“. Nemůžu za to, že toho někteří umí ještě míň než já.
Líbí se mi ten mumraj, když v práci řeknu sprosté slovo
Obyčejně nemluvím sprostě, nelíbí se mi to a navíc nadužíváním sprostá slova ztrácí svoji sílu. Ale když mě něco naštve, pěkně odplic vypustím sprosté slovo. Jedno jediné – a to pak máte vidět. „Slyšeli jste to? Bára řekla ‚pizda‘! Hej, řekni to ještě!“
Občas nějaké to slůvko vypustím ve správnou chvíli cíleně. Prostě mě to baví.
Baví mě komolit slova
Vlastně si myslím, že jsem na to přeborník. Moje oblíbená zkomolenina je mizinka. Když ji řeknu žumovi, dokáže si ji přeložit jako „Je mi ziminka“, to jest „Je mi trochu zima“.
Když na mě mluvíte, pravděpodobně vás analyzuju
Když potkáte psychologa, pomyslíte si: „Určitě analyzuje každé moje slovo.“ U češtináře vás to nenapadne, co? Hahá!
Občas se stává, že lidi přeruším něčím jako „Fíha, ty používáš ‚kvůli‘ se 2. pádem přesně jako žum!“ nebo „Tys fakt řekl ‚chlasču‘? To je zajímavé, takhle se slovesa v češtině nečasují už několik století!'“ Zase musím dodat, že ani tohle nedělám schválně.
A teď budete fér i vy! Jaké jsou vaše divnůstky?
7 thoughts on “Po tomhle článku mě nebudete chtít znát”
Ráda kýcháš? Proč
Já nesnáším, když kýchám. 
Moje divnustka je, ze chodim s Barborou.
S chybami to mám podobně. Zrovna mi dorazila bakalářka na opravu, juchů, to si užiju.
Já mám dojem, že více než polovinu tebou zmíněných věcí dělám taky. Mám například také radost když je jakékoli vzrůšo – ať už pojistky, něco se rozbije, někde stojí tramvaje či i ten malý požárek. Směju se téměř všemu a když si někde namelu, tak mám z toho ještě větší radost. Sladké miluju a knížek mám doma taky hodně, i když tedy jsou všechny koupené.. a zatím se mi vejdou do knihovny.
Nešikovná a nepraktická jsem taky, naštěstí ještě v Mamčahotelu. A spoje dobíhám celkem pravidelně. Náš autobusák už na mě čeká občas sám od sebe, protože ví že zase nestíhám. Mno a ohledně toho analyzování, já si také dost všímám slov která lidé používají a jak je skloňují. Ale většinou si to jen ukládám a pamatuji. 
[1]: Ráda kýchám, protože se mi líbí sledovat průběh kýchnutí. Nejdřív to šimrá, pak se pořádně nadechneš a pak hepčáááá! A při tom "hepčá" jsi malinko mimo.
To opravování chyb, tak to raději nechoď ke mě, tam by si v duchu opravovalo pomalu všechno. Mám s tím velké problémy a chyby si neuvědomuji. Je to hrůza, jsem děsná. Měla bych s tím něco dělat. No bohužel ať se snažím jakkoliv tak ty chyb kolikrát stejně nevidím.
[6]: Inu, jak píšu – sama si svoje chyby taky neuvědomuju. Prostě je přejdu. A pak se za ně stydím o to víc, že je pořád tak opravuju u ostatních.
Takže se snažím ostatní moc na chyby neupozorňovat: jednak proto, že sama nejsem dokonalá, jedna proto, že vím, že neustálé opravování není příjemné. A taky proto, že se mi pak lidi bojí psát. 