Ani já bych tomu asi nevěřila. Nevím, nepamatuju si to. Pamatuju si jenom to, že jsem elegantním trojskokem opustila postel a za vydatného řevu jsem se pokoušela utéct co nejdál. Žum mě s ledovým klidem odchytil, uložil do postele a ne zrovna citlivě mi nakázal: „Prosimtě Barboro, spi!“

On žum není moc citlivý, když ho ve dvě ráno nejdřív pokopete a pak ještě křičíte na celé kolo. Ale to se mu jeden nemůže divit. Já jsem se taky nedivila, divila jsem se jen tomu, že nevím, co mě tak vyděsilo. Měla jsem dvě teorie:

1) Někde tu je obří pavouk, minimálně půlmetrový. (Pravděpodobně se schovává za postelí.)

2) Viděla jsem ducha nebo jiného bubáka.

Kdovíproč se mi spíš pozdávala teorie 1), takže jsem dobrou hodinu strávila zíráním na okraj postele a čekáním, jestli odtamtud něco nevyleze. Usnula jsem, až když za postel vlezly kočky (byla jsem přesvědčená, že jdou toho olbřímího pavouka ulovit). Ráno jsem nikde žádného pavouka nenašla, takže ho čičiny asi fakt snědly.

Tohle se mi stává často, žum už je na odlovy Barbory různě po bytě zvyklý. Začalo to jednou v noci, když jsem se probudila za legračních okolností: stála jsem v kuchyni na židli a křičela jako pominutá, zatímco se mě žum snažil sundat. Tenkrát jsem to vykládala každému na potkání: „Hele, to bys nevěřil, včera jsem šla spát do postele a vzbudila jsem se v kuchyni na židli, haha!“ Nó, dneska už to nevykládám, protože se mi to děje často. Ale žum je poučený a většinou mě odchytí už v posteli.

Počkejte, zas se nad žumovým ochranářstvím nerozplyňte. Odchytit mě už v posteli je výhodné i pro něj, jinak bych mu rušila spaní řevem, on by musel vstát a sundat mě ze židle, ze stolu, nebo – kdo ví – možná z lustru. (Ale ten by mě asi neudržel.)

Žum při takových nočních dobrodružstvích projevuje značnou dávku neporozumění. Když mu několikrát po sobě vysvětluju, že se sakra do postele vrátit nemůžu, protože jsou za ní myši, fakt hodně myší, vůbec se mě nesnaží pochopit a nutí mě si do té zamyšené postele lehnout. Jestli se jednou rozejdeme, bude to proto, že nevidí myši tam, kde já. (Doufám, že mi nechá moje mikiny, které nosí.)

Zvláštní je, že si zpravidla nepamatuju sny, které mě vyženou z postele. (Je vůbec legální vyhnat někoho z postele? A jestli ne, jde zažalovat sen?) Pamatuju si jen tři: jednou bylo za postelí moc a moc myší a kočky se vůbec neměly k tomu je odlovit. Podruhé po stěně, ke které bývám ve spánku otočená, lezli obří pavouci. A potřetí se proti mně oteřela vodorovná šachta, kterou se přibližovala rakev. Na tom vlastně není nic moc děsivého, ale stačilo to na nastartování akce „Chyťte Barboru, než uteče z postele“.

Mimochodem, teď mě napadlo, že mě sousedi musí milovat, když uprostřed noci spustím řev.

Brzo mi žum odjede na nějakou dobu pryč a bude se vracet jen na víkendy, takže tu nebude nikdo, kdo by mě v případě potřeby odchytil nebo sundal ze židle. Netušíte, jak bych si mohla od nočních můr a s nimi spojených výletů mimo postel odpomoct? Zatím mě napadá jen pořidit si postýlku s ohrádkou. 😀

A vůbec, ať v tom nejsem sama, napište mi, co podivného se zdává vám.