Lidičky, v Olomouci je to boží!

Zrovna jsem se na skok (víkendový) vrátila z olomouckého EGGu, takže to přece musím vědět. EGG je letní škola generativní gramatiky (to jest jednoho konkrétního vědeckého přístupu k jazyku), na kterou se mi nejdřív vůbec nechtělo. Bála jsem se, že nebudu rozumět přednáškám v angličtině a mezi všemi těmi lingvisty se budu cítit nepatřičně. A víte co? Ve skutečnosti je to boží.

Od deseti do pěti mám čtyři bájo přednášky, kde se konečně dozvídám něco nového a zajímavého. U oběda se můžu s ostatními bavit o jazyce, večer se můžu s ostatními bavit o jazyce nad pivem… Nebo o čemkoliv jiném. Účastníci EGGu jsou skvělí – udělali si uprostřed prázdnin čas na to, aby přijeli (nebo přiletěli) do Olomouce a místo letního poflakování tu seděli ve škole, tak moc je lingvistika zajímá. Není to super? Je to super!

A sama Olomouc je taky skvělá. Pořád se mi tam děje něco vtipného. Vida, to je vlastně to, co jsem vám chtěla vykládat! Tak pojďme na to.

Viděli jste už někdy olomoucký orloj? Je docela vtipný: místo apoštolů se po něm producírují dělníci, vědci, sportovci a tak vůbec. Chudák orloj totiž prošel rekonstrukcí někdy v 50. letech. Původně se prý dokonce uvažovalo o tom, že by mohl hrát Internacionálu.

Já jsem šla pár dní zpátky kolem něj. Mrkla jsem na hodinky: bylo 19:58. Vida, jaké štěstí! Postavila jsem se před orloj a čekala.

Byla bych tam čekala do dalšího dne, kdyby mě asi 10 minut po celé nenapadlo vygúglit si, kdy orloj hraje. On totiž orlojuje jenom v poledne, takže smůla, Barboro.

Mimochodem, vygúglila jsem o orloji i jednu vtipnou věc: váže se k němu v podstatě stejná pověst jako k pražskému. Znáte to, že jo? Mistr, který ho sestrojil, měl vyrobit stejný i pro Vídeň, a tak ho Olomoučtí oslepili. On se (překvapivě) naštval, poslepu sáhnul do orloje, a ten pak pěknou řádku let nešel. Vtipné na tom je to, že žádný takový mistr orloj nesestrojil (a ta částka taky nesedí) a Olomoučtí pověst čmajzli z Prahy. Ještě vtipnější je to, že Pražané si ji pro změnu „vypůjčili“ odněkud z Německa.

Kolem teho orloja jsem šla proto, že jsem hledala pěkné místo na čtení. Našla jsem: u kašny, která je podle mě to nejkrásnější, co se dá v Olomouci vidět. Tak jsem si sedla, otevřela knížku, začala číst, když vtom…

„Slečno, můžu si přisednout?“ Na to se mě zeptal úplně cizí pán, který si mohl krásně sednout na vedlejší lavičku. Nebo do vedlejšího města. Nebo tak. Nebyl ale důvod mu říct, že ne, tak jsem přikývla a zabořila nos do knížky.

„Odkud jste, jestli se můžu zeptat?“

„Z Brna.“ (Dál se snažím číst.)

„Brno, Brno… Tam to mám moc rád.“

„Hm.“

„Syn mi tam teď promuje, víte? A vždycky jsem to tam měl rád.“

„Hmm!“ (Velmi, velmi výrazně bořím nos do knihy.)

„Jé, teď jsem si vzpomněl, co se mi v Brně stalo, to vám musím říct. Já mám bratrance. On to teda není bratranec, ale syn kamarádky sestry mojí maminky. No a ten bratranec se oženil a vzal si Slovenku. My to máme v rodině jako takovou tradici, vždycky si Čech vezme Slovenku nebo naopak, víte? S tou jeho manželkou jsme se znali už jako děti a….“

Takhle mi pán vyprávěl ještě dobrou půlhodinu, i když jsem odpovídala jen tím zbytečným „hm“, pořád jsem čučela do knížky a v závěru jsem odmítla pozvání do baru. Nevěřili byste, na kolik brněnských historek si vzpomněl! V půlce jsem si ale řekla, že mi to vlastně nic neudělá, poslechnout si ho. Očividně mi nechtěl ublížit, jen se potřeboval vypovídat a já jsem se mu asi zdála jako příhodná vrba.

Jak asi víte z mé facebookové stránky, před týdnem jsem spadla z koloběžky a sedřela jsem si nohu. Aby se mi rychleji zahojila a aby se do ní nedostal binec, měla jsem ji až do dneška obvázanou, takže zranění vypadalo mnohem vážnější, než ve skutečnosti je.

S takhle zafačovanou nohou jsem dorazila ve dvě ráno na koleje. Ne, nebyla jsem úplně střízlivá. Před kolejemi ještě sedělo pár spolueggařů a jeden z nich se mě zeptal, co se mi stalo. Když jsem přiznala, že jsem spadla z koloběžky, vyvodil z toho závěr, že jsou koloběžky nebezpečné.

To neměl dělat! Pár vypitých piv mi dodalo odvahu a sebevědomí skutečného vědce, a tak jsem toho chlapce začala poučovat, že přece tahle se nedá dělat věda. „To máš jako v lingvistice,“ povídám mu anglicky, „když máš jenom jednoho mluvčího, nemůžeš z toho, jak mluví, vyvodit nějaké závěry, žejo. Potřebuješ víc lidí, o tom je věda. Hele, já udělám výzkum, jo? Lidi, kdo tady jezdíte na koloběžce?„

Na tomhle jsem (naštěstí) ztroskotala, nikdo z přítomných na koloběžce nikdy nestál. Kdybych ale sehnala dostatečně reprezentativní skupinu respondentů-koloběžkářů, nerozpakovala bych se na místě sepsat studii o bezpečnosti koloběžek.

Toho chlapce jsem potkala druhý den a on se mě zeptal, co dělá moje hlava. Až po pár minutách mi došlo, co tím myslel. Achjo.

Ten samý večer se mnou a dalšími seděla u piva spolužačka Míša. To je mimochodem bedna, za svou bakalářku dostala Cenu děkana FF MU. Povídáme si, povídáme… a najednou Míša čapne tužku a papír, začne něco kreslit a rovnou i vysvětlovat, co právě kreslí.

„Co to děláš?“ ptám se jí.

„Vysvětluju ti, jak funguje nanosyntax.“

„Ale to už jsi mi vysvětlovala.“

„Tak to dělám znova!“ prohlásila Míša jakoby nic a pokračovala ve vysvětlování.

Většina účastníků EGGu má naprosto perfektní angličtinu. Dost často ji totiž studují, to já o sobě říct nemůžu. Takže se mi občas podaří něco takovéhleho:

Já: „Where are you from?“ (Odkud jsi?)

EGGařka: „From Greece.“ (Z Řecka.)

Já: „Well… You really look very… ééééé… Greece-like.“ (Nó… Vážně vypadáš dost… jakože z Řecka.)

Jiná EGGařka: „You mean Greek?“ (Myslíš řecky?)

Já: „Nó… jo.“

Ale EGGaři jsou skvělí. Když jsem se o své angličtině bavila s jedním Britem, ujistil mě, že je moje angličtina o dost lepší než jeho čeština. No není to milé?

Mimochodem, kdybyste mě hledali, najdete mě na Facebooku, na Blogru a na Bloglovinu.