Uuuuuuf. Zkoušky jsou za mnou. Konečně! Hrozně jsem se těšila, až sem tohle napíšu, protože jsem si malovala, že s koncem zkouškového budu mít najednou fůru času. Nemám, no. Ale zkoušky jsou za mnou, takže asi fajn.

Tohle zkouškové se ukázalo, že už toho mám plné kecky. Učení jsem schopná a ochotná věnovat čím dál tím míň času, i když mě škola baví. A taky se ukázalo, že jsem asi fakt šprt. Sakryš. To není zrovna veselé zjištění, ale jelikož mě čtete, tak vás asi baví cizí neštěstí, takže se vám i tenhle článek bude líbit.

Vždycky jsem měla dobré známky. A vždycky mi všichni říkali, že jsem šprt. Znáte to, ne? Když vám u každého vysvědčení říkají, že je trapný mít samé jedničky? Jestli ne, nejste šprt, gratuluju. Jestli jo, aspoň mě chápete.

Já jsem se za šprta nikdy nepovažovala. Měla jsem zato, že šprt se musí šprtat, a mně na většinu zkoušek stačí jeden den přípravy (víc času stejně nemám). Ale i na vysoké jsem pro ostatní šprt. No, aspoň jsem konečně zjistila proč.

Když přijdete na zkoušku vynervovaní a všem vykládáte, že nic neumíte a že to nedáte. Jste o tom přesvědčení. A pak pronesete památnou větu:

„Třeba jak tam v tý pátý kapitole byli květňáci, tak si vůbec nepamatuju jejich sbírky.“

A spolužáci na to: „V jaký pátý kapitole?“

Když po takovém plašení vyjdete od zkoušky s tím, že máte za A, jste tuplovanej šprt.

Já mám za magisterské studium průměr 1,0 (čili A celá nula), takže jsem šprt tuplovanej a navrch korunovanej.

Na jednu stranu mě za to možná někdo nemá rád. A v práci mi vynadali, že tam šprty nechtějí. Ale na druhou stranu za šprtství dostanu stipendium, takže ať si všichni trhnou ploutví.

Součástí šprtství je i to, že vůbec nemám odhad, co se mého výkonu u zkoušky týče, a taky se furt stresuju. Jak se totiž jednou zapíšete u učitelů jako dobří studenti, nechcete se u zkoušky ztrapnit, a tak máte vždycky pocit, že váš výkon prostě nebyl dost dobrý.

Letos jsem se nejvíc bála zkoušky z Historické slovotvorby a syntaxe. Tam se člověk učí, jak se vyvíjela česká větná stavba nebo jak se v historii tvořily určité typy slov. Dost zajímavé, ale otravné na učení. Vyučující, óbr bedna s vzezřením andílka, nám celý semestr tvrdil, že to nedáme, když se nebudeme vážně šprtat. Tím mě vynervoval tak, že jsem jako už tolikrát na zkoušku ani nechtěla jít.

Ale šla jsem. Psal se dlouhý test, kde jsem určitě pár věcí zblbla. Když se mě žum po zkoušce ptal, jak to vidím, řekla jsem: „No, já ti nevím. Na efko to snad nebylo, ale nechci to zakřiknout.„

Nakonec jsem měla áčko a žum se mi zase smál, že jsem šprt. To on dělá vždycky.

Tenhle semestr jsem taky měla kolokvium z Teorie literatury pro magisterské studium. Moc jsem se na něj nenaučila,protože den předtím byla taková akce, trochu se pilo… Znáte to, chcete jít domů v osm a ještě se učit, jenže pak zjistíte, že jsou dvě ráno a vy se cachtáte ve fontáně před Janáčkovým divadlem. Jak jsem byla nevyspalá, moc mi to učení ráno nešlo do hlavy, ale říkala jsem si, že na kolokviu si vlastně máme jenom popovídat, takže to bude v pohodě.

Kolokvium vedl jeden z mých oblíbených vyučujících, který je – dle mého názoru – i při zkouškách hrozně hodný. Přede mnou k němu šli tři spolužáci. První spolužačka prý psala bakalářku na téma blízké tomu předmětu, takže měla všechno nastudované od á do zet. „No potěš koště,“ říkala jsem si, „ta nastaví laťku hodně vysoko.“

Slečna byla u zkoušejícího dvacet minut. Pak vyšla celá bledá, svezla se na zem a vykuňkala: „To bylo hrozný. On se mě ptal na strašný věci. A dusil mě, protože jsem četla jinej překlad tý knížky než on!“

Nechtělo se mi věřit, že by byl můj oblíbený vyučující tak drsný. Jenže spolužák, který šel druhý, vyšel celý orosený, neřekl nám ani slovo a utekl pryč.

Pak šla spolužačka Lenka. Když vyšla, vypadala, že se jí chce brečet. Tvrdila, že nechce, ale že to bylo fakt nepříjemný a že z toho vůbec neměla dobrý pocit. Lenka rozhodně není hloupá a umí se naučit, takže mě tímhle prohlášením vystresovala skoro k mdlobám.

Ke zkoušejícímu jsem šla celá vyklepaná. Když mě vyzval, ať si sednu, do křesla jsem spíš spadla. Ruce se mi klepaly jako na prvním rande, kolena to samé. Potila jsem se víc, než když jedu v pětatřiceti stupních do práce na koloběžce. A on se začal ptát… na úplně základní věci! Co jsem nevěděla, to nechal být, jen chybějící informace doplnil. Mohla jsem sama říct, jaká studie mě zaujala. A pak bylo hotovo.

Když jsem vyšla z jeho pracovny a oznámila ostatním, že se nemají bát, protože to je docela v pohodě, asi už jsem těžko mohla někomu vykládat, že nejsem šprt. Ale ta zkouška byla fakt v cajku, přísahám!

Takže teď už to o mně víte. Jsem šprt. Je to venku. Uch. No, lepší, než aby vám to o mně řekl někdo cizí, žejo?

Mějte krásné léto!

PS: Příště vám povykládám o svém prvním koloběžkovém závodu, jo? Byl plný barborových příběhů, tak se těšte. Aby vám neutekl, lajkněte si mou facebookovou stránku Barborové příběhy, tam ho nasdílím, jakmile bude publikovaný.