Jsme dost

Jsme dost

V sobotu mám narozeniny a brzy je bude mít i můj blog. Původně jsem to chtěla oslavit vtipným článkem, jenže…

Jenže když jsem dneska přišla domů z práce a podívala jsem se do zrcadla, neviděla jsem v něm pěknou čtyřiadvacetiletou slečnu. Viděla jsem unavenou holku, která může být věkem kdekoliv mezi pětadvaceti a třiceti a která by spíš než slavit potřebovala aspoň jednou za čas spát sedm hodin v kuse. Holku, která věčně není spokojená sama se sebou a neustále má pocit, že není dost.

Dost co? Dost hezká, dost úspěšná, dost pracovitá. Dost sociální, dost veselá, dost šikovná. Dost štíhlá, dost… DOST!

Jak jsem tak na sebe zírala do zrcadla, říkala jsem si: „Kdo čekáš, že tě přesvědčí o opaku? To dokážeš jen ty sama.“

Jestli tohle čteš ty, která o sobě taky pochybuješ, asi ti nenastartuju nový pohled na svět. Ale říkala jsem si, že bychom to mohly zkusit spolu. Spolu si srovnat v hlavě, že jsme DOST. A že bychom se měly přestat likvidovat tím, co nám o nás samých nabulíkovali jiní.

Dnešní článek proto není jako ty ostatní. Ale ty mi to určitě odpustíš.

Zaprvé: JSI DOST

Teď ti povím něco, co jsem na blogu nikdy nechtěla řešit.

Ti, kdo mě měli v životě nejvíc podporovat, mi v krizové době dospívání podlomili víru v sebe sama. V době, kdy některé holky zápasí s anorexií a depresemi, jsem den co den poslouchala…

Už ses viděla v plavkách? Neměla bys tolik žrát.

Ty si myslíš, že tě má rád? Chce tě jen na jedno, ty blbko.

Nečti furt ty knížky, měkne ti z toho mozek.

Já věřím, že mě to určitým způsobem posílilo. Ale zjišťuju, že právě kvůli téhle fázi života mám dnes nereálné očekávání od sebe i od okolního světa. Pořád čekám, že přijde něco víc. Přece to, co dělám já, nemůže být to nejlepší, ne? Vždyť já nejsem dobrá, říkali.

A víš co? Jsem. A ty jsi taky. Pojďme si společně vzpomenout na všechny, kdo tvrdili, že nejsme dost, ale tentokrát na ně mysleme pozitivně. Dovolme, ať jsou naší motivací být víc než dost – ale nedovolme, aby nás zničili. Nemáme jim co dokazovat, jen samy sobě dokažme, že se máme proč mít rády.

Jsme krásné. Jsme inteligentní. Jsme tak dobré, jak si samy přejeme být.

Zadruhé: Dělej to, co miluješ, ale nenech se tím zabít

Víš, já miluju spoustu věcí. Svoji práci. Školu, které teď věnuju víc a víc času. Zkoumání jazyka. Koloběžku. Psaní. Blog. Kurzy improvizace. Karaoke. Literaturu. Divadlo. Dvě věci mi to ale kazí.

Předně: Pořád hrotím, jestli jsem v tom dost dobrá. Čte můj blog dost lidí? Jezdím na koloběžce dost rychle? Mám na to, abych dělala doktorát? V poslední době mi tohle moje „nejsem dost“ zkazilo radost z improvizace, protože jednoduše… mám pocit, že v ní nejsem dost dobrá. Máš to někdy tak taky?

A pak: Je toho moc, a tak nemám na všechno dost času.

Proto tě prosím, nedělej to tak jako já. Dělej věci proto, že je miluješ, pro tu radost z nich. A neřeš, jak moc v nich jsi nebo nejsi dobrá. A ano, věnuj se jim, ale nenech je, aby tě zabily. Nauč se říkat ne – já to neumím, ale ty se ode mě snad poučíš.

#Jsemdost

Věřím, že kolem tebe je víc holek (a kluků), kteří to mají podobně. Můžeš pro mě a pro ně něco udělat? Pověz jim o tom, jak jsou skvělí, a řekni jim, že to spousta lidí má podobně. Nasdílej jim tenhle článek, jestli máš pocit, že jim pomůže. A jestli jsi blogerka, šiř tuhle myšlenku dál. Ráda na tebe v tomhle článku odkážu.

Věř si a měj se ráda.

Já vím, že jsi dost.


Tématu #jsmedost se ujali i tihle skvělí blogeři. Přečtěte si jejich články!

Přece si tenhle článek nenecháš pro sebe! Lajkuj, sdílej a posílej dál.
20

33 thoughts on “Jsme dost

  1. Jsme dost a ještě víc!
    Před měsícem jsem se v narozeninovém článku vychvalovala do nebes. Teď se cítím jako nula, školní povinnosti se sypou a nějak nevím, kam dřív skočit. Děkuji za článek, připomněl mi, že to zas tak černé není.
    Všechno nejlepší, hodně štěstí a spánku. 😉

    1. V tom případě splnil svůj účel a já jsem nejspokojenější blogerka na světě. 🙂 Přeju, ať se ti vždycky v takovou chvíli přimotá do cesty něco (nebo někdo), co (nebo kdo) ti připomene, že jsi bájo. 🙂

  2. Ono se vyplatí občas zastavit a zkusit být se sebou cvičně spokojení takoví, jací jsme. To neznamená netoužit být lepší, ale může to znamenat té touze neotročit :-).

  3. Krásný článek a iniciativa, které moc fandím.

    Já měla to štěstí na úžasně podporující rodinu a později i partnera. Až teď dokážu plně ocenit, že mě naučili o sobě nepochybovat a vnímat jako samozřejmé, že pokud něco chci a půjdu si za tím, tak se to dříve nebo později podaří. Jestli měli nějaké pochybnosti (a že teď zpětně vím, že jich měli spoustu :)), tak mi to jako děcku nikdy nedávali najevo. Doufám, že jednou toto poselství svým dětem předám i já. Přítel to měl doma přesně opačně, je mu skoro 30 a přijde mi, že se z toho pořád nevzpamatoval.

    1. Za sebe můžu říct, že je super, když má člověk vedle sebe v dospělosti toho správného parťáka – já žuma, tvůj přítel tebe. Co bylo, to už nezměníme, ale ten, kdo jde životem vedle nás, dokáže změnit, jak se sami na sebe díváme. I když teda chtít musíme sami. 🙂

  4. Báro, fandím ti, přestože i já mám pocit, že nejsem dost! Ale snažím se zlepšit ;), myšlenku určitě budu šířit a napíšu vlastni #jsemdost článek, s odkazem na ten tvůj! Jo a všechno nejlepší :)!

    1. Děkuju – za přání i za šíření. Když někdy budeš mít pocit, že nejsi dost, vzpomeň si, že je nás fůra, kdo to máme stejně. A že se všichni stejně pleteme. 🙂

  5. Tohle je zajímavá myšlenka. Sleduji tento blog již nějakou dobu trochu vím, co od něj čekat a rád sem chodím se pobavit a zlepšit si náladu. Tentokrát to vyšlo opět, byť není tento článek vtipný a veselý, naopak je psaný v dosti vážném duchu. To je však důvod, který mě nutí jej okomentovat. Sám jsem nedávno řešil (a stále řeším) podobné dilema. Napsal jsem si jen tak pro sebe takovou úvahu, která se přesně touto myšlenkou zabývá. Myšlenkou dělat věci, protože mě baví a mám z nich radost. A teď mi dělá radost zjištění, že i jiní se dívají na svět stejně jako já a navíc se nebojí svoji myšlenku šířit. To je velmi ušlechtilé, jen tak dál.

    1. Mockrát děkuju za komentář! Jsem ráda, že změna tónu pro tenhle článek má tak pozitivní ohlas a že tě dokonce přiměla ho okomentovat. Přeju, ať se ti daří a ať máš vždy radost ze svých milovaných činností. 🙂

  6. Před časem jsem četla knížku, Nedostatečný pocit vlastní hodnoty se to jmenovalo. Byla to jedna z těch knih, u kterých čtenář pláče. A nejednou. Protože pojednávala přesně o tomhle…
    Každý si neseme nějaký takovýhle mindrák s sebou – a nejhorší je, že reálné úspěchy a výsledky s nimi vůbec nepohnou. Já a můj perfekcionismus bychom mohli vyprávět. Vyžaduje strašně moc síly s tím bojovat a kolikrát to opravdu bolí. Ale stojí to za to! Tisíckrát to za to stojí.
    A co se toho honění za úspěchem týče, před nedávnem jsem si říkala, že pro mě představuješ vzor moderního blogera – v tom, jak zvládáš komunikaci se čtenáři, sociální sítě a tak. Takže jestli si v tomhle budeš chtít zvednout sebevědomí, podívej se, jak tyhle věci jdou mně a hned bude líp 😉
    O tom, že jsi krásná, inteligentní, hrozně moc toho stíháš a doktorát bys zvládla levou zadní, pak vůbec nemůže být pochyb 🙂

    1. Děkuju za krásný komentář. 🙂 Vidím to přesně tak, jak to popisuješ – i když člověk dosáhne nevímčeho, pořád se tím nic moc nezmění, a tak se pořád do úmoru snažíme posunout až daleko za vlastní hranice…
      A vidíš, a já si zrovna nedávno říkala, s jakou grácií bloguješ: nepotřebuješ být denně na sítích a tvé články je vždycky radost číst. 🙂

  7. To je strašně citlivé téma, takže tě obdivuju, že jsi to takhle napsala. Já jsem to teda měla dost podobné v tom smyslu, že jsem zažila, možná i pořád částečně zažívám, jisté zpochybňování každého mého rozhodnutí, což mi udělalo velký blok do dnes v tom smyslu, že kdykoliv mám sama za sebe něco rozhodnout, nedokážu se k tomu dokopat, protože čekám, že přijde někdo rozumnější, kdo mi vysvětlí, jak by to teda mělo být. Já myslím, že jsi to možná u mě zažila i ty, že kdykoliv jsem postavena i před tu nejbanálnější volbu typu „kde budeme jíst?“ tak začnu panikařit. 😀 Já osobně si tím pádem z tohohle článku asi beru to, že jsem dost schopná a dost dobrá k tomu rozhodovat si o věcech sama, třeba blbě, ale prostě ty chyby k tomu patří. Což je a bude dlouhá cesta. Zbavovat se těchto zakořeněných věcí je ukrutně těžký, ale určitě to jde. Prostě musí.

    1. To je dokonale řečeno: Radši se rozhodovat sama a třeba občas blbě, než si pořád myslet, že na taková rozhodnutí nestačím. Protože koneckonců nikdo jiný nemůže vědět, co je pro tebe nejlepší, ať už jde o volbu školy, nebo jenom oběda.
      Takže jestli sis z článku vzala tohle, splnil svůj účel. 🙂

  8. Opravdu moc hezky napsáno! Pocit, že nejsem dost byl pro mě hlavně kolem patnáctého roku života převládající. Bohužel jsem v období puberty narazila na nesprávné lidi a příliš podpory jsem nenalezla ani doma. Díky bohu se časem vše zlepšilo. Já nalezla ty správné lidi, kteří mi nesráží sebevědomí a naučila se mít ráda takovou jaká jsem. I když musím uznat, že „jsem dost?“ se občas vynoří někde z daleka. Naštěstí ten pocit vždy rychle mizí. Myšlenka článku mě zaujala a ráda bych napsala i vlastní.

    1. Jsem ráda, že máš kolem sebe ty správné lidi, kteří tě nenechají na pochybách, že se máš proč mít ráda. 🙂
      Pokud se rozhodneš téma zpracovat, budu ráda. Dej vědět, přidám do článku odkaz na tebe a budu ráda, když ty odkážeš na původní článek. 🙂

  9. Dodatečně všechno nejlepší! 🙂 Skvělá myšlenka, četla jsem i článek od Teri, člověk se bohužel tom podkopávání od okolí většinou nevyhne a lidé si neuvědomují, jak mohou svými slovy ublížit. O svém blogu taky někdy přemýšlím, jestli jsem v tom psaní dost dobrá a pak si to akorát znechutím a nechce se mi psát 😀

    LENN

    1. Díky. 🙂 S blogem to mám stejně – ale pak mě zas pozitivně nakopne každá pochvala nebo pěkný komentář. A že u tebe je pořád co chválit, čtu tvé články moc ráda. 🙂

  10. Bože píšeš strašně dobře a poutavě, že mě až pak zaskočilo, že už je konec a nejde to dál. Zrovna o tomhle pořád mluvím. Od ledna se to všechno na mě sesypalo, že jsem si to dost fakt řekla a přehodnotila svůj život a stanovila si priority. I když si říkám že je to ok, tak stejně mě to občas popadne, ale tak zas jsme ženský a jiný už nebudeme 😀

    1. Moc děkuju za pochvalu a super komentář! 🙂
      A klobouk dolů, že jsi zvládla udělat tak rázný řez. Já mám bohužel rozjetých několik projektů, které nemůžu odříznout, a bez toho si čas (a život) nepřeskládám… ale furt se upínám k létu a pak Erasmu, že to pak určitě bude jiné. 😀

  11. S pocitem méněcennosti jsme se prala celý život a i teď to na mě někdy padne, hlavně když se třeba něco nedaří a je mi smutno, pak upadám do deprese a připadám si, že jsme úplně k ničemu. Myslím, že se to se mnou ale postupně zlepšuje, učím se s těmi myšlenkami bojovat. Je to asi celoživotní boj. Je super, když si člověk uvědomí, že v tom není sám. Přeju hodně síly všem, mějme se rády/rádi!

  12. Ahoj, tenhle článek je podle mně fakt super 😀 Určitě by si ho měla přečíst každá holka, co pořád brečí jak je tlustá, není dost chytrá a všechno o čem si napsala v článku.
    Já jako kluk jsem si všiml, že tohle řeší většina blogerek a bohužel některé, třeba i kvůli přepracovanosti, pak potká vyhoření. Sám občas spím asi 3 a půl hodiny jelikož toho chci stihnout co nejvíc.
    A pak se ptám Proč ?? Proč musí mít den jen 24 hodin ? Radši bych se přestěhoval na Venuši kde trvá jeden den 243 dnů pozemských a tak bych za den stihl vydat 100 článků, uspořádat 20 mejdanů a třeba každý den podnikl cestu kolem světa 😀 Bohužel, jsme na zemi…
    Každopádne .. o otázce „Jezdím na koloběžce dost rychle?“ by ti vědela asi víc říct Kája z blogu kajinblog.cz kde psala v jednom článku jak na koloběžce jela jako Driftking 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Líbí se ti u mě? Lajkni si mě a pošli #barborovépříběhy dál!