„Prosim tě, co to neseš?“ ptá se mě drahej polovička.

Stojím ve dveřích a v ruce třímám pouzdro na kytaru. Takže očividně nesu…

„Kytaru,“ odpovídám.

„No to vidim. Ale proč? Dyť jsi teď jednu dostala.“

„Víš, jak jsi říkal, že by se hodilo mít dvě kytary?“ snažím se svůj nesmyslný nákup obhájit.

„To jsem neříkal. Kdes k ní přišla?“

„Nó, omylem na blešáku. Nekoukej tak na mě, fakt! Koupila jsem jí, protože jsem neměla jahody.“

Šlapala jsem si to takhle jednou po Brně a koumala jsem, co budu v takový hezký den kutit. Drahej polovička měl práci, tak jsem se plánovala zabavit sama – a začala jsem na Zelňáku. Ne že bych měla v plánu něco kupovat, ráda jen tak procházím mezi stánky a očumuju. Jenže od jednoho stánku se ozvalo:

„Slečno, nechcete jahody? Za 20 korun půl kilečka.“

Ježiš. Chci. Nechci. Nevim. Cože? „Tak jo,“ říkám nahlas, a abych trochu očistila svoje svědomí, dodávám: „ale bez igeliťáku, jo?“

Jenže s sebou vlastní pytlík nemám, a tak jahody v plastové vaničce (to jsem tomu s tím igeliťákem pomohla) beru do roky pokračuju v krasojízdě. Na Svoboďáku jsou totiž velikonoční trhy – a já miluju trhy.

A miluju i medovinu.

„Dobrý den, jednu horkou medovinu.“

„Jé, vy mi nesete jahody?“

„Cože? Jo tohle,“ uvědomím si, že jahody třímám jako král zlaté jablko. „Ne tak docela… ale nabídněte si! Jsou ze Zelňáku, za čtyřicet korun kilo.“ Poslední větu jsem dodala asi jen proto, že mě znervózňuje nečekaný mezilidský kontakt. Extrovert-asociál, to jsem já.

Ale povedlo se nastartovat milý rozhovor o jahodách, vesmíru a vůbec. Co se jednomu nepřihodí kvůli blbejm jahodám, libuju si v duchu.

Pak jdu vrátit hrneček do vedlejšího stánku.

„Jé, ty jahody máte pro mě?“ ptá se paní ze stánku.

„É… ne, ale nabídněte si. Jsou ze Zelňáku, za čtyřicet korun kilo.“

Tak se započal další rozhovor na jahodové téma. Znovu si v duchu pochvaluju sociální aspekt jahodách ve vaničce a pokračuju do Alfa pasáže. Tam je totiž blešák – a já miluju blešáky.

Očučuju hrnky, autíčka, pohledy a všechno možné, když mě osloví jedna prodávající:

„Vy máte ale krásný jahody!“

„Jé, děkuju,“ říkám už potřetí. Po vteřince nervózního přemýšlení znovu dodávám: „Jsou ze Zelňáku. Za čtyřicet korun kilo.“

„Vážně? Tak heleďte, že bych vám dala za ně dvacku? Co? A vy si koupíte nový?“

„No jasně, tady ty jahody máte! Já mám stejně doma jiný. Ani nevím, proč jsem je koupila.“

Paní se culí na jahody, já se culím na konečně prázdnou ruku. Jahody plně využily svůj sociální potenciál a já jsem na blešáku nekoupila žádnou pitominu, jak mám ve zvyku. Dnešek je dobrý den.

V takovém rozpoložení narážím na pána, který prodává hodinky, mezi nimi krásné primky. Ty jsem vždycky chtěla a pán je má za fajn cenu, beru! Zatímco hledám peníze, vzniká ticho. Za normálních okolností by mi pán pochválil jahody, ale já už žádné nemám, a tak musím zasáhnout sama:

„Máte pěknou kytaru,“ vypadne ze mě.

„Líbí se vám? To víte, to za tři stovky nekoupíte.“

„A za kolik jo?“

„No za tři stovky.“

A tak se to stalo. Dva týdny po tom, co jsem dostala svou první kytaru (na kterou neumím hrát) jsem si koupila druhou. Víte proč? Protože jsem neměla jahody. Kdybych je byla bývala měla, byla bych s kytarovým pánem zapředla jen neškodnou jahodovou diskuzi.

Co vy a blešáky? A jakou největší koninu jste kdy přinesli domů?

Pište mi to přímo do komentářů… a nezapomeňte se zastavit i na Facebooku! 🙂

Další barborové počteníčko

• Dvě cesty ten kufr přece vydrží, ne? (aneb jak můj kufr nevydržel dvě cesty)
• Tak si to copywriteřím… (o tom, jak vypadá práce reklamní textařky)