Předvádí historické bitvy, nad ohněm míchají cosi podivného k obědu a odpovídají na vaše otázky typu „A co se tenkrát jedlo? Vony vlastně ještě nebyly brambory, žejo?“ To jsou nadšenci do living history. Díky kamarádce Ladě jsem měla to štěstí, proklouznout na jeden víkend mezi ně a užít si dva dny jako taková normální ženská z počátku 14. století. A řeknu vám, vážení, že jsem se ve spoustě věcí ohledně living history nadšenců šeredně mejlila. A že vy se mejlíte taky. Tak třeba:

Vážení, to máte tak. Kdyby to bylo pro diváky, nikdo by se nezatěžoval s tolika detaily, jako je dobové nádobí nebo oblečení z dobových materiálů. Living history dělají nadšenci sami pro sebe a vy jim vcelku narušujete jejich harmonické zmizení v historii.

Vždycky jsem si představovala, že je dopředu určené, kdo kdy umře. Přišlo mi to logické, přece jenom se dopředu ví, kdo bitvu vyhraje. Ve skutečnosti je na poctivosti bojovníků, aby uznali, že po šlupce mečem do hlavy by měli být mrtví. A když ne… inu, pak se může stát, že bitvu opravdu odnesou životem, protože jim jejich nesmrtelnost ostatní dají sežrat.

Nic není jenom jako. Jídlo je opravdický, oblečení je opravdický, bitvy jsou opravdický. Sice se doopravdy neumírá, ale zranění jsou prý vcelku běžná. Protože i zbraně jsou opravdický. A občas i teče krev. Taky opravdická.

Tak tímhle jsem si byla skoro jistá. Že všichni dokonale vědí, co v dané době bylo a nebylo, co jak vypadalo a jak se to používalo. Jenže ve většině nejde o historiky, ale o nadšence, a tak je dost dobře možné, že vám dají tři lidi na jednu otázku čtyři odpovědi. Fakt, zkoušela jsem to.

Rozhodně ale nejsou úplně mimo. Debaty se vedou spíš o drobnostech, třeba o konkrétních částech oblečení, zdobení nádobí a podobně.

Nebo aspoň hraběnky nebo co to v té době měli.

Co by to bylo za princeznu, kdyby se o ni nikdo nestaral? Každý šlechtic musí mít dvě věci: družinu a peníze. Vcelku fůru peněz, protože kostýmy a vybavení vyjdou u takových postav na hotový majlant. A spousta žen a dívek ani nechce být princezna nebo královna. To totiž znamená být pořád na očích, scházet se s jinými významnými osobami a bavit se o důležitých věcech.

Takový ten někdo, který je skoro u všeho. Taky se mu říká „voni“. Voni nám tu zrušili lékárnu, voni stavěj za městem obchoďák, voni to platěj. Jenže tady žádný „někdo“ ani „voni“ není. Living history je především koníček, pořádná kobyla, která sežere spoustu peněz samotných účastníků. A čím vyšší je postavení, jaké ve svém malém historickém světě představují, tím víc je ta legrace stojí.

Sečteno a podtrženo, byla jsem mimo tak nějak skoro ve všem. A těm, kdo se nadchli pro určitý kus historie, patří moje poklona. Díky nim my, obyčejný lidi z 21. století, můžeme nakouknout do historie. A když nakoukneme, uvidíme ji dotaženou do detailu. Prostě proto, že je to baví.

Mimochodem, věděli jste, že už ve 14. století byla selfíčka? 🙂