Kousíček bohemistiky pro každodenní použití

Kousíček bohemistiky pro každodenní použití

Přátelé, jsem bakalářka.
Ne že takový legrační tituleček něco znamenal. Spíš jsem došla k záchytnému bodu (asi jako v Chcete být milionářem) a mám pocit, že se mě studium na chvilku netýká a že bych se měla za ním ohlédnout. Tak jsem se tedy ohlédla. A zjistila jsem, že mi studium českého jazyka a literatury přineslo celou hromadu věcí, které by se mi hodily už o pár let dřív. A že by se především hodily i nebohemistům. Tak třeba:

Už vím, že je jen na mně, co čtu

Přesněji je na mně, co se mi líbí a co ne. Dřív jsem měla pocit, že existuje seznam dobrých děl, která se mi musí líbit prostě proto, že to někdo řekl. Myslela jsem, že pokud mě nějaká oficiálně geniální kniha neoslovila, je to mnou, prostě jsem ještě nedospěla natolik, abych poznala, jak je skvělá. Až vysoká mě naučila, že mezi nedotknutelnými tituly jsou některé, které si zamiluju, ale i jiné, které mě prostě neosloví. A že na tom není nic špatného.

Nehledám v poezii univerzální pravdu

V prvním semestru většina mých spolužáků tvrdila, že nečtou poezii. Jo, i tak šli studovat literaturu, stejně jako já.
Za ty tři roky jsem si k poezii našla cestu. Stačilo k tomu hrozně málo: přestat v básních hledat univerzální pravdu. Takovou tu pravdu, která se píše do testů a odříkává u tabule. Většinu studentů učitelé už na základce přesvědčili, že existuje jeden správný pohled na každou báseň, a to ten učitelský. Chápeš báseň jinak? Chápeš ji špatně.
Až na vysoké jsem se naučila číst poezii po svém a chápat ji po svém. Pořád tíhnu spíš k próze, ale dokážu si užít i chvilku s nějakou sympatickou básnickou sbírkou. A když mi sympatciká není, tak prostě není. Teď už vím, že to není tím, že neznám tu správnou interpretaci.

Chápu, že jazyk není stav, ale proces

Ze střední školy odcházela většina z nás s mlhavou představou, že se čeština kdysi dávno zčistajasna objevila a od té doby je skoro stejná. Někteří si dokonce mysleli, že se narodila ze staroslověnštiny. A právě proto, že jsme se nikdy nenaučili vnímat jazyk jako živého tvora, který se pořád vyvíjí, pohoršuje nás každá „novotina, která do češtiny pronikne.
V tomhle ohledu mi nejvíc pomohl seminář historické mluvnice. Když jsem zjistila, že se některé jevy v jazyce zapisovaly stejně i staletí po tom, co se proměnily, přišlo mi to směšné. Jenže pak mi došlo, že je to úplně normální. I v současné spisovné češtině jsou prvky, které z mluveného, opravdu živého jazyka mizí nebo už zmizely. Když mi tohle došlo, přestala jsem se pohoršovat nad úpravami pravidel pravopisu. Úpravy totiž neznamenají čunění češtiny, ale nutný posun z minulosti do současnosti.
Přestala jsem se pohoršovat i nad anglicismy, když mi došlo, kolik současných českých slov je přejatých a přijdou nám úplně normální. Dokud se přejímá, ještě se neumřeló!

Slovo pro mě existuje, pokud ho používám

Chcete naštvat studenta češtiny? Zeptejte se ho, jestli tohle slovo existuje nebo jestli je češtinářsky správně. Po třech letech těchhle nablblých dotazů jsem se naučila odpovídat univerzálně: Používáš ho? Pak to slovo existuje. Myslím, že otázka Je to češtinářsky správně? hodně vypovídá o tom, jak chápe běžný Čech češtinu. Jako něco, co existuje ve správné a nesprávné podobě. A ta správná má podobu seznamu povolených slov, který zná každý češtinář zpaměti.
A ono houby. Čeština je jazyk, kterým mluvíte. Nikdo neví tak dobře jako vy, co je „správně česky. Pokud si nejste jistí spisovnou češtinou, je to něco úplně jiného. Tu si můžete ověřit v příručkách a slovnících. To, že nějaké slovo není ve slovníku, navíc automaticky neznamená, že není spisovné. Žádný slovník nedokáže obsáhnout celý jazyk.

Umím nesouhlasit

Při studiu na vysoké se člověk setká s tím, že mají dva učitelé na jednu věc rozdílné pohledy. Nebo že si dvě učebnice odporují. Nebo je v nějaké vyslovená hloupost. Pak je na studentovi, aby se rozhodl, čemu věří a s čím nesouhlasí. Student vysoké školy musí být schopný kriticky přemýšlet a nepřejímat každou myšlenku, kterou si někde přečetl.
To je to nejdůležitější, co dá člověku vysoká: naučí ho samostatně přemýšlet. Do konce střední se po nás moc přemýšlení nechce, máme se jen naučit, co nám bylo řečeno. Na vysoké to tak není, student musí samostatně přemýšlet, sám hledat informace, sám vyvozovat závěry. I kdybych si neměla odnést nic jiného, kvůli tomuhle za to studium stálo.
Co dala škola vám? Vzpomínáte na ni (tak jako já jednou budu) v dobrém?

7 thoughts on “Kousíček bohemistiky pro každodenní použití

  1. BJ je moudrá žena. :D Já totiž hodně těch věcí, přes které ses už přenesla, jaksi dělám doteď. :D Především co se týče prvních dvou bodů zejména. :D

  2. (Zapomněla jsem dodat, že pořád ještě neovládám praktické věci. Třeba neumím vyplnit daňové přiznání, nemám řidičák a nejsem schopná se nepolít pivem. :D)

  3. [4]: To je skvělý přístup! Měla jsem jeden seminář, ve kterém jsme vždy doma četli všichni stejnou knížku a pak jsme se o ní bavili. Vždycky mě fascinovalo, kolik výkladů jednoho díla může vzniknout.

  4. Díky za tenhle článek, zejména za bod o poezii. Nikdy jsem si k ní nenašla cestu, protože jsem si všechny básně vždycky vykládala jinak než ostatní. Když jsme nějakou rozebírali ve škole, už jsem se i styděla říct, jak si ji vykládám, protože to bylo v očích učitelů i spolužáků špatně. Zatímco ostatní na ten obecný pohled dokázali přijít kolikrát i bez nápovědy učitele, já měla vždy svou interpretaci, která se často lišila. Získala jsem z toho dojem, že poezie není nic pro mě, a že jsem asi moc hloupá na to, abych ji pochopila. Možná ale zkusím svůj postoj přehodnotit a dát poezii ještě jednu šanci, zvlášť, když si můžu své interpretace nechat pro sebe. Třeba budu mile překvapená.

  5. [6]: Takový přístup si ze školy odnesla spousta lidí. A je to škoda. Samozřejmě je super srovnat svou interpretaci s interpretacemi ostatních, ale nejdůležitější je, jak text vnímáš ty sama, none? 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.