Přátelé, došla mi naprosto zásadní věc! Já vám ještě nepředstavila žuma!

Tak tedy potkejte žuma (přeloženo pomocí Google Translate). Žum je můj nejlepší kámoš, brácha na proflákané víkendy a otec mých koček. Žum mu říkám proto, že ještě není tak úplně můj muž (jaksi se ještě nevyslovil, jestli mě chápete).

Žum je asi 1,1 Barbory vysoký a 2 Barbory široký. Má rád letadla, bondovky, podivné počítačové hry, proflákané víkendy, baseball, pivo, kočky, jídlo libovolné kvality a Barboru. Nemá rád romantické a kreslené filmy, nošení obleku, příliš aktivně strávené víkendy, malé porce jídla, alternativní hudbu a občas Barboru.

S žumem jsme se potkali obrovsky romanticky. On se vrátil počtvrté z prázdnin v USA, já přijela ze středočeské vesnice čítající méně než 100 obyvatel do Brna. Oba jsme byli naštvaní, že jsme, kde jsme, ale člověk musí něco jíst a někde bydlet, a tak jsme se vydali pracovat. Do KFC. A tam, mezi rozžhavenými fritézami s hektolitry oleje, mrtvými kuřaty a popálenými zaměstnanci dědy Sanderse, jsme se potkali. On měl na sobě zástěru tak omatlanou moukou, že ji doma musel čistit rejžákem, a já pracovní kalhoty, které mi byly o číslo menší. Obrovská romantika.

Brzy jsme se sešli na snídani, kterou nevařil on, takže prima, ani já, takže dvakrát prima. Potom jsme se znovu sešli, že půjdeme fotit. Žum fotí tuze rád, protože na foťáku může důležitě točit hejblátkama a poučovat nezkušené Barbory, jak na to. A taky poučoval. Já jsem poslouchala a přikyvovala, jako že jo, že rozumím. To koneckonců dělám doteď, když mi muž vysvětluje, že nemusím pořád fotit na automat (musím). Z celého rande vznikla krásná série fotek rozmazaných zlatých lvů z obelisku v Denisových sadech. Myslím, že žum dodneška ty fotky neviděl, jinak by se mnou nebyl.

Nakonec jsem žuma pozvala do svého studentského bytu na čaj, a jelikož bylo pozdě, oblékla jsem ho do svého největšího trička (které podle rodinných legend šil můj taťka) a uložila na druhý konec manželské postele. A když se ráno žum vzbudil, rozhodl se, že si mě už nechá. Nakonec jsme se shodli, že k sobě ani jeden nikoho vhodněji nevhodného nenajdeme, a tak jsme spolu.

Toliko veskrze stručně o tom, jak se mi přihodil žum a co je vlastně za zviřátko. Od toho dne (21. října 2013 na den přesně) se mě nepustil, a kdyby se o to pokoušel, tož to bych se zase pustit nenechala. Každý den zažíváme nějaké veselé dobrodružství (pokud ho neprospíme).

Ale o tom zas příště.

Jestli je vám žum už teď sympatický, přečtěte si, jak mi skoro nepůjčil kolo, to byla legrace. Anebo se mrkněte, co dělá moje oblečení v žumově skříni. Jo a taky určitě stojí za přečtení žumohlášky, to se nasmějete.