S žumem jsme vyrazili do Milána s jednou zásadní otázkou: Fakt je tak neskutečně, šíleně, srdcervoucně až děsivě drahé?

Víte co? Ani ne.

Jasně, není to Budapešť, kde nám stačila tisícovka na dvě noci v pěkném a romantickém pokojíku. Ale není to TAK zlé. Za ubytování jsme platili 3000 českých za tři noci (hostel, pokoj pro dva), letenky stály 800 pro každého. A jídlo? To jsme řešili tak nějak za pochodu a vlastně docela nízkonákladově.

O tom, jak jsme přišli k ubytování za (na Milán) rozumný peníz, jsem psala v předchozím článku. Zajímá vás, co dobrého jsme baštili a co je v Milánu k vidění. Však já vám to všechno povím, račte číst dál.

Tohle je jediná fotka z celého Milána, na které vypadám jako člověk. Je focená v La Scale. Áno, v budově, kam se obyčejně chodí v dlouhých večerních šatech, jsem byla v děravých riflích.

---

Italové umí baštit. A my taky

Cen za baštu jsem se trochu bála. Až potom, co jsem celá nadšená koupila levné letenky, jsem zjistila, že v Miláně zaplatíte za pívo v restauraci 5 €, ani nemrknete, o jídle radši ani nemluvím. Na místě jsme ale zjistili, že tam máte na každém kroku možnost koupit si něco dobrého do ruky bez toho, abyste zabili hodinu a dvacet éček v restauraci.

V každé milánské pekárně seženete sehnat pořádňácký kus pizzy za cca 2 až 4 eura. Překvapilo nás, že to byla pizza na tlustém těstu, jakou tady v Česku každý zavrhuje jako něco, co se pravé pizze zpronevěřilo. Oproti české pizze z kdejakého hladového okna měla ale ta italská pořádnou výhodu: výborné a výborně sladěné suroviny.

V pátek se s námi v Miláně potkal můj bývalý spolubydlící Davide. A řeknu vám, mít s sebou aspoň na jeden den opravdického Itala se vyplatí. Zavedl nás na naprosto boží a vcelku nízkonákladový oběd: panzerotti. Jsou to kapsy z těsta plněné tím, co si zrovna přejete. Já jsem si vybrala mozzarelu a rajčata a byla jsem nadšená.

„Podnik“ Luini, kde panzerotti už od roku 1888 prodávají, najdete kousek od milánského dómu. Jejich panzerotti, to je vám taková dobrota, že se na ně stojí frotny. Ty ale docela utíkají, takže jestli do Milána pojedete, určitě si tam skočte a fronty se nelekejte.

A ještě zákuseček

Přátelé drazí, jestli máte sami sebe rádi a jestli někdy vyrazíte do Milána, určitě si na tu dobu neplánujte dietu. Tam je vám lahoda jakákoliv sladkost, kterou vyzkoušíte!

Kousek za milánským domem je ODStore (který nemá nic společného s naší ódéeskou), třípatrový obchod nacpaný sladkým jako kremrole krémem. Cokoliv tam chytnete do tlapek, bude dobré. A když sejdete do podzemního patra, určitě si dejte nějaký pečený zákusek. Je to fakt lahoda.

A vlastně si dejte jakoukoliv sladkost z kterékoliv pekárny. Možná umřete blahem, ale umřete nekonečně šťastní. Já jsem k tomu neměla daleko, když jsem viděla tuhle óóóbří pusinku. Viděli jste někdy tak nádhernou a velikánskou pusinku? Je to prostě nádhera.

Jo, je nakousnutá. Neudržela jsem se.

Boží dóm (boží jako Boží i boží jako boží)

A co jsme tedy v Milánu dělali, když jsme zrovna nejedli?

Především jsme chodili – od památky k památce, od zajímavosti k zajímavosti. Za tři a kousek dne jsme nachodili asi 47 kilometrů, a to jsme poslední dva dny vzdali pěší procházky z hostelu do centra.

Samozřejmě jsme museli vidět milánský dóm. A on se koneckonců nedá přehlédnout. To je vám nádhera! Každá věžička, každé okno, každý kout, všechno je dotažené k absolutní dokonalosti. Jakmile člověk tuhle monumentální stavbu uvidí, oněmí. Řekla bych „Boží!“, ale jistě chápete, že u katedrály to jaksi… žeano…

Rozhodně stojí za to se podívat dovnitř. Vstupné do katedrály (plus muzea) stojí tři eura, což není moc. Sice si vystojíte pořádnou frontu na vstupenky, ale i kdybyste měli vidět jen jedno jediné vitrážové okno, stálo by to za váš čas. V určitou dobu (myslím, že to bylo od půl jedné do dvou odpo) je prý dokonce vstupné zdarma, takže jestli se v Miláně vyskytnete, vyskytněte se i v katedrále.

Mě naprosto uchvátila socha panenky Marie, která stojí vzadu v katedrále i nahoře na její střeše.

Mimochodem, před vstupem do katedrály se mi stala taková tragikomická věc: málem jsem se oběsila na foťáku. Měla jsem na krku šál a přes něj jsem navlékla foťák. Když mě potom voják před vstupem kontroloval (jestli třeba nenesu výbušninu, kterou jsem mohla pohodlněji odpálit na náměstí), chtěla jsem foťák honemrychle sundat. Jenže. Foťák se zamotal do šálu a já taky, takže jsem nemohla sundat ani jedno a div jsem se neuškrtila. Voják ze mě byl celý rozpačitý, dokonce mě prosil, abych si zkusila neublížit. Fakt, řekl: „Please, don’t hurt yourself!“ No a když jsem se vymotala, laskavě mi oznámil, že stačilo si sundat batoh.

Ptáte se, co dělal žum, zatímco jsem bojovaka s foťákem o holý život? Chechtal se. Chechtal se a naprosto nesmyslně se ptal, jak se mi tohle sakra povedlo.

La Scala zkouší La traviatu

Styděla bych se, kdybych z Milána odjela bez toho, abych viděla La Scalu. Nejslavnější operní dům vůbec!

Čekala jsem něco monumentálního, takovou menší Operu Garnier (tedy pařížskou Operu). A ona je La Scala vlastně docela nenápadná, jak si tak stojí mezi dalšími domy. A vlastně ani prohlídka není taková, jak jsem si ji představovala. V Budapešti nás po tamním operním domě provedla průvodkyně, ukázala nám zajímavosti, popovídala o historii… V Miláně vám prostě šoupnou vstupenku a porozhlédněte se sami.

Prima je, že můžete nakouknout na zkoušku (pokud se zrovna zkouší). My jsme to štěstí měli, zkoušela se La traviata a scéna vypadala nádherně. Taky tam mají malé muzeum a my jsme viděli i kostýmy k nejnovější inscenaci.

Sečteno a podtrženo jsem od prohlídky asi čekala víc. Ale musí se nechat, že vzhledem k cenám vstupenek na představení (které jdou i do nižších stovek eur) se mi asi nepoštěstí dostat do La Scaly jako divák. Určitě neuvidím jejich Traviatu – a díky prohlídce jsem ji vlastně viděla.

Hřbitov s hrobkami o velikosti bytů a superblešák

Víte, na co jsem se těšila nejvíc? Tomu neuvěříte: na blešák a na hrbitov. V Milánu totiž mají pořádný blešák a ještě pořádnější hřbitov.

Bleší trh Fiera di Sinigaglia najdete každou sobotu v sympatické čtvrti Navigli a koupíte tam úplně všechno, co byste na správném blešáku měli koupit: gramofonové desky, knížky, šperky, oblečení, ale taky kola. Fůru kol. Já jsem byla naprosto nadšená a poskakovala jsem od jednoho stánku ke druhému, abych si stihla všechno prohlédnout, než to žuma otráví (neotrávilo, vydržel).

Ještě nadšenější jsem byla, když jsme v té samé ulici narazili na obchod s retro věcmi. Měli staré pinbally, jukeboxy, telefony, reklamní cedule… Prostě všechno. Takové menší muzeum nacpané do malilinkatého obchodu.

Slavný milánský hřbitov je takový, jak se jmenuje: monumentální. Vážně, jmenuje se Cimetro Monumentale, tedy Monumentální hřbitov. Působivý vstup na hřbitov tvoří pamětní kaple a dvě křídla s hrobkami a malými škatulkami na urny. Je to až děsivé, procházet jedním z křídel a vidět nejdřív hroby se sochami v životní velikosti a potom stovky jmen nasázených jedno vedle druhého na deskách, za kterými jsou schované urny. Urny jsou naskládané tak vysoko, že mají pozůstalí k dispozici schůdky na kolečkách, aby se k nim dostali.

Samotný hřbitov působí spíš jako muzeum. Na každém hrobě je socha, ať už anděla, Ježíše, Panny Marie nebo samotného nebožtíka. Některé hrobky jsou až nepochopitelně obrovské – působí dojmem, že by v nich mohl člověk docela pohodlně žít. Některé moderní jsou částečně nebo úplně prosklené a aspoň já jsem z nich měla ten dojem, že mají v člověku vyvolat myšlenku „Wow, tahle rodina má ale hrobku! Ti jsou určitě bohatí a důležití.“ To mi přijde trochu ujeté.

Na kopeček do Bergama

Poslední den jsme strávili v Bergamu, historickém městě 50 minut vlakem od Milána. A řeknu vám: jestli pojedete do Milána, určitě nakoukněte i do Bergama, stojí to za to. Z Milána vyrazíte vlakem z Centrale (hlavního nádraží) a hned naproti vlakovému nádraží v Bergamu nasednete na autobus k lanovce (zast. Funicolare). A odtamtud pojedete lanovkou, kterou máte v ceně jízdenky na emhádéčko, do Città Alta – starého města (horního Bergama).

Mimochodem samotné nádraží v Milánu stojí za prohlédnutí. Je obrovské a nádherné. Trochu moc velké na někoho, jako jsem já, kdo se snadno ztratí, ale od toho jsem měla žumíčka.

V Bergamu jsme si na Piazze del Duomo prošli kapli Colleoni, bergamskou katedrálu a baziliku Santa Maria Maggiore. Ohromila nás hlavně bazilika a její výzdoba. Jen se na tu nádheru podívejte:

Osobně jsem byla nadšenější než z dómu v Miláně. V Bergamu jsem něco tak překrásného nečekala, protože holt není tak profláklé.

A kdybyste do Milána taky vyrazili…

…udělejte si čas i na tahle místa:

Bazilika sv. Ambrože. Z fotek je nádherná, my jsme ji ale bohužel nestihli. Přišli jsme v sobotu, kdy se v bazilice konaly jen bohoslužby a turisté tam nesměli.

Galerie Viktora Emanuela II. Nejstarší a nejkrásnější obchoďák vůbec. Jestli nejste bohatší než my, asi si tam nic nekoupíte, ale pokoukání je to náramné.

Který jiný obchoďák na světě má takovouhle střechu?

Oblouk Míru.

Nějaká zapadlá pizzerie. My jsme měli jednu hned naproti hostelu a překvapilo nás, že nebyla nijak extra drahá – pizza stála mezi pěti a šesti eury. A ta byla! Pan šéf tam byl takový bodrý, žumovi hned vykládal, že jsou kámoši, a přinesl nám domácí limoncello, italské citronové pití.

Rozhledna Torre Branca kousek od oblouku Míru. My jsme toho bohužel přes smog moc neviděli, vy snad budete mít víc štěstí.

V rychlosti o miniautech

A teď už jenom rychle – pár zajímavůstek, které nás překvapily.

V Miláně všichni jezdí na kole, na skútru nebo v malilinkatých autech. Pamatujete Smártíka, kterým jsme jezdili po Mallorce? Takových jsme v Miláně potkali desítky. Dokonce jsme viděli autíčka tak malá, že jsme pochybovali, že jsou to ještě auta. V Miláně je totiž strašlivý problém s parkováním.

Italové jsou vtipně hlasití. A vůbec celá jejich země je hlasitá. Auta pořád troubí, lidé kříčí a každou chvíli někde houká alarm.

V jednom kuse jsme měli pocit, že se všichni znají. Všichni se chovali, jako by nemluvili s prodavačkou/zákazníkem, ale s tetou nebo kamarádem. A to Davide říkal, že na severu jsou lidé upjatí, Italové z jihu jsou mnohem otevřenější.

Tak. Ještě nespíte? (Ale určitě ne, vy jste bájo.) Jestli je něco, co jsem o Miláně neřekla, račte se s gustem ptát. A taky mi řekněte: jaká byla vaše vůbec nejlepší dovolená nebo výlet? Ráda se inspiruju na příště. 🙂