Jaké byly Velikonoce, vážení?

Já jsem se švestrou vyrazila na den do Drážďan. Pršelo, švestře nefungovala karta a já jsem předvedla svou žalostnou němčinu. Bylo to bájo.

Po vyfocení téhle fotky mi švestra ráčila oznámit, že se směju jako kůň. Že to není pravda? Že ne?

Vy mě znáte. Z mých článků z cest víte, že když někam jedu, mám připravenou mapku s bambilionem zajímavých míst, která musím vidět. Tentokrát jsem si zkusila nic extra nepřipravovat a nechat to na švestře. A ta hned ze začátku zamířila do Primarku.

O Primarku už jste určo slyšeli. Je tam tuze lacino, a tak tam jezdí lidi z široka a z daleka (hlavně teda daleka). Dokonce se organizují zájezdy do Primarku. To dává shopaholismu úplně nový (děsivý) rozměr.

Výsledek těchhle zájezdů je ten, že je Primark narvaný k prasknutí, pořád do vás někdo žďuchá, bouchá nebo kope a vlastně to není moc příjemné. Víte, já jsem družná osoba, ale nemám ráda tělesný kontakt s cizími lidmi. S kočkami jo. Ale s lidmi ne. Dokonce ani dobrovolně neobjímám kamarády. Ale o tom jindy.

Každopádně, nakonec jsme v tom davu ukořistily něco zajímavého. Teda spíš švestra, já jsem si odvezla jen jeden svetřík a obyčejnská trička. Ale jsem ráda, že jsme tam šly, o Primarku pořád všichni mluví, tak jsem musela vidět, co je zač.

Jak jsme vyšly z obchoďáku, začalo pršet. Vezly jsme si s sebou kabáty a deštníky, ale nechaly jsme je (ovšemže) v autě. To přejde, to je jasný. Nepřešlo, a tak jsme to po čase vzdaly a pro kabáty a deštníky jsme se vrátily. Hádejte co? Jo, přestalo pršet.

Na obědě jsme byly v burgrárně Die Manufaktur Burgerei. To je vám hrozně cool místo: především proto, že si tam i býložravec jako já může dát burger. Už jste se tu mohli dočíst, jak těžké to má býložravec, takže vás asi napadne, že jsem z tohohle byla u vytržení.

Opravdickej burgr! Já jsem měla opravdickej burgr!

Ale vzpamatovala jsem se a bylo potřeba objednat. A mě napadla šílená věc. „Mohla bych zkusit objednat německy, hehe,“ pravila jsem. Ježiš, to byl ale blbej nápad! Abyste to chápali: německy jsem se učila od čtvrté třídy do maturity. Na gymplu jsme ale němčinu brali od začátku, prostě od základů, které jsem už uměla, takže mě to brzy přestalo bavit a kašlala jsem na učení. Spolu s tím, že jsem němčinu nikdy v praxi nepoužila, to vyústilo ve stav, kdy jsem schopná rozumět muzikálu v němčině, ale nedokážu si koupit chleba.

Dopadlo to výborně, jsem jen trochu v šoku… A číšník musel být taky, když slyšel, jak poškozuju jeho rodný jazyk. Byla jsem nervní, koktala jsem, motala jsem do věty angličtinu, fuj. Chtěly jsme limonádu do dvou skleniček, ale já jsem si nebyla jistá množným číslem od slova sklenička, tak jsem radši vzala dvě limonády. Ale objednala jsem nám, takže asi dobrý.

Z burgrárny jsme se konečně vydaly na pěkné pokoukání. Nevím, jak švestra, ale já jsem do Drážďan jela právě za ním. Věděla jsem, že chci vidět Zwinger, Semperoper a Frauenkirche. A taky jsem je viděla.

Zwinger znám z učebnice němčiny, ale kdovíproč jsem si ho představovala jinak. Vždycky jsem se tam chtěla podívat a vlastně mě nikdy nenapadlo si ho vygúglit. Tak jako tak je nádherný. Bohužel nebyl čas jít se podívat na expozici, ale aspoň mám důvod se tam podívat znova. A třeba vzít s sebou žuma, aby mohl kušnit, že ho ňáký vobrazy vůbec nezajímaj.

To světlo a barvy, to je všecko malilinko přibarvené, protože jak bylo ošklivo, mám všechny fotky hrozně temné. Ale je tam krásně, přísahám!

Semperoper mě zajímala prostě proto, že je to operní budova, a ty jsou ze své podstaty nádherné. Už jsme s žumem viděli Operu v Budapešti a La Scalu v Miláně (kde mi žum ráčil oznámit, že ňáký divadla, to ho prostě nebaví), tak jsem si říkala, že by bylo pěkné podívat se, jak vypadá Semperova opera. Nebylo mi to přáno, přišly jsme v době, kdy nedělali prohlídky. Snad příště. Ale i zvenku je to pokoukání.

Tohle ráčí být přibarvená Semperoper.

Taky jsme viděly tahle krásná místa. A že jsem neměla mapku a nic naštudovaného, u většiny míst nevím, jak se jmenují. Příště bez mapky nikam!

Todlencto náhodou vím, to je Frauenkirche. Zajímavé je, že jde o kostel, ze kterého po válce zbyly jenom ruiny. Ty si na svém místě smutně ležely dalších padesát let a pak Němci postavili novou Frauenkirche.

Tohle pojmenovat nedokážu, ale hned naproti jsem si koupila přenádherný pohled. Vlastně ho koupila švestra, protože ona měla něco málo hotovosti a nefunkční kartu a já funkční kartu a žádnou hotovost. A hádejte co? Jasně, karty tam nebrali.

Tohle je… éé… katedrála. Chtěla jsem se podívat dovnitř, ale u vchodu stál jakýsi člověk, a tak jsme tam nešly. Jsme srabíci, švestr.

Kde jste trávili Velikonoce vy? Račte se pochlubit, vážení!

A ještě jedna velká zpráva! Jestli chcete semtam mrknout na nějaký můj článeček a ještě si počíst o blbinách, které se mi den co den stávají, račte si lajknout stránku Barborové příběhy. Ahoj na Facebooku! 🙂