Okoukáno na Moravě
Už jsou to čtyři roky, co jsem si sbalila uzlíček (nebo spíš dvě tašky oblečení a krabici knížek) a odvezla si ho do Brna. Od té doby jsem nahamounila o dost víc oblečení a ještě víc knížek, jednoho žuma a tři kočky. A taky jsem nasbírala spoustu moravských mouder.
Teď přišel čas poslat ta moudra dál. A proto vám, milé děti, povím, co jsem se naučila na Moravě, jo? Tož…
Moudro první: Než jdeš chlastat, najez se
Tohle ví na Moravě každý od kojenců po stařenky nad hrobem. Žum mi to opakuje častěji než „Mám tě rád“ nebo „Barboro, ty jseš fakt pitomá“. A víte co? Je to dost zavádějící. Na jedné oslavě u žumovy rodiny jsem hodně jedla, aby mi nebylo zle z pití. A pak jsem celou noc zvracela dorty, protože jsem se přejedla.
Ale asi na tom něco bude. Včera jsem šla na párty hladová a… no, o tom jsem vám už psala na Facebooku. Asi bych to znova nerozebírala.
Moudro druhé: Tož je univerzální slovo
Tohle slovo „naší“ češtině zoufale chybí. Třeba když se zeptám taťky, jak se mu daří, odpoví zdlouhavě: „No to víš, co ti budu povidat.“ Na Moravě stačí říct: „Tož!“ A je to.
Tož vám taky dává prostor rozmyslet si, co odpovíte. Třeba když se žuma zeptám, jak moc mě má rád. Nebo tak.
Moudro třetí: Na návštěvu si vyhraď dva dny
První den je návštěva, druhý den se z ní člověk kurýruje.
Když mají naši návštěvu (nebo na nějakou jdou), probíhá to takhle: hostitel nabídne kávu, chlebíčky, bábovku, dětem limonádu. Povídá se. Po určité době už se sluší zdekovat, tak návštěva prohlásí: „Jé, to už je hodin! My už musíme, děkujeme za pohoštění, mějte se tu!“. Sluší se, aby hostitel přemlouval, aby návštěva zůstala ještě chvíli, a taky se sluší, aby návštěva odmítla. Jede se domů.
Na Moravě začíná návštěva tím, že hostitel donese na stůl 28 talířů s jídlem a nabídne 35 druhů alkoholu. Pak se pije a křičí jeden přes druhého. No a než se odchází domů (což bývá značně pozdě), dá se ještě „chodníčková“. To je poslední panák, aby se vám dobře šlo domů. (Moraváci se zjevně domnívají, že alkohol nějak zlepšuje chůzi nebo co.)
Moudro třetí: Jestli nemáš doma aspoň 5 druhů alkoholu, tož to nejsi Moravák
Reálná situace pokaždé, když jsme u žumovy tety a stryce (týjo, k němu mi ani naše „strejda“ nepasuje).
Teta: „Baruško, vodku?“
Já: „Nene, děkuju, já nic nechci.“
Teta: „Tak rum. Máme normální, kávový, mandlový…“
Já: „Ne, děkuju, vážně ne.“
Teta: „Tak něco jiného. Máme zelenou, vaječňák, kokosový likér, dokonce tam je domácí slivovica. Juro, máme ještě tu slivovicu?“
Stryc: „Tož jasne, že máme. Mám ju donést?“
Já: „Ne, vážně ne, já si nedám.“
Stryc: „Tak já du pro ňu.“
Teta: „Nebo ještě víno máme. Co já bych vám tak… Pijete takovéhle sladké likéry? Já vám naliju.“
Já: „Ne, já… Anebo tak jo.“
Moudro čtvrté: Cokoliv může být důvod k pití
Narodilo se dítě. Jdem to zapít. Přijel na návštěvu syn. Popijeme. Dneska je hezky a my nemáme nic na práci. Tož to zajdeme vypít!
Moudro páté: Můžeš to být ty, kdo mluví divně
Původně jsem chtěla jít studovat do Prahy, ale dneska jsem ráda, že jsem se nakonec rozhodla pro Brno. Myslím, že každý, kdo chce studovat češtinu, by si měl vybrat školu v jiné nářeční oblasti, než z jaké pochází. Až v Brně jsem se naučila, že nikdo nemluví divně, nebo že mluví divně všichni. Najednou jsem to byla já, kdo mluvil jinak než okolí, prostě „jako cajzl“ (čili čecháček). A vlastně to bylo super! Tak jako se v Čechách budou lidi smát Moravákovi, že mluví jako tatar, na Moravě to schytá Čech. No, to je asi fér.
Každopádně výsledek je ten, že teď mluvím divně pro všechny. Mixuju češtinu „od nás“, češtinu žumovu, to, co pochytím v Brně a navrch spisovnou češtinu ze školy. Jsem schopná vypustit z pusy větu jako „Ty, tož to já vysaju až dýl, to bude dobré.“ Ještě před čtyřmi lety bych řekla spíš „Hele, tak já vyluxuju až dýl, to bude dobrý.“ (A mezi námi, dalo by se to poslouchat líp než to, co ze mě leze teď.)
Mimochodem, víte, na co jsem si doteď úplně nezvykla? Na moravské opakování stejného slovesa dvakrát ve větě jako „Tož co o to, číst jsem to četla, ale nepamatuju si nic.“
Moudro šesté: Je obrovská legrace se Čecha pětkrát denně ptát, co znamená „rožni“
Z tohohle rostu. Dneska už se mi to tolik nestává, protože není tak poznat, že jsem z Čech. Ale jak se to někdo dozví, spustí: „Hahaha, a co uděláš, když řeknu rožni?“ Víte, jaká odpověď mě napadá nejčastěji? „Co udělám? Dám ti facku, protože tohle slyším už asi podvacáté.“
Vážně, Moraváci, nedělejte to.
Fakt ne.
Moudro sedmé: Je jedno, kdo jsi a kde ses tu vzala. Jsi naša
Tohle na Moravě miluju (bez ironie). Ať vás kamarádi/partner/kdokoliv přivede kamkoliv, celá rodina vás přivítá jako svého. Najednou sedíte u stolu, před vámi plný talíř a sklenička něčeho ostřejšího. Nikde si nepřijdete cizí nebo přebyteční.
Sečteno a podtrženo, Morava je super. A Moraváci jsou super, i když jsou otravní s tím svým „rožni“. A taky vědí, jak pít, aby nedopadli jako já včera. No jo, ještě se mám co učit.
Odkud jste vlastně vy? A jaké „moudro“ bych podle vás mohla tam u vás načerpat?
P. S. Zrovna jsem s velkou slávou objevila Bloglovin. Žjova, jak je možné, že jsem tak hrozně pozadu? Každopádně, jestli chcete mé články rovnou pod ctěný nosík, sledujte mě na Bloglovinu. 🙂 (Nebo na Facebooku. Oboje je príma. Fakt, mrkněte tam!)
12 thoughts on “Okoukáno na Moravě”
http://lagablog.blog.cz/1706/5-duvodu-proc-se-v-lete-nechodim-koupat-na-koupaliste
Číst jsem to četla opravdu není normální? :-O
Asi opravdu budu muset napsat jazykovědný článek.
[2]: Nó, na Moravě to zjevně normální je.
Ale jako správná češtinářka beru jako "normální" všechno, co používají rodilí mluvčí češtiny.
Já jsem sice pražanda, ale považuju se za schopnou být všudezdejší. S Moravou mám kladné vztahy, ostatně jako se všemi venkovskými lokacemi a nárečními oblastmi. Znám to od babičky, mám příbuzenstvo v Brdech a trávila jsem tam hodně času v dětství, no a teď mám přítele z Moravy. Spousta jeho slov (včetně rožnění) mně sice leze krkem a někdy mě jeho větná stavba či vůbec zásoba výraziva vytáčí, ale obecně mi to připadá zajímavý, jak každej pochází z trochu jinýho světa a zná věci pod jinými názvy. Dokonce i v rámci jedný země 🙂
Pěkné, pobavila jsi mne. S tím nelze než souhlasit.
Pěkné
rožni a tož znám a na Moravě jsem nikdy nebyla
ale ta rada ohledně chlastání se mi líbí 
Abych pravdu řekla, tak u moudra třetího jsem se docela vyděsila, protože takovéhle chování je pro mě už hodně za hranou slušnosti, ba i srdečné pohostinnosti a bylo by mi hodně nepříjemné. A taky nepiju – katastrofická kombinace
[4]: Mě nejdřív taky vytáčelo, jak žum mluví. Ale pak jsem se i díky studiu naučila, že nikdo nemluví divně (i když z žuma si pořád ráda dělám legraci), naopak je ta různost zajímavá.
Já se v Brně narodila a zejména od dědy poslouchám bystrcké hantecové archaismy běžně, ale sama bych je nepoužila (namátkou třeba erteple, haksna). Jinak si ale myslím, že ta pravá Morava je až mnohem dál než kde leží Brno. V Brně už jsme moc naředění, sjíždí se sem lidi odevšad.
[9]: To máš pravdu, že Brno není moc Morava. Ale sever Moravy, odkud je žum, je opravdická moravská Morava naprosto bez všech pochyb.
Jsem z Plzně. Spolužačka ze střední školy taky (logicky). Ona se ale rozhodla jít studovat vysokou školu do Zlína. Joooo, od té doby nás zásobuje svými historkami o tom, jak si z ní dělají legraci pokaždé, když se zeptá: "Copa to je? Kdepa najdu záchod? nebo "Kudipa se jde do centra?"
Čeština je prostě krásný jazyk. Jinak s alkoholem, respektive s pivem, je to v Plzni taky dobrý 
stačí říct žízeň a už máš na stole tuplák 
[11]: Musím si někdy zajet do Plzně poslouchat místní, ještě jsem od nikoho to slavné "kudypa" neslyšela.