Šeredně jsem se mýlila!

Šeredně jsem se mýlila, když jsem si myslela, že první várka žumohlášek bude i poslední. Žum je nepřestává chrlit a co hláška, to perla. Byla bych si nechala ty nejperlovatější hlášky zarámovat, ale to bych s nimi mohla rovnou tapetovat. Žum totiž komentuje všechno a všechny a dohání mě buď k šílenství, nebo k šílenému smíchu. (A proto ho mám, žejo.) Schválně, zkuste se nesmát. Kdo to vydrží, může si žuma na pět minut půjčit. Víc nevydržíte.

Já: „Dala bych si něco lehkého… třeba salát.“

Žum: „Slyšel jsem žebra? Dobře, přemluvilas mě, jdeme na žebra.“

Já: „Žumi, mně se zdá, že jsem přibrala.“

Žum: „No ale teď jezdíš na koloběžce, tak to shodíš, ne?“

(Pánové, tohle je ukázkově ŠPATNÁ odpověď.)

Alternativní odpověď na moje konstatování, že jsem přibrala:

„No ale já jsem ňáký pohublý v ksichtě, nemyslíš?“

„Pustíme si Jirky Wienera.“

Překlad: Na našem obstaróžním rádiu si pustíme to jediné, co naladíme, to jest rádio Krokodýl. Jirka Wiener je právě z Krokodýla a v rádiu ho každou chvíli zmiňují. Žumovi se zalíbil především proto, že spolu koukáme na Southpark, kde je Jirkovo nešťastné příjmení často použité jako synonymum pro… nó, pro pindíka.

Ještě by vás mohlo zajímat, proč si pouštímě „Jirky Wienera“ a ne „Jirku Wienera“. Dneska mi to žum vysvětloval: „No já se snažím napodobit ten místní kolorit, víš? Oni tady domorodci někdy tak divně skloňujou.“

Todlencto je Jirka Wiener. Ukradla jsem ho z webu Krokodýla, kde jsem zjistila, že to není jentak nějaký Jirka, ale hudební ředitel Krokodýla. Ředitel neředitel, s takovouhle fotkou si o žumohlášku koleduje.

„Mám na něco chuť, ale něco malého. Já se teď snažím jíst míň, zvlášť takhle večer… Jo, těch párků mi dejte šest.“

Já: „Chceš zmrzku?“

Žum: „Ne, nechci.“

Já: „To ty říkáš jen tak, jako když člověk na návštěvě odmítá chlebíčky.“

Žum: „Nene, zkus se mě zeptat, jestli chci žebra.“

Já: „Chceš žebra?“

Žum: „Jo, jdem na ně.“

„Barboro, nou zlobing, jo?“

Popřípadě: „Barboro, stap odmlouving!“

„Mio, až budu pryč, budeš vedoucí. Kdyby se Barbora ptala, tak je vedoucí ona, ale jinak ty. Ty máš aspoň rozum.“

Kdo ji neznáte, tohle je Mia. Krabicová kočka. Tohle stvoření prý má víc rozumu než já. Pche!

Já: „Žumi, oženíš si mě?“

Žum: „Proč hned myslíš na nejhorší?“

„Zdá se mi, že zlobíš žumíka. V tom je Barbor motyka.“ (V případě, že má žum rozvernou náladu, může být místo motyky pelikán.)

Hláška se vyvinula z básničky:

Barbor zlobí žumíka,

v tom je Barbor – no co jseš, Barbore? – unikát! Unikát přece!

Já k čičinám: „Vy jste moje holky kočičí milovaný, žejo?“

Žum: „Jojo, to my jsme.“

Jak to máte doma vy? Taky vaše drahé polovice takhle perlí? Pochlubte se v komentářích, ať v tom žum není sám.

A nezapomeňte si lajknout Barborové příběhy na Facebooku! Už pracuju na stěhování blogu, tak zůstaňme ve spojení, ať vás můžu pozvat na kolaudačku. 🙂