Paříž vypadá… jako kopie Paříže v jiném městě.

Tolikrát jste ji viděli na fotkách, na plakátech, ve filmech. A pak najednou stojíte před Eiffelovkou, prší, všude je bžilion lidí a vy si říkáte: „A kde je sluníčko? Kde jsou barety? Proč nemá každý pod paží bagetu?“

Paříž ve filmech, to je Paříž z jiného vesmíru, kde je všechno barevné a v pozadí zní harmonika. Ale víte co? I ta opravdová Paříž z našeho vesmíru je krásná. Pojďte, provedu vás!

Objevujeme Montmartre z pidibytu

Do Paříže jsem vyrazila se ségrou, která nám dopředu zařídila nejlepší možnou startovní pozici. Byt, kde jsme spaly, měl sice dva na dva kroky a nutil nás vybrat si, jestli chceme mít obě postel, nebo prostor na otevření kufru, ALE byl přímo pod Sacre-Coeur a kousek od Moulin Rouge!

Moulin Rouge kraluje lehce nemravné ulici plné neonů, kabaretů a sexshopů. Možná kvůli jeho brněnské (levné) kopii jsem si myslela, že stojí někde na rohu – a on nestojí! To ale nemění nic na tom, že jsem před ním zůstala stát s otevřenou papulí, protože mi to došlo: to je TEN Moulin Rouge! Já jsem vážně v Paříži!

Naprosto mě nadchla bazilika Sacre-Coeur. Navštívily jsme ji za tmy a byla to nádhera. Bazilice dominuje nádherná zlatá a barevná mozaika, pod kterou se leskne veliká monstrance, a celý prostor ohromuje svou monumentálností. Návštěvu v noci vám rozhodně doporučuju, protože v tu dobu působí tohle místo magicky, navíc je odtud výhled na noční Paříž. „A ta je o dost hezčí než denní,“ řekla by švestr.

Kýčaři a Amélie

Na Montmartru ještě zůstaneme, chcete? Jasně že chcete, je to tam moc krásné! 🙂

Kousek od Sacre-Coeur najdete Place du Tertre. Je to takový malý plácek, kde vedle sebe vystavuje své umění spousta malířů a kreslířů. No, umění… Byli jste někdy na Karlově mostě? Viděli jste tamní „umělce“? Něco obdobného byste našli tam. Snad kromě tohohle pána, ten se mi tuze líbil.

A vůbec, co vás napadne, když se řekne Montmartre? Vsadím se, že některým z vás naskočila Amélie z Montmartru. Ségra přišla se super nápadem: pojďme se podívat do Cafe des Deux Moulins, kde se Amélie natáčela! A šly jsme. Je to tam malinké a kouzelné, číšníci jsou správně praštění a snídaně tam byla lahoda.

Hnědá Eiffelovka

Eiffelovka je hnědá. Ne bronzová, ne úchvatně krásná, ale hnědá. Okolo stojí vysoký plot, který dělá z okolí slavné věže ušmudlaně šedivé místo. Při naší návštěvě navíc mrholilo a špička Eiffelovky se ztrácela v mlze, takže nemělo smysl šplhat nahoru.

Abych ale té slavné hromadě trubek nekřivdila: moc ráda bych se do Paříže vrátila na jaře nebo v létě, abych ji viděla při pěkném počasí. Výhled na jarní Paříž musí být nádherný.

Mimochodem, víte, co je tohle? To je, prosím pěkně, Plamen svobody. Je vám povědomý? Inu, stejný má socha Svobody, na které se podílel Gustave Eiffel. Plamen svobody najdete nad tunelem, ve kterém došlo v roce 1997 ke smrtelné nehodě princezny Diany.

Prestrobarevná Notre-Dame

Přátelé, mě ani trochu nemrzí, že jsme na Eiffelovku kvůli počasí nevylezly. Proč?

• Viděly jsme ji v noci. A to je nádhera!
• I když to možná zní divně, já jsem za Eiffelovkou do Paříže nepřijela.

A za čím teda? Za pařížskou Operou a za katedrálou Notre-Dame. Obě jsou pro mě důležité jako pro knihomola a muzikálofila – francouzský muzikál Notre-Dame de Paris, založený na Hugově Chrámu Matky Boží v Paříži, byl jeden z prvních dobrých muzikálů, které jsem kdy viděla, i když jenom na záznamu. A Opera? O té později. 🙂

Notre-Dame je nádherná katedrála, která má na čele (jako princezna) překrásnou rozetu. Vitrážová okna miluju a tahle rozeta mě vyloženě ohromila, stejně jako propracovaný portál a kouzelná atmosféra uvnitř, kterou kazí jen šumící dav turistů. Ale i my jsme byly turistky, takže bych si neměla stěžovat.

S Notre-Dame se pojí jeden „barborový“ příběh, o který se postarala ségra. Jdeme si po ulici, když vtom mě ségra před zabočením za roh zarazí a vážným hlasem povídá:

„Už je to tady. Až tohle uvidíš, nic v tvém životě nebude jako dřív.“

Celá nadšená jsem vyrazila za roh, dychtivě se rozhlédla a – nic. A švestr na to:

„Tak nic, to ještě není ta ulice. Notre-Dame bude až dál, sorry.“

Opera a zastrčená lóže číslo pět

Pařížská Opera (které se po jejím architektovi říká Palais Garnier) je… TA Opera! Fantomova! Fantom Opery patří k mým nejoblíbenějším muzikálům, bezpochyby je jedním z nejlepších na světě a já jsem mu svého času věnovala kvanta a kvanta času. Četla jsem knižní předlohu a spoustu jí inspirovaných románů, na překladech muzikálového pokračování Fantoma jsem se naučila anglicky a při psaní seminárky na tohle téma jsem se zamilovala do Garnierovy Opery, největšího divadla na světě.

Palais Garnier je budova, která vás donutí pochybovat o vlastním vkusu a o tom, co vidíte. V jednu chvíli vidíte kýč v podobě velikášského kombinování materiálů a zdobení, ve druhé jste si jistí, že stojíte na tom nejkrásnějším místě na světě. Mně vyrazilo dech především Velké foyer, Sluneční a Měsíční salonek a úchvatný strop nad hledištěm. Schválně, viděli jste už v nějakém divadle něco tak živého, svěžího a neokoukaného? Ne, jasně že ne. Aby taky jo, ani tady nebyl takový krásný strop vždycky, ten původní byl… inu, stejný jako všude. Tenhle dostala Opera v 60. letech od Marca Chagalla.

A to nejdůležitější: tady sedával fantom, i když ho tam nikdy nikdo neviděl. Nejdřív mě překvapilo, že je jeho lóže zašoupnutá úplně v rohu, ale pak mi došlo, že to je obrovsky strategická poloha, díky které mohl vcházet tajným vchodem. Geniální!

Příběh Palais Garnier je vůbec fascinující, někdy vám ho musím celý povědět. Před tím se ale vrátím k Eiffelovce, jako jsme se k ní my vrátily v noci. Ségra mi totiž chtěla ukázat, jak se každou celou hodinu třpytí.

Stojíme kus od Eiffelovky, ona se třpytí a třpytí a je překrásná, když vtom Terka (to jako švestr) povídá:

„No dobrý, třpytí se to. Asi to chápeme, už stačilo.“

A v tu chvíli Eiffelovka zhasla. Normálně se urazila.

O zvířátkách a jak nám pršelo

Na závěr ještě pár fotek. Ne všechny jsou veselé, ale všechny jsou moje. Bohužel nejsem úplně nejlepší fotografka na světě. Vlastně jsem s foťákem dost bojovala a jednou jsem ho nějakou náhodou rozostřila a musela jsem volat žumovi, co s ním mám dělat.

To je vody, co? Celý víkend nám mrholilo nebo rovnou pršelo a Seina vypadala děsivě. Pár dní po našem návratu došlo k uzavření některých stanic metra, pod mosty už nepropluly ani nejmenší loďky a z Paříže se stalo město pod Seinou.

Tohle mě šokovalo: šly jsme kolem zverimexu, kde měli ve skleněných boxech zavřená koťata a štěňata, některá už docela velká. V boxech nebylo dost prostoru, který prcci potřebují k vyblbnutí, a všechna zvířata vypadala jako něčím omámená: prostě jen ležela a spala.

Tenhle obrázek je spíš tragikomický: takovou „ozdobu“ měli v jednom obchodě.

Kousek od Sacre-Coeur je zeď s nápisem „Miluji tě“ ve spoustě jazyků. Najdete češtinu?

­­­­­­

Vítězný oblouk nesmí chybět.

Most Alexandra III. je pro mě spojený s muzikálem Anastázie.

Obelisk, který Napoleon štípnul v Egyptě, a nádherná kašna kousek od něj

Louvre

Tohle je prosím pěkně obchoďák – a pořádně drahý: Galeries Lafayette.

Je toho ještě dost, co jsem v Paříži neviděla – ale o to spíš mám důvod se tam jednou vrátit. Chtěla bych moc poděkovat Terce, své ségře, že mě tam vzala, a popřát jí, ať se jí daleko předaleko, kam z Paříže odletěla, daří. 🙂

Co vy, byli jste už v Paříži? Jestli ne, láká vás? Napište mi do komentářů a nezapomeňte si lajknout Barborové příběhy na Facebooku.