Pozdrav ze země vlajkožroutů
Mí drazí,
v campu Island Lake míjí den za dnem a já se vám znovu hlásím se skvělou zprávou: pořád žiju. V úterý jsme byli všichni na výletě – opravdické žluté školní autobusy nás dovezly do asi hodinu cesty vzdáleného nákupního centra v Binghamptonu, kde jsme nakupovali a nakupovali. Ne že bychom něco nějak zvlášť potřebovali – snad kromě nějakých těch mýdel a podobných serepetiček – ale když člověk vidí TAK veliký nákupák, prostě neodolá. (Někteří z nás neodolávali a neodolávali, až nakonec doneodolali víc jak sto dolarů.)
Za uplynulý týden i včerejší nakupování a bowling jsem nastřádala spoustu dojmů a zjištění, o která se tu s vámi tuze ráda podělím.
Co a jak v USA:
- Vlajky. Vlajky jsou všude. Blíží se Den nezávislosti, a tak se prodávají i v supermarketu mezi okurkami. Je jedno, kde nakupujete, vždycky se tam dozajista dá sehnat americká vlajka aspoň ve dvou velikostech.
- Cenovky bez daně. U nás jsme zvyklí, že za to, co si kupujeme, zaplatíme přesně tolik, kolik je na cenovce. Američané asi rádi počítají, nebo možná milují překvapení u kasy, takže na cenovkách zpravidla uvádějí cenu bez daně. A tak i v obchodě, kde je „vše za jeden dolar“, není všechno tak docela za jeden dolar.
- Je docela normální věnovat lavičku něčí památce. Jako opravdu. „In memory of …“ jsem viděla na jedné lavičce na vlastní oči.
- Levné oblečení. Jedním z důvodů, proč se hlavně peněženky některých dam z tábora vcelku prohly, je fakt, že je tu oblečení v porovnání s ČR vážně vcelku levné, stejně tak elektronika (a tak bylo nutné nakupovat ve velkém).
- Všichni se zdraví. Dvakrát, pětkrát, desetkrát denně. Je jedno, že jste toho kterého Američana potkali jen jednou u oběda (nebo ani to ne). Stejně vás pozdraví, kdykoliv vás potká. A až vás potká na cestě zpátky, pozdraví vás znova.
Koupila jsem si skvělé boty a ponožky. No dobře, to vás asi tolik zajímat nemusí, ale ony jsou vážně skvělé. Botám říkám „intergalaktické day off botky“, protože si je plánuju obout až na nějaký výlet mimo camp, a pořád čekám, kdy zjistím, že mají nějakou nadschopnost. Kdyby se někdy uměly zprůhlednit, bylo by to skvělé, protože pořád nevím, jak ukázat světu svoje nové ponožky.- Hamburger a hranolky jsou normální oběd. Nejen že hamburger na sto způsobů dostáváme vcelku často k obědu, dokonce je normální, že do fastfoodů na hrancle chodí i starší lidé. V úterý jsem dokonce v BurgerKingu viděla manžele-důchodce, kteří se drželi za ruce a odříkávali modlitbu nad menu s velkými hranolkami. Představa něčeho takového v Čechách je naprosto absurdní.
- Je normální bavit se s cizími lidmi. V USA není nic divného na tom, když se vás docela cizí člověk zeptá, jak se máte, co děláte nebo jestli máte dobrý den. Mám pocit, že našinec by něco takového považoval nejen za podivné, ale dokonce za nezdvořilé.
- Velcí lidé, velká auta. V Čechách máme dost mužů, pánů a chlapců s „pupíkem“, žeano. I nějakou tu macatější paňmámu. Ale až v Americe dostává výraz „kus ženský“ ten pravý význam. Na jednu stranu tu můžete potkat dost štíhlých a spor milujících lidí, na druhou ale i nemálo… hm, řekněme nepřehlédnutelných (především) žen. A když říkám nepřehlédnutelných, myslím tím Opravdu Nepřehlédnutelných. Představte si dvě macatější Češky vedle sebe. Máte? Výborně, TO je nepřehlédnutelná Američanka!
- Proslovy a Óóó a Ááá. Američané MILUJÍ proslovy. Rádi mluví, rádi tleskají a rádi se skupinově smějí nebo dojímají. K proslovům je vždycky důvod – můžete třeba všem poděkovat za to, že včas nastoupili do autobusu a říct jim, že si vedli fantasticky. Před několika dny se celý tábor shromáždil v divadle, kde pan ředitel předčítal dopis slečny, která camp naprosto miluje, ale tentokrát nemohla přijet. Přes dojaté „Óóó“ a „Ááá“ z předních
řad díkybohu nebylo slyšet hurónský řehot dvou Čechů docela vzadu. - Skládka je ok. Celý náš camp je veleúžasný a jako celá Amerika se taky tváří veleúžasně a bezchybně. Dojem trochu kazí obrovitá skládka v lese za campem, kde můžete najít stará auta, golfové vozíky, karavan i vířivku. Prý se to rozloží, říkají.
Loučím se a jdu v tichosti obdivovat své intergalatické botky. (Jsou bájo, což?)
3 thoughts on “Pozdrav ze země vlajkožroutů”
Ahoj Barčo 🙂
Hmmm, takže na těch stereotypech něco bude?
To víš, na každém šprochu…