Zatmění /totální/.

Jinak nedokážu vysvětlit, proč jsem se přihlásila na Koloběžka Cup. Na opravdickej závod. Takhle olympiáda z češtiny nebo z chemie, to mi nikdy nebylo cizí. Ale sport? A závody? Barboro, tobě přeskočilo, ne?

Dřív, než jsem si stihla uvědomit, co dělám, jsem byla přihlášená na závod na koloběžkách, startovné bylo zaplacené a už nešlo vycouvat. Nebo šlo, ale měla bych sama sebe za srabíka. Nebo za kuře, jak říká kolega Jirka (a Jirka kecá).

Víte, já jsem úplně mimo ve všech sportech, co se dají na téhle planetě pěstovat. Proto nesportuju ani sporty nesleduju, mistrovství kdovíčeho v kdovíčem je mi tradičně šumafuk, běhání nenávidím, lyžovat neumím a kolo ani nemám. Jen ta koloběžka…

Koloběžka mě zvedla ze zadku. Jak jsem si ji jednou koupila, už mi bylo hloupé nechat ji v koutě. A tak jsem na ní jezdila a jezdila… až jsem se do ní zamilovala. Denně si oddupu svých 20 kilometrů, semtam přihodím nějaký výlet, jsem zpocená až za ušima, ale hrozně moc mě to baví. Líbí se mi dělat něco netradičního, baví mě překvapené pohledy ostatních i hlášky jako „Hele, kterou nohou se odrážíš?“ nebo „A je to ještě koloběžka, když je to tak velký?“ Líbí se mi být součástí koloběžkářské komunity. Třeba cyklisti (aspoň ti běžní) nic takového nemají, protože jsou přemnožení je jich hodně.

Tak se stalo, že jsem se přes své nadšení do koloběžek dostala až k možnosti psát články o koloběžkách pro Sportobchod.cz a taky půjčit si od nich naprosto skvělé koloběžky, o kterých by mě nenapadlo, že na nich kdy pojedu do práce. Když jsem si poprvé vyzkoušela odjet svou každodenní cestu na větší koloběžce, měla jsem pocit, že mi to jede samo. A tak se stalo, že jsem se začala považovat za závodnici. To s vámi udělá koloběžka, vážení. Přesvědčí vás, že ne ona, to vy jste skvělí! A proto jsem se příhlásila na závod Koloběžka Cup.

Samotný závod mě děsil jako štěkající psi a ohňostroje dohromady. (Už jsem vám říkala, že se bojím štěkajících psů a ohňostrojů?) Dopředu jsem vysondovala, že je spousta závodníků přihlášených za nějaký klub. Víte, co to znamená? Že jsou to opravdoví sportovci! Nevím, proč mě tahle informace tak šokovala, asi se dalo čekat, že se na závod nepřihlásí jenom lemry barborového typu.

Před závodem jsem taky viděla video s tratí a myslela jsem, že mě vomejou. Víte, co je největší koloběžkové zlo? Kopce. A víte, čeho bylo na té trati nejvíc? Kopců. A taky výmolů, to je koneckonců druhé největší zlo. Jak se zaseknete v díře, koloběžka vás katapultuje.

Ale jak jsem řekla, už nešlo vycouvat. Beztak se na kolobce špatně couvá. Tak jsem do toho šla – teda vlastně jela.

Závod se jel po dvojicích, protože pořadatelé usoudili, že bychom se na trati pomlátili. Já se teda zvládnu pomlátit i sama, děkuju pěkně za péči, ale samozřejmě pro bezpečí ostatních to byl rozumný tah.

A představte si, na závod mě doprovodili ctění rodičové! Otec můj a drahá máť! Byla jsem z toho hrozně nadšená, jak malé děcko, kterému konečně přišli rodiče na besídku. Nebyli se mnou sice celou dobu, ale to mi nevadilo. Čekání na start totiž uteklo strašně rychle.

Najednou jsem tam stála, vedle mně kluk s číslem 52, zbývalo posledních 20 vteřin do startu. Deset. Pět. Áááá… TEĎ!

Dup-dup-dupu jako blázen, musím to dát, musím to zvládnout, musím jet, musím!

Dvaapadesátka zůstal za mnou. „Jo, jsem rychlejší!“ jásám v duchu, když vtom… bum! V první začátce jsem to naprala do keře. Takže nejsem rychlejší, jenom ztřeštěnější. A Dvaapadesátka sviští kolem, do prvního kopce už mu nestačím.

Ale držím se statečně. Rozhodně statečněji, než když jdu s žumem běhat, to už po kilometru nadávám, že to byl nejblbějších z blbých nápadů. Ale zpátky k závodu: dupu do prvního kopce jako blázen (nebo spíš bláznivý slimák) a pak rovinka. Výmol vpravo, výmol vlevo, přes sluníčko nic nevidím, sakra!

Letím, jak nejrychleji dokážu, celá zplavená. Bolí mě plíce, což je dobré. Aspoň vím, že je ještě mám. Kopec. Nahoru, rovinka, dolů. Dlouhý a strmý kopec, kdekoliv může vyskočit chodec nebo cyklista.

Nojó, a tady ho máme. Cyklistu, dokonce dva. Zírají na nás jako na exoty a nestačí se divit, když je předjíždíme. Jsem v takové ráži, že kdybych slyšela zas nějakou hlášku typu „Kde máš šlapky?“ nebo „Kup si kolo!“, normálně bych začala vrčet a cenit zuby. Ale cyklista naštěstí nic, jen čučí a nechává se předjet.

Zas kopec nahoru. Plíce už nestíhají, funím jako malamut, seskakuju a do kopce běžím. Blbej nápad, nesnáším běh, jde to hůř než na kolobce. Naskakuju – a dál!

Dvaapadesátku furt vidím, ale předjel mě někdo jiný, čert ho vem! Na začátku jsem předjela opravdického závodníka (ne takového, jako jsem já) na Traktorovi, to je taková absurdní koloběžka inspirovaná traktory John Deere, na které se hrozně blbě jede. Teď se plazím do kopce a Traktor předjel mě.

Cítím se jako největší lůzr na trati. Předjel mě Traktor! Co bude dál, dojede mě Večerníček na jednokolce? Nebo mě předejde chodec? Nedivila bych se. Bolí mě plíce a zraněná pýcha, která se před závodem nafoukla do velikosti průměrného horkovzdušného balónu a teď s každým kopečkem trochu splaskává. Dobře mi tak.

Znovu naskakuju a snažím se rozjet. Jedu jako slimejš, vlastně stojím na místě spíš než jedu, ježiš to bude vostuda. Ale ne, Barboro, to dáš, dojedeš do cíle, zvládneš to a budeš na sebe pyšná!

Přejíždím m
ost. Škrt-škrt, dvakrát škrábnu nášlap půjčené koloběžky. Hahá, teď ji mám podepsanou!

Už je tu poslední zatáčka. Jeď, Barboro, jeď! Hej, vy u toho počítače, vy vůbec nefandíte! Fanděte přece!

Počkat, cože? Prudce zastavuju a čučím. Kudy sakra jet? Bože, já jsem blbě odbočila!

„Tamtudy, tamtudy!“ Z druhé strany pásky ohraničující trať na mě hulákají ti, kdo mě právě předjeli. Rychle se zorientuju a jedu. Už tam budúúúú!

Jsem v cíli. Přežila jsem! Dvaapadesátka se mi z legrace omlouvá, že mě předjel, a mně to hrozně zvedá náladu. Nejsem lama ani lůzr, jsem závodnice, přece! Odjela jsem to, zvládla jsem to, žiju!

Hned po závodě jsem vyrazila na drink. Alkoholickej, #zasloužímsi. Přišla mi esemeska s výsledky: prý jsem ve své kategorii sedmá, celkem devětatřicátá. To je bájo! Rozhodla jsem se počkat na vyhlášení, abych viděla, kdo vyhrál. Mě medaile nečekala, vyhlašovalo se do šestého místa a já byla sedmá. Jenže…

Jenže oni mě vyhlásili jako šestou! Celá nadšená jsem dohopkala na pódium. Protestovala jsem, že já přece ne, já jsem podle esemesky sedmá, ale pořadatelé trvali na svém. Jseš šestá, tady máš medaili a víno a raduj se.

Já mám medaili, vážení! Krásnou, nádhernou, úžasnou první medaili ve svém životě! A víte, komu za ni vděčím? Koloběžce. Protože až koloběžka mě donutila zvednout zadek a začít něco dělat. Koloběžka mi ukázala, že nezáleží na tom, že jsem vždycky byla v tabulce tělocvikářky až poslední, že neumím žádnou z těch šíleností na kladině a nevyšplhám na tyči až ke stropu (vlastně ani do půlky). Záleží jenom na tom, že mě koloběh baví. Kolobka se mi nesměje, nehodnotí mě, prostě mi dává možnost si s ní sport užít.

Takže jestli pořád hledáte, co byste mohli dělat jen tak pro radost, kupte si kolobku. Protože jenom koloběžka umí udělat z lemry šťastnou holku s medailí kolem krku. A taky proto, že koloběžkář může na lidi beztrestně pořvávat „Trhni si nohou“. To je náš pozdrav, víte? Ne? Tak teď už jo.

Tak si trhněte!

PS: Už máte lajknutou moji stránku Barborové příběhy?