Vážení, slavnostně oznamuju, že koloběžkářská sezóna je zahájená. Pozná se to tak, že jsem se letos poprvé pořádně kopla do kotníku. Jó, to mi v zimě chybělo.

Víte, kopat se do kotníků, až bolestí úpíme, to je oblíbená kratochvíle koloběžkářů. Proto asi jezdíme na koloběžce: protože kolo nebolí. Je to jako kočka vs. pes: pes vás nepoškrábe, když vás má rád, ale já jsem prostě na kočky.

My koloběžkáři vůbec hodně sneseme. Osobně bych řekla, že jsme praví hrdinové dnešní doby, kteří se nezištně obětují pro svou lásku. No dobře, tak nezištné to není. Jednak je koloběžka super, jednak na ní člověk prostě vypadá cool. Ale co kvůli ní vytrpíme!

Koloběžkářské utrpení (čili bolení) bych rozdělila na tři typy:

Bolení bezprostřední je zmiňované kopnutí do kotníku. Rozmáchnete se nohou a… Jauvajs! Schytali jste to o hranu zadní brzdy. Od koloběžky je to fér, říká vám tím: „Hele, jseš fakt střevo. Tak já tě trochu kousnu a ty si to třeba uvědomíš. Jestli ne, příště to bude horší.“ Roztomilé, ne?

Bolení zpětné je trochu zákeřnější. Když po zimě prosezené na zadku dodupete do práce a pak zpátky (v mém případě to činí 18 kilometrů), stane se druhý den kouzlo: zázračně vás rozbolí i svaly, které jste ještě včera jistojistě neměli. Já jsem takhle poprvé po zimě vyjela v pondělí a ještě ve čtvrtek jsem cítila jeden každý sval od zadku dolů. V úterý to dokonce bylo tak veselé, že jsem celý den podivně pajdala a bolel mě každý krok.

Je ale nutné si uvědomit, že vás má vaše koloběžka ráda a i tohle bolení je od ní vlastně dáreček. Díky němu totiž můžete na starostlivé dotazy „Jémine, ty máš něco s nohama?“ odpovídat s hranou skromností: „‚Sem si na kolobce zamakala včera. Co ti budu povidat, bolí to, ale stálo to za to.“

SUPER TIP: Jestli chcete bolení zpětné zintenzivnit, zkuste odjet pár kilometrů se zabrzděným zadním kolem. Já jsem to vyzkoušela a to bolení druhý den, to byl fakt zážitek.

No a pak je tu bolení karetní, ze kterého se nevyspíte. Tak nejdřív potřebujete koloběžku. Nevíte proč, ale potřebujete ji hned. A tak vycálujete dva až nekonečno tisíc a vaše karta se ani nestíhá ptát: „Za co? Co jsem ti udělala? To tu koloběžku fakt potřebuješ? A nemužeš prostě mít ráda mě?“

Pak si nakoupíte různé oblečení. Sportovní tričko, kalhoty, mikinu, čupr botky. Pak dáte za cool tričko s všitou podprsenkou tolik, kolik vás nestály ani šaty na maturiťák. Potom nutně potřebujete ještě jedno. Atakdál, atakdál. Já zrovna uvažuju o takové té tenisové sukni, která má všité šortky. Ne, nepotřebuju ji. Jo, je drahá. Ale jo, musím ji mít.

A samotná koloběžka si taky něco vyžádá. Tachometr, pumpička, zvonek, odrazky (které stejně nejdou na koloběžku naroubovat). Pak přesezónní servis za 400. Pravda, dostala jsem k němu zdarma řeči o tom, že tuhle značku teda jako normálně neopravujeme, takže za nic neručíme.

Taky by to chtělo blatníky za 500. A nový tachometr za 400, protože starý dosloužil. Věděli jste, že existují speciální tachometry na koloběžky? Ty na kola mají totiž krátký kabel. Můj na to doplatil, kabel se prostě přetrhnul.

A když tohle všechno koloběžce koupíte a přinesete na její oltář, všimnete si, že začíná na řidítkách malinko reznout. A že je těžkopádná a zdaleka ne tak elegantní jako jiné. Tak vás napadne, že byste ji vyměnili za mladší. Ta mladší, která by se vám pozdávala, stojí 6 tisíc korun českých.

Ne, jasně že ne. Nevím. Možná? Každopádně je nemám. Kdyby jo, musela bych se kartě omluvit za novou koloběžku.

No a tohle všechno my koloběžkáři pro svou milovanou dvoukolou příšeru zákeřnou vytrpíme a sneseme. Co vám budu povídat, určitě máte taky nějakou svou „libůstku“, do které sypete peníze, čas, nervy, pot, krev a vůbec všechno, ale rozhodně vám to za to stojí. Napište mi o ní, ať se necítím tak ujetá! 🙂

A vůbec, trhněte si nohou!

(Tak se zdraví koloběžkáři. Možná tím chtějí naznačit, že se máte po jízdě protáhnout, jinak to bude zítra pekelně bolet.)

Dopsáno o dva roky později:

Tak to koloběžku z obrázku nemám. Mám totiž moc a mockrát lepší Yedoo Trexx. Přečtěte si rozhovor se samotným Trexxem!