Veď mě ve tmě: Co víte o životě nevidomých?
Napadlo vás někdy, jak sportují nevidomí? Jak vlastně vypadá jejich běžný den? A co si o vás myslí, když jim řeknete „Uvidíme se zítra“?
Já už to vím. A ráda vám to povím. Měla jsem to štěstí přimotat se k projektu Veď mě ve tmě, za kterým stojí brněnský spolek Vodicí pes a Škola pro výcvik vodicích psů. Byla by ooobr škoda, kdybych vám o něm nepověděla – a že jste to vy, na závěr přidám pozvánku na akci spojenou s tímhle projektem.
Když jde Klus poslepu Prahou…
…zjistí, že to není sranda. Ne bez vodicího psa.
Právě vodicí psi byli prvotní impuls tohohle projektu. Pro nevidomé jsou to nepostradatelní parťáci, jenže jejich výcvik není úplně levná věc. Proto má projekt Veď mě ve tmě mimo jiné ukázat i to, jak moc důležití jsou.
V tomhle bodě se do projektu zapojily i tři známé tváře: Tomáš Klus, Lenny a Petra Bučková. Všichni tři si zkusili projít se Prahou po slepu nejdřív s bílou holí a potom se psem. A výsledek? Sami poznali, jak moc-moc-moc důležití vodicí psi jsou. Tomáš k tomu dokonce řekl: „Kdyby mi někdo řekl, že jít s holí a jít se psem je rozdíl, tak bych řekl: ‚Jasně!‘ Ale teď vím, že je to brutální rozdíl.“
Díky Veď mě ve tmě vím, že…
Já jsem se na Veď mě ve tmě podílela tím, co umím (asi) nejlíp: psala jsem texty na web projektu. Vycházela jsem hlavně z rozhovorů se třemi nevidomými, od kterých jsem se dozvěděla fůru zajímavých věcí. Tak třeba:
- I nevidomí sportují – a někteří dost aktivně! Jen k tomu často potřebují parťáka. Třeba běhat vyráží s trasérem a cyklovyjížďky si užívají na tandemovém kole.
- Řada nevidomých nemá ráda slovo slepec, vnímají ho jako urážlivé. Samozřejmě vědí, že to nemyslíme zle, ale lepší je slovo nevidomý.
- Není potřeba vyhýbat se obratům jako „Uvidíme se zítra“ nebo „Podívej“. Nevidomým nevadí – právě naopak, uvítají je stejně jako zmínky o barvách a další vizuálních vjemech.
- Není úplně v pohodě hladit vodicího psa, kterého jste zrovna potkali. Jednak je to nezdvořilé (copak byste hladili cizího psa bez dovolení páníčka?), jednak je potřeba si uvědomit, že vodicí pes pracuje a potřebuje se soustředit.
- I nevidomým záleží na tom, jak jsou oblečení – nikdo nechce vypadat jako blázen s různobarevnými ponožkami a šíleně sladěným outfitem. Barvy oblečení poznávají pomocí speciálního zařízení, které stačí přiložit k tomu kousku, který si zrovna ten den chtějí vzít na sebe.
Hlavně jsem si uvědomila jednu zásadní věc: není žádný „svět nevidomých“ nebo „svět vidících“. Všichni žijeme v jednom světě, jen občas nevíme, jak spolu mluvit. A právě komunikace je klíč k tomu, abychom si rozuměli.
Pravidla, která nám pomohou sdílet ten náš jeden společný svět, shrnuje Vodítko pro průvodce ve tmě na webu projektu. A i vy můžete pomoct tomu, abychom si všichni rozuměli – stačí sdílet Vodítko na Facebooku.
8. září uvidíte vodicí psy v akci
Na závěr ta slibovaná pozvánka: 8. září bude v Brně Mistrovství ČR ve výkonu vodicích psů, které spolupořádá právě brněnský spolek Vodicí pes a Škola pro výcvik vodicích psů. Uvidíte tam vodicí psy v akci, ale taky dogdancing. Budu moc ráda, když se zajdete podívat a napíšete mi, jak se vám akce líbila. Událost najdete na Facebooku.
Mrkněte taky sem
Pokud vás téma vodicích psů a života nevidomých zaujalo, mrkněte na tyhle stránky:
- web projektu Veď mě ve tmě
- Facebook projektu (rozhodně doporučuju sledovat)
- FB blog Ondry Zmeškala Ze života slepce – Ondra mluví o životě se zrakovým postižením s vtipem a bez obalu, určitě se vám bude líbit
Budu moc ráda, když o Veď mě ve tmě řeknete svým kamarádům, budete sdílet Vodítko nebo třeba tenhle můj článek, jestli se vám líbil.
Ahoj na Facebooku!
11 thoughts on “Veď mě ve tmě: Co víte o životě nevidomých?”
Díky za normální článek o nevidomých! Málokdy narazím na text, jehož cílem není vzbudit soucit veřejnosti, ale spíš informovat. Pravda, slovo slepec moc nepoužívám, za to slepoun ano, i když to ostatním asi nezní o moc líp. 😀
Jinak jsem zrovna nedávno s kamarádkou řešila, jak je nespravedlivé, že ona může vyjít ven s každou ponožkou jinou (dělá to záměrně, barevně to sladí se zbytkem oblečení) a lidi to berou celkem v pohodě, já bych ale vždy byla za tu chudinku slepou, která určitě ani neví, že má na sobě nestejný pár ponožek.
To je právě jeden z cílů, který jsme s tímhle projektem měli: doopravdy lidem něco o nevidomých říct a nesnažit se vyvolat soucit, spíš ukázat, že jsme všichni stejní. 🙂
Vidíš, to mě ani nenapadlo, s těmi ponožkami. Ale i mně se stalo, že se mě lidi ptali, jestli vím, že mám každou ponožku jinou… a musela jsem vysvětlovat, že vím, že je to schválně. 😀
Díky za inspirativní článek! Přiznávám, že projekt mě doteď míjel, ačkoliv si pamatuji na několik podobných – třeba kavárnu ve tmě nebo nácvik pohybu jen se slepeckou holí. Loni jsem viděla několik nevidomých na lyžích a to mi přišlo úplně neskutečné, že i takový sport se dá nevidomými provozovat. Mají můj obrovský obdiv.
My jsme měli v práci teambuilding, kde jsme měli poslepu najít mobil, odhadnout vzdálenost, najít oblečení určité barvy a vybrat správnou sumu peněz v mincích. A teda vůbec to nebylo snadné.
Zajímavý projekt. Konkrétně mě zaujal ten přístroj na rozpoznání barev, o tom slyším poprvé. Slovní obraty „uvidíme se zítra“ už jsem v souvislosti s nevidomými lidmi několikrát slyšela a ono je fakt, že nějak handicapovaní lidé si ze sebe většinou umí dělat legraci. 🙂
Já jsem se o něm dozvěděla až díky spolku Vodicí pes, dělali nám v práci teambuilding, kde jsme tohle udělátko dostali do ruky.
Zajímavý projekt. Mě vždy příjde líto, že už 3 rokem se Kavárna potmě vyhýbá Brnu. Byl jsem jednou a byl to zajímavý zažitek. Přitom tam bylo narváno, tak krapet to nechápu. Ptal jsem se jich přes FB, ale dodnes mě nepřišla reakce. Škoda.
Jinak k tomu humoru, přijde mi, že ti různě znevýhodnění lidé mají ten nejlepší smysl pro humor. Nedávno jsem potkal na eventu dceru jedné kačerky co má od narození má jednu nohu zdeformovanou a její styl humoru… prostě nádhera. Hodně drsný, cynický humor, až se lidi otáčeli. 😀
Kavárna potmě by mě taky zajímala. Snad se k nám někdy taky dostane.
Já si vzpomínám na blog.cz na jeden blog, který psal nevidomý bloger. O té krabičce na vnímání barev právě psal, ale už si nepamatuju adresu …
Deníček blogerky
Musím přiznat, že kromě Ondry Zmeškala žádné další nevidomé blogery neznám. Kdyby sis náhodou vzpomněla, jak se jmenoval, určitě napiš. 🙂
Měla jsem kdysi nevidomého kamaráda, párkrát jsme spolu byli na procházce a bylo opravdu zajímavé poznávat, jak vnímá svět on, naučit se ho správně vést a tak…Pamatuju si třeba, jak byl nadšený v botanické zahradě, protože cítil ty vůně všude kolem. Ten projekt zní opravdu skvěle! Škoda, že Brno je pro mě v současné době tak daleko.