Článek psaný kdesi mezi Bolognou a Florencií

Článek psaný kdesi mezi Bolognou a Florencií

Drazí, docela to flákám, co? Články tu přibývají jak noty na buben a ne a ne se to zlepšit. Dlužím vám vysvětlení – a na jeho konci vám půjde hlava kolem. Tak jako jde mně. V poslední době je toho totiž fůra.

Ufňukané klubíčko znovu státnicuje

Předně tu byly státnice. Když jsem státnicovala posledně, nechala jsem si na učení přesně 9 dní a poslední 2 dny jsem strávila v koutku pokoje jako uslzené klubíčko, které mezi vzlyky vykřikovalo něco jako „Já tam nepudu, já ten titul nepotřebuju.“

Letos jsem si nechala času víc (čti: týden předtím jsem chodila z práce ne v pět, ale o půl čtvrté) a měla jsem pocit, že mi učení docela odsýpá. Dokud nepřišel opakovací den. Když jsem si znovu procházela celou tu tunu papírů, zjistila jsem, že si (zase) pletu Halase, Hrubína, Horu a Holana a že se nejsem schopná našprtat, co všechno u nás vyšlo v roce 1935. Místo fňukání přišla rezignace na styl „No, jestli to neumím doteď, tak se to už stejně nenaučím.“

Fáze ufňukané klubíčko dorazila až v noci před státnicemi, kdy jsem se snažila během hodiny narvat do hlavy učivo za posledních pět let.

Ale víte co? Mám to! Z diplomky A, ze státnic B, dohromady to celé vychází na červený diplom. Což v praxi znamená diplom v červených deskách, nic víc.

Když mi došlo, že teď mám před jménem tři písmenka místo dvou, řekla jsem si: „Hm, a to je celý?“ A asi je, no. Země se neotřásla a kolem mě se nerozzářila nepřehlédnutelná aura vzdělance. A furt si pletu Halase, Horu a ty ostatní.

Paní magistra slečnou doktorandkou

Týden po státnicích mě měli na fildě zas – čekaly mě přijímačky do doktorského studia. Před nimi už nebylo žádné fňukání nebo nervování se.

  • Nejdřív jsem zapomněla, že je mám.
  • Pak mi to došlo, ale jelikož jsem nevěděla, co čekat, netušila jsem ani, z čeho se nervovat.
  • A nakonec mě natolik zdeptalo papírování okolo Erasmu, že jsem už neměla kapacitu na stres z jiného zdroje.

Víte, jak vypadají takové přijímačky? To přijdete do školy, kde už se klepou tři vaši spolužáci, kteří prohlašují, že „se ten proslov nestihli naučit“ nebo že „to mají jen na dvě á čtyřky“.

V tu chvíli vám dojde, že je něco špatně, protože vy nemáte žádný proslov. A žádné á čtyřky. Ale jelikož za sebou máte kurz improvizace, jdete do toho.

Vejdete do miniaturní pracovny vedoucí ústavu… a tam sedí deset lidí (nekecám, fakt deset) a zírají na vás. Vykoktáte, čím se plánujete zabývat v disertaci (ano, v té práci, kterou neodevzdáte dřív než za čtyři roky) a svůj proslov prokládáte hlody jako „je to strašně zajímavý téma“, za které byste si tváří v tvář deseti češtinářům nejradši nafackovali.

A oni vám pak řeknou, že vás berou!

Odteď máte kupu povinností, musíte vyplnit bžiliardu papírů a vás školitel vás může zavalit prací. Gratuluju!

Ale zas jste za to placení, což asi není úplně na škodu. Přišla jsem ještě na dvě výhody:

  1. Na studijním nemusíte stát ve frontě.
  2. Když píšete svému referentovi a oslovujete ho „pane magistře“, odpovídá i on „paní magistro“.

Nejnáročnější víkend mého života

Po přijímačkách hezky domů a balit, Barboro! O víkendu mě totiž čekalo stěhování. O téhle části bych radši ani nemluvila, ale dlužím vám to, protože i to je důvod, proč teď nebylo na psaní kdy. Trochu ale přetočím čas… a už jsem v bytě plném krabic, v bytě, kde jsem byla spolu s žumem a kočičkami doma a kam už se nikdy nevrátím.

Když žum odvezl moje milované čičiny do Prahy a nakonec moje věci na místo, kde na mě do února počkají, cítila jsem se tak vyčerpaná jako dlouho ne. Ne fyzicky, ale psychicky na dně. V bytě zbyl jen binec a můj gigantický italský kufr.

Ale život jde dál a já tentokrát nemám čas na ufňukané klubíčko.

Mezi Bolognou a Florencií

…někde tam se nacházím zrovna teď, když tenhle článek píšu. Za šest hodin bych měla být v Neapoli, kde teď strávím pět měsíců svého života.

…abyste viděli, kde jsem pro vás psala 🙂

(Nebo možná zjistím, že to nedávám, a s ostudou se vrátím už po měsíci.)

Nevím, jak bude vypadat můj byt. Nemám nejmenší tušení, jaký mám mít na neapolské l’Orientale rozvrh. A trochu pochybuju o tom, že budou anglické předměty fakt v angličtině. Upřímně, mám dost nahnáno.

Ale zároveň jsem vděčná za tuhle příležitost. Za to, že můžu chvíli žít mimo svůj běžný život, poznat novou zemi, objevovat její kuchyni a památky, naučit se její jazyk. Jsem vděčná za to, že žiju v té části světa, kde je snadné po takové příležitosti sáhnout a chytit ji. Jsem vděčná za své kolegy, kteří mě pustí na skoro půl roku pryč a ještě mi popřejou, ať si to užiju.

A hlavně… hlavně jsem vděčná za to, že mám doma mezi všemi skvělými lidmi toho jednoho veledůležitého člověka, můj pevný bod a důvod k návratu.

Sečteno a podtrženo

Takže jo, poslední týdny byly extra náročné. Měla jsem nervy nadranc, vybrečela jsem potoky slz, moc jsem toho nenaspala. Ale s každou překážkou zjišťuju, že zvládnu víc, než jsem myslela, a s každým zdolaným stupínkem si uvědomuju, jak obrovské mám štěstí.

A co vy, jak se vám daří a co vás v poslední době potkalo?

PS: Jestli mě ještě nesledujete na FB, račte tak učinit. Příští týden vás čekají moje první dojmy z Neapole… a že jich mám víc než dost. 🙂

Další barborové počteníčko

Přece si tenhle článek nenecháš pro sebe! Lajkuj, sdílej a posílej dál.
20

11 thoughts on “Článek psaný kdesi mezi Bolognou a Florencií

  1. Gratuluju k dalšímu titulu i k úspěšným přijímačkám! Moc se těším na tvé vyprávění z Neapole. Určitě tam budeš míš přinejmenším tepleji, než máme my tady v Anglii 😀
    Musím říct, že zrovna včera na mě padl velký stesk po domově při představě, že tu mám vydržet ještě rok a tři měsíce…V práci mě dost psychicky vysiluje, když zrovna zvednu telefon nějakému naštvnému zákazníkovi, který na mě začne bezdůvodně ječet. Chtěla bych zase učit angličtinu. Ale musím koukat na ty světlé stránky.
    Přeju ti, ať se ti tam daří a získáš co nejvíc pozitivních zkušeností!

    1. To bych řekla, že tu máme tepleji. Včera jsem se koupala v moři. 😀 Jak je u vás?
      Je dobře, že v tom nejsi sama, máš tam drahého. To já nemám, ale já jsem tu proti tobě na chvililinku.
      A děkuju, přeju totéž. 🙂

      1. Tady bylo moře moc studené na koupání i v srpnu 😀 Ale tenhle víkend jsme byli v Lake District, tam bylo nádherně, tak mi to zvedlo náladu!

  2. Gratulujem k titulu. 🙂 Moje posledné týždne boli dosť zvláštne na to, že sa to asi ani nedá popísať. Chvíľu plač, potom smiech a niekedy niečo medzi tým. Asi taký je teraz môj život. 🙂
    Okrem toho do Talianska by som sa veľmi rada pozrela. 🙂

    1. Děkuju. 🙂 Nojo, to tak bývá… ale kdyby bylo jen dobře, člověk by si toho asi nevážil.
      A to určo není problém, jezdí sem fůra busů a létají sem i lowcost lety. 🙂

  3. No páni, nějak mám pocit, že jsi zkomprimovala půlrok a nacpala jsi ho do pár dní 😀 Každopádně moc gratuluju úplně ke všemu, o čem tady píšeš 🙂 A že jsi v té Neapoli – tak jestli neznáš knihu Geniální přítelkyně (a její další tři díly), tak tu si opravdu musíš přečíst 🙂

    1. To je vlastně docela přesné. Takové komprimování to začalo připomínat už ve chvíli, kdy jsem se rozhodla odevzdat diplomku o půl roku dřív. 😀
      A neznám, ale ráda si přečtu! Díky za tip. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Líbí se ti u mě? Lajkni si mě a pošli #barborovépříběhy dál!