Nebyla jsem k vám úplně fér.

Zařekla jsem se, že Barborové příběhy budou vždycky pravdivé. Že si nikdy nebudu nic vymýšlet. A teď… nejistě tu mlžím o tom, že se v mém životě dějí změny a že ne všechny jsou příjemné, a nejsem schopná přiznat, jaké změny to jsou.

No dobře. Nádech, výdech. Pojďme na to.

Ta největší změna (nebo jedna z největších) se týká žuma. Vím, že jste si ho oblíbili, a právě proto vám tuhle změnu nemůžu zatajit. Žuma totiž na mém blogu a Facebooku už nebudete potkávat. Nebo alespoň ne tak, jak doteď. Po pěti společných letech se vydáváme každý jiným směrem, i když doufám, že ne tak jiným, abychom jeden druhého ztratili z dosahu.

Jo, bez všech obalů a eufemismů se tomu říká rozchod. A teď, když je to venku, ze sebe konečně můžu vysypat článek, který by mi byl býval pomohl už v době, kdy jsem o téhle „změně“ začala uvažovat.

Co to znamená „rozchod“?

Vždycky jsem si představovala, že rozchod znamená něco jako „už tě nechci nikdy vidět“ nebo „už to stačilo, jdi pryč“. Teď jsem ale v situaci, kdy se sama připravuju o nejbližší bytost. O parťáka, nejlepšího kámoše.

Zjišťuju, že se můžou stát i jiné věci, než že se z lásky stane nenávist. Může se z ní stát i přátelství – důležité, osobní, a přece nedostačující. Jak říká kamarádka Lenka, tohle se stává, lidi se mění. Já jsem se změnila, žum se změnil. Oba jsme se vyvinuli, bohužel každý jiným směrem. Dovedli jsme jeden druhého na rozcestí, kde jsme se dlouho křečovitě drželi za ruce, než nám – nebo jen mně? – došlo, že každý míříme na jinou stranu.

Vždycky si budu pamatovat…

A tak jsme se museli pustit, i když se nejde neohlížet a neptat se: „Co jsem to sakra provedla? Kam to jdu? Jak vím, že je moje cesta ta správná?“

Žum se na své cestě neztratí. On vždycky ví, co dělat. A já? Mně náhoda přivedla brzy po odbočení do cesty někoho, kdo je ochotný jít a třeba i klopýtat se mnou. Celou cestu, nebo jen k příští odbočce? To nevím, ale záleží na tom?

Tak jako tak doufám, že žumova cesta nepovede tak daleko od mé, abych na něj nemohla občas zavolat: „Haló, ty tam! Jak se jde? Víš, že jsem pořád tady? Víš, že jsem tu pro tebe?“ A kdyby přece, teď ještě mám možnost říct aspoň to nejdůležitější:

Tam, kde jsem, jsi mě dovedl ty. Ty jsi mě naučil mít se ráda – i když s tím doteď bojuju. Ty jsi mi pomohl bojovat se všemi těmi směšnými komplexy, které si s sebou nesu. Ty jsi mě podržel, kdykoliv jsem zakopla. Ty jsi mě vedl, abych nezabloudila. A za to ti děkuju.

Vždycky si budu pamatovat ty důležité momenty, ale i zdánlivé pitomosti.

Jak jsme spolu fotili v Denisových sadech (do dneška s tím foťákem neumím).

Jak jsme vařili šílenou večeři ze všeho, co jsme našli v bytě po ségře.

Jak jsi sekal trávu v americkém zapadákově a já se užírala příjemnou letní nudou.

Jak jsi mě vytáhl na pivo, když jsem se hroutila ze státnic.

Jak jsme tahali Miu zpoza kapající pračky.

Jak jsi mě donutil obvázat si ránu po tom držkopádu z koloběžky.

Jak jsem hysterčila na tvém vánočním večírku, brečela vyčerpáním a kazila večer, a tys mě stejně neposlal do háje.

Jaks mě dotáhl domů, když jsem se opila tak, že jsem tě nepoznala.

Jak jsem na tebe byla (a pořád jsem) pyšná, že zvládáš náročný výcvik se samozřejmostí, která mě zaráží.

I kdybych něco z toho zapomněla, bude to ve mně vyryté všemi těmi drobnými změnami, které mě posunuly až sem. Vždycky tu budu pro tebe, i když to teď ode mě zní jako pokrytectví.

A je to venku. Teď už asi chápete, proč nepíšu osobní články – neumím to. Je mnohem jednodušší se smát, dělat si legraci, být nad věcí. Ale tentokrát jsem musela zvážnět, snad se nezlobíte.