Žum a já jsme vyrazili do Zlína. Já vím, není to Budapešť nebo Milán, ale i tak to stojí za to. Račte si o tom počíst!

Už cestou jsem ke svému zděšení zjistila, že žum a já máme dost rozdílnou představu o tom, co to znamená „vidět Zlín“. Zatímco já jsem jela za zlínskou zoo, žum ji vůbec neměl v plánu navštívit a jel do Zlína jentak zbůhdarma, protože je to prostě krajské město. Nakonec jsme udělali kompromis a do zoo jsme nejeli. Jo, taky si nemyslím, že je to kompromis.

Ale i tak to bylo super. Vyjeli jsme na mrakodrap o šestnácti lomeno čtrnácti patrech (o tomhle vám musím říct víc), vyfasovali jsme píchačky a dali jsme si zelenou za 15 korun. „Velkou!“ dodal by žum. Lidičky, jestli jste ještě nebyli ve Zlíně, určitě si tam zajeďte!

Ve Zlíně si člověk musí zvyknout na jednu zásadní věc: budovy se tu JMENUJÍ čísly. 21. budova, 14. budova a tak. Nepřide vám to jak z nějakého postapo románu? Mně teda jo.

Jednadvacítku jsme museli vidět. Říká se jí taky Baťův mrakodrap, i když dneska už člověku může připadat legrační říkat mrakodrap budově o 16 patrech. Šestnáct nebo sto, z Baťova mrakodrapu je krásný výhled.

S žumem jsme se hrozně těšili, že nahoru vyjedeme páternosterem a pak si posedíme ve vyhlídkové kavárně. Co čert nechtěl, páternoster nejel. Nedokážu vůbec vylíčit své zklamání! (To bylo krásně patetické, což?) Ale jet normálním výtahem mělo i svoje výhody: předně jsme si všimli, že tu něco nehraje v číslování pater. Vyhlídková terasa byla v 16. patře, takže by jeden řekl, že má Baťův mrakodrap 16 pater. Nojo, jenže vono houby. Přízemí je totiž oficiálně 2. patro. Ne, taky to nechápu.

Řekla bych, že to vzniklo asi takhle. Vážený pan J. A. Baťa jednou nakráčel k architektovi a povídá: „Postavte mi mrakodrap. Ať je 16patrový a má 14 pater.“

I z toho 14. patra je ale krásný výhled na celý Zlín. Zvlášť pěkně se vyjímá chumel na chlup stejných domečků, které nechal pro své dělníky postavit Baťa. Neřeknu vám ale, co byste viděli z vyhlídkové kavárny, protože byla zavřená. V tu chvíli jsme ještě s žumem nevěděli, že je ve Zlíně zavřené vlastně všecko.

Kromě výhledu jsem byla paf ještě z jedné věci: pracovny ve výtahu. To vážně! Jan Antonín Baťa, bratr slavnějšího Tomáše, si nechal vybudovat pracovnu ve výtahu, prý proto, aby mohl dělat porady s lidmi z jednotlivých pater. Nikdy ji ale kvůli válce nevyužil.

Kousilíček od mrakodrapu je Baťův institut, který taky stojí za návštěvu. Je tam bájo výstava k Baťovi a jeho firmě (takže v podstatě i k Zlínu), sbírka bot z celého světa a navrch cestovatelský koutek. Hned u dvěří vyfasujete píchačku, a jak procházíte expozicí, sbíráte razítka jako opravdický baťovec.

Počkat, teď jsem zmatená. Říká se píchačka kartičce, kterou si zaměstnanec orazí, nebo stroji, do kterého ji strčí? Co myslíte?

Sbírka bot je bájo. Mají tam všelijaké zvláštnosti sesbírané napříč světem i časem, malinké botičky, óbr boty, které patřily nějakému basketbalistovi, a tak vůbec. Člověk neví, kam se dívat dřív.

Z části o Baťovi mě zaualy hlavně texty o životě ve Zlíně jeho doby. Baťa pro své zaměstnance postavil domy, obchod, kino i starobinec a školu. Dal jim všechno a zároveň měl nad vším kontrolu. Sama jsem se nedokázala rozhodnout, jestli je to obdivuhodné, nebo děsivé. Na jednu stranu zajistil, že měli jeho zaměstnanci víc než dělníci v „normálních“ továrnách, na druhou ale v podstatě jeden člověk ovládal život baťovců od školních let až po stáří. Vládnul vlastnímu městečku.

Jako markeťačku mě zaujaly taky reklamy na boty od Bati. Dokázali si sami natáčet nádherné reklamy, které působily jako kousek filmu s nádhernými kostýmy a elegantními tanečnicemi. Super byl i vzdělávací film pro prodavače z Baťových obchodů. Měl je naučit, že má smysl dát zákazníkovi něco navíc, třeba poradit s výběrem, zadarmo převázat balíček nebo spravit dámě punčošku, protože pak se zákazník rád vrátí. To je princip, který dneska některé firmy s velkou slávou objevují.

Z Baťova institutu jsme vyrazili do města, že se podíváme, co tam mají pěkného, a najíme se. I když už bylo dost po poledni, Zlín působil, jako by se zrovna probudil a ospale se protahoval. Na ulicích jen pár lidí, sluníčko svítilo na skoro prázdné náměstí. A víte co? Ono to bylo hrozně příjemné. V Brně jsou v ulicích lidi imrvérefurt, takže je prima si od toho odfrknout.

S tím obědem to bylo složitější. Postupně jsme totiž zjišťovali, že je v sobotním Zlíně sakumprásk všechno zavřené. Restaurace, hospody, pivnice, pajzly, bistra, prostě všechno. Obchody taky. Nakonec jsme ale našli nějakou asijskou restauraci, hladem jsme nezůstali. A navrch jsme narazili na cukrárnu U Marušky a měli jsme naprosto boží zmrzlinu. A město, které má o víkendu otevřenou prímovní cukrárnu, nemůže být špatné.

On se člověk ani těm zavřeným obchodům nemůže divit. Já už jsem zhejčkaná z Brna, ale u třeba v mé drahé Kutné Hoře je po páté hodině všechno zavřené i ve všední den. A to je to turistické město.

Po zmrzce jsme si šli omrknout domky baťovců, kus Zlína, kde jsou všechny domy stejné. Teď mě mrzí, že jsem si je nevyfotila. Co už, aspoň máte důvod si tam zajet.

Nejdřív mi to přišlo otřesné. Proč by chtěl ně
kdo bydlet v jednom z bambilionu stejných domů? Vlastně jsem na Zlín napoprvé reagovala větou „Jé, tady je to vošklivý!“ Ale víte co? Ono to tam vošklivý není. Jak jsme procházeli mezi těmi cihlovými domy, říkala jsem si, že je tam krásně. Všichni mají zahrádku, všude jsou stromy a člověk tam cítí takovou příjemnou maloměstskou pohodu. Maloměstskou v nejlepším smyslu slova, sama jsem původem z vesnice. Nakonec žum konstatoval, že by se mu tam líbilo bydlet. A já vcelku chápu proč.

Nevěřili byste, kde jsme zlínský výlet zakončili. V putyce čili pajzlu, a to opravdickém. U autobusáku jsme s žumem objevili malililinkou hospůdku U Béédi, kde měli podezřele lacino. Aby ne, cigaretový kouř by se tam dal krájet a nadrolit do popelníku s nápisem Průmyslové stavby Gottwaldow. Takový popelník tam fakt měli.

S žumem máme takováhle místa rádi, protože mají atmošku jako blázen. Je tam všechno: štamgasti, hokej, kamarádství, levné pivo, kombajnovka… Ale musím přiznat, že být tam deset minut navíc, zadusila bych se.

Lidičky, sečteno a podtrženo, Zlín je bájo. Určitě si tam někdy zajeďte (a napište mi, jaká je ta zoo). A jestli se vám článek líbil, lajkněte si mě na Facebooku. Každou sobotu tam najdete nový článek a přes týden spoustu veselého čtení o mně, žumovi a tak vůbec.

Jaké další české (moravské a slezské) město bych podle vás určo neměla minout? Kde to máte rádi vy?