Představte si, že žum má skříň plnou mého oblečení.

Ne vážně, představte si to. Představte si, jak mi je, když musím své oblečení tahat z jeho skříně. A co teprve když vidím, že on to moje oblečení nosí. Děsivá představa, co? Pro mě realita.

Týká se to především následujících kousků oblečení:

Šaty a sukně mi naštěstí nebere. Ale to by mě možná štvalo míň než ty ponožky. Nejhorší ale je, že žum všechny tyhle věci považuje za svoje stejně jako třeba boty nebo kravaty, které jsou jeho nesporně. A tak se neustále odehrávají následující (pro mě už vážně únavné) rozhovory:

Žum: „Barboro, co to máš zas na sobě?„

Barbor: „Johna.„

Ž: „Naval.„

B: „Jako proč?„

Ž: „Protože je můj.„

B: „Už ne. Už je můj. A navíc je mi zima. Ty chceš, abych nastydla?„

Ž: „Nechci, ale John je můj.„

B: „Ty chceš, abych nastydla a umřela, bééé! Ty už mě nemáš rád, bééé!„

Ž: „No tak si ho nech, no.„

B: „No proto.„

Abyste chápali, John je moje oblíbená mikina s velkým nápisem John Deere. To je naše oblíbená značka traktorů. Jo, s žumem nemáme společný vkus na hudbu ani filmy, nesdílíme názory na dění ve světě ani se neshodneme ohledně toho, čí je moje oblečení, ale máme společnou oblíbenou značku traktorů.

Dobře, musím přiznat, že ty věci původně nebyly moje. Ale pak jsem je viděla, vybrala jsem si je, označkovala je svým pachem a tak vůbec. Takže už jsou moje. Navíc jsou O MOC pohodlnější než upnuté a kraječkové věci pro holky. A žum mi je ze začátku dával dobrovolně. On má totiž dva módy: Nedám a Vemsito. O módu Vemsito jsem už psala v článku o tom, jak mi žum nutí věci, takže teď jen stručná ukázka toho, jak se projevuje v případě oblečení.

Žum: „Barboro, není ti zima?„

Barbor: „Není, je mi teploučko.„

Ž: „Vem si Johna a ponožky.„

B: „Ale mně fakt není zima.„

Ž: „Bude. Vem si Johna a ponožky.„

B: „Ale-„

Ž: „Vem si Johna a ponožky jsem řekl.„

B: „No tak jo, no.„ Natahuju ruce nad hlavu.

Ž: Oblékl mi Johna. „Levou!„

B: Nastavuju levou nohu.

Ž: Oblékl mi ponožku. „Pravou!„

B: Nastavuju pravou nohu.

Ž: Oblékl mi druhou ponožku. „No vidíš, pak že nechceš.„

Ale v poslední době mi přijde nějaký přepnutý a zaseknutý v módu Nedám a jeho obdobě Proč-Máš-Na-Sobě-Moje-Ponožky. A vzhledem k tomu, že jsem lehounce nepořádná, občas přijde i mód Kde-Je-Zase-John nebo Proč-Jsou-Moje-Ponožky-Za-Postelí. Žum to zkoušel vyřešit tak, že mi k Vánocům pořídil troje chlupaté ponožky do postele. Měkounké, pruhované, teplounké, prostě dokonalé. Já už nevím, kde je mám. Nenosím je, mám ty ze žumovy skříně.

Zaplaťpámbu se ale žum naučil, že když je Barboře zima, není to dobré. A tak (k mému vlastnímu překvapení) může nastat i tohle:

Barbor: „Žumi, vážná věc. Nutně potřebuju Johna.„

Žum: „Ale teď ho mám na sobě já.„

B: „Vidím. Tak šup.„

Ž: „Notakjóno.„

A to je celé, fakt! Prostě kouzlo! Každopádně mě pořád trápí, že si žum moje oblečení přivlastňuje. Jako jasně, já na další oblečení ve skříni místo nemám, ale stejně. Nevíte, co bych s tím mohla dělat? Za vaše tipy předem díky.

PS: Jestli se články na hlavní stranu vybírají tak, jak si myslím, že se vybírají, čekejte mě tam hned zítra. Titulek: Žiju s transvestitou. Co mám dělat? Ptá se zděšeně blogerka BJ.