Jak už jsem psala, na Mallorce bylo krásně. *Zasněně čučí z okna a mne si omrzlé ruce.*

Ale museli jsme se tam nejdřív nějak dostat, žejo. A taky dostali: letadlem z Bratislavy. Rozhodli jsme se využít toho, že odlétáme z města, které skoro neznáme, a do Bratislavy jsme dorazili o den dřív. A začli jsme objevovat.

Musím zmínit, že jsme našli vcelku prímovní ubytování v hostelu Freddie next to Mercury (doteď nad tím názvem přemýšlím a asi si ho budu pamatovat ještě dlouho). Příjemné ubytko za pár korun (teda eur), jediný nedostatek byl až komický: v našich pokojích bylo celkem 7 postelí a každá měla lampičku na čtení. Z těch sedmi lampiček ale měly žárovku jen dvě a z těch dvou jedna nesvítila. Nakonec nám to bylo vcelku šumák, zapadli jsme do postelí i bez pohádky.

A co jsme v Bratislavě dělali a viděli? Inu, ve výsledku toho nebylo moc, ale vydalo to na jeden suprový předdovolenkový den.

Na oběd jsme na radu mé kolegyně (ahoj Leni!) vyrazili do Slovak Pubu. To je vám stylovka! Slovak Pub má asi tisíc místností (dobře, malilinko přeháním) a každá je jinak tematicky laděná. Jedna je věnovaná Štúrovi (to je ten pán s legračním plnovousem), další Pribinově družině, další slovenským básníkům. A všechny vypadají nádherně.

K jídlu tu dostanete přesně to, co byste ve slovenské restauraci čekali: halušky na bambilion způsobů, ale taky šúľance s makom, tedy naše šišky s mákem. Já šišky miluju od dětství, takže jsem byla celá nadšená a po zbytek dne jsem ukazovala Bratislavě široký úsměv plný máku. Víte, podle mě národ, který zahrnuje šišky s mákem mezi svá typická (a v podstatě národní) jídla, nemůže být špatný národ. Jó, kdyby nic jiného, pro šišky s mákem stojí za to být se Slováky bratří.

No dobře, zcela objektivně musím dodat, že jídlo nás neohromilo tolik jako interiér. Nebylo špatné, ale ani jsme si z něj jak se říká (a jak se patří) nesedli na zadek. O dost lepší šúĺance se ke mně dostaly čirou náhodou až po návratu z Mallorky v restauraci jménem Bratislavský meštianský pivovar. (Všimněte si, jak jsem se vyhnula skloňování toho pivovaru. Netušila jsem, jestli ho skloňovat spíš česky, nebo spíš slovensky.)

Na radu oné kolegyně (ahoj Leni!) jsme se zašli podívat na Modrý kostelík (oficiálně kostel svaté Alžběty Uherské). To je vám tak roztomilý kostel! Celý buclatý a modrý jako šmoula. Člověk má na první pohled pocit, že stojí před obrovským modrým kusem žužu. A kdo by nechtěl stát před obrovským modrým kusem žužu?

Pokud si dobře pamatuju, kostel byl zavřený. Ale mně nevěřte, jsem strašlivě zapomnětlivá.

Taky jsme se museli zajít podívat na Bratislavský hrad, to dá rozum. Inu, on je to spíš takový hrádek, ale hezoučký, jen co je pravda. Člověk ho samozřejmě (ať chce, nebo nechce) srovnává s Pražským hradem, ale to je chyba. Náš Hrad je největší uzavřený hradní komplex vůbec, takže dá rozum, že vedle něj ostatní hrady vypadají menší.

U Bratislavského hradu jsme zažili podívanou, jakou v televizi neuvidíte. Protože se tam zrovna konalo cosi veledůležitého, nesměla dovnitř vkročit ani jediná turistická noha. Proto byl u vstupu drsný týpek od ostrahy a s ním drsné cedule s nápisem, že dneska dovnitř nemůžeme. A jelikož byl vítr, cedule pořád padaly. Drsný týpek se vždycky zamračil, došel k ceduli, zvedl ji, odešel. Cedule spadla. Týpek se zase zamračil, došel k ceduli, zvedl ji, odešel. Spadla druhá cedule. Týpek znovu provedl celý rituál. A tak pořád dokolečka. Tohle jsme vydrželi sledovat dobrých 30 minut.

Už v Bratislavě jsme začali pro praktické účely dělit bary a restaurace na „vcelku v pohodě“, „fancy“ a „až moc fancy“. „Tohle vypadá až moc fancy“ v překladu znamenalo „Tady bychom za večeři nechali všechny peníze na dovolenou, tuhle a příští výplatu a navrch jednoho z nás na věčné otročení“.

Místo, kde jsme se rozhodli strávit zbytek bratislavského dne, rozhodně na první pohled vypadalo na „sakra dost fancy“: nad mostem SNP, jediným bratislavským mostem bez pilířů v řece, si v úchvatné výšce trůní UFO, celým názvem UFO watch.taste.groove. Bar, restaurace a úžažůža vyhlídka v jednom. Člověk sice zaplatí 12 éček za vstup (7 něco pro studenta), ale výhled i posezení stojí za to. Dokonce byl na vyhlídce dalekohled, kterým jsme zkontrolovali, jestli drsný týpek od ostrahy pořád ještě zvedá cedule.

V baru je to opravdicky příjemné, člověk sedí, kouká kamsi do dálky a je mu dobře. A taková drobnost, kterou se skoro stydím napsat: mají tam pisoáry v podobě kovových kyblíků, říkal žum. A možná proto, abych o něm měla co psát, pochválil pisoáry přímo servírce. Osobně. Nahlas. Čekala jsem, že bude servírka vyvedená z míry, ale ona jen šeptem přiznala, že když nastupovala, musela si ty pisoáry vyfotit.

Dál mi z Bratislavy utkvěly ještě čtyři „drobnosti“:

1. Koťata, která poblíž děsivé budovy rozhlasu pobíhala sem a tam po silnici (naštěstí ne moc frekventované) a asi tam byla bez mamky. Kdybych mohla, byla bych si je vzala s sebou na Mallorku a pak do Brna, chuděry.

2. Video, které pouštěli v MHD. Byla na něm asi jakási soutěž v sur
fování. V bratislavském MHD.

3. Zvláštní omšelost velké části Bratislavy. Děravé chodníky a silnice, letité paneláky s všelijakými omítkami, neudržované okolí. Přemýšlím, jestli tohle v Brně přehlížím, nebo to tady tak omšele (až na výjimky typu Cejl) nevypadá.

4. Pán ze stánku s bratislavskými blbinkami (miluju blbinky a magnetky zejména), který prohlásil, že jestli na mě bude žum zlý, oni (asi Bratislavští) si mě tu klidně nechají. Milé, což? 🙂

To je z našeho bratislavského dobrodružství všechno. Teď mě omluvte, jdu si zkontrolovat, kolikrát jsem napsala „Bratislavi“. Kdybyste mě mezitím potřebovali, budu na Twitteru.