Já jsem vám to posledně o našich plánech na třetí kočku nedopověděla! Budiž mi omluvou, že jsem nevěděla, že jsem to nedopověděla. Končili jsme tedy tím, že jsme se po zralé úvaze a napomenutí od starší čičiny rozhodli třetí kočku nepořizovat. Kdo si to nepamatujete, račte si osvěžit paměť, bude vám to k užitku. (Ale povinné to není.)

Tak tedy. Dospěli jsme k rozhodnutí, že byt 1+1 a kočky v počtu 2+1 nepůjdou moc dohromady. A tak jsme si to roztomilé zrzavé koťátko nevzali. O kotě strach nemám, je tak roztomilé, že si ho jistojistě někdo vzal hned po našem zralém rozhodnutí.

Jenže pak jsem na facebookové stránce Brněnského Maxe (o něm níže) objevila příspěvek o chudákovi ztracené (a nalezené) kočce. Byla černá jako uhel a hledala dočasný domov, než se najde její původní majitel. Nebo majitel nový. S žumem jsme usoudili, že dočasně náš byt 1+1 snese 2 opice + 3 kočky a že chudákovi číče se musí pomoct.

Ještě ten den jsem pro čičinu jela. Ubytovali jsme ji u nás, dali jsme jí prozatimní jméno Mína (jméno připravené pro naši třetí kočku) a seznámili jsme ji s Milou a Miou. Mila byla celá nadšená, hned Mínu pokoušela, šťouchala do ní packou a zkoumala, jestli je to taky kočka. Mia z protestu odkráčela do koupelny, kde na pračce strávila další týden. Nejvíc ze všech byla v pohodě Mína. V klidu si prošla celý byt, označkovala si stůl, židle, žuma, Philippa (to je můj počítač) a posléze i Milu a pak se rozvalila uprostřed naší postele a zamňoukala si o hlazení. Při prvním doteku se rozpředla a vypadalo to, že nějak pozapomněla, že by kdy bydlela jinde.

Žum to okomentoval velmi realisticky: „Ty, Barbore, je ti jasný, že si ji necháme?„

Já: „Ale on se najde její majitel, musí přece někomu chybět. Viď, Míno?“

Mína: *Přede a tváří se, že dycinky, co pamatuje, bydlela u nás.*

A tak plynul čas. Začalo to vypadat, že Mína, krásná dlouhosrstá gaučová kočka, nikdy žádného majitele neměla. Nebo ho snědla a jeho kosti zahrabala na zahradě. Holky si už na ni skoro zvykly: Mila na ni co chvíli kamarádsky útočila a Mia už pomalu začínala přemýšlet o tom, že by slezla z pračky.

Když vtom mi v práci zazvonil telefon. Volala Mínina nálezkyně. Teda nálezkyně… ona si Mína našla svůj přechodný domov sama, prostě rodině, která se jí líbila, vběhla do domu, když otevřeli dveře. Tak tedy: volala mi Mínina nálezkyně, že se ozvala její původní majitelka. V tu chvíli ve mně zatrnulo. Mínu už jsem považovala za naši a rozhodně se mi nechtělo ji někomu vracet.

Ukázalo se, že se Mína jmenuje Sigi. Vlastně ani nevím, jak se to píše, ale usoudila jsem, že je to zkrácenina od Zikmund (jakože Sigismund, německy, žejo). Zní to nepravděpodobně, ale je to jen hypotéza, jasné? A taky se ukázalo, že o Mínu alias Sigi vlastně její majitelka moc nestojí. Měla ji na zahradě, odkud Mína odcházela na procházky (světě, div se) a její majitelka jen čekala, jestli ji někdo přinese trojrozměrnou, nebo zplacatělou od auta.

„Tak to teda prrr!“ pravila jsem já a bylo rozhodnuto. Mína zůstane Mína a Mína zůstane s námi.

Kotě to nechápe, takže to ani neoslavilo.

Mia slavnostně slezla z pračky.

A žum, který už to stejně dávno tušil, jen utrousil: „Tak vidiš, Brambore.“

Takže jo, máme tři kočky.

Abych nezapomněla, o tom Brněnském Maxovi! Brněnský Max je útulek pro kočky, jedna paní s manželem se tam stará o čičiny, které nemají kam jít, řada z nich je nemocná. Můžete si tak vybrat (samosebou zdravou) čičinu na mazlení, což vřele doporučuju, nebo útulku pomoct penězi nebo něčím pro kočky. Račte si omrknout jejich Facebook.

PS: Kdybych vám do dalšího článku chyběla, na Facebooku jsem imrvérefurt.