Už zítra přijde Ježíšek! Jestli si myslíte, že už jsem moc velká na to, abych byla z Vánoc (a dárků) tak nadšená, šeredně se mejlíte. Je tu ale jeden takový zádrhel…

Zase dojde na to. Tajené slzy, zlomená srdce… O čem to melu? O nepovedených dárcích. I vy je dostanete, i vy je dáte. Schválně, kolik z následujících tragických dárků jste už dostali nebo dali?

Je to pěkné, praktické,… ale proč mi to sakra teta Jarmila dala? Za sebe můžu uvést dva příklady:

Naše prababička nám k Vánocům léta pletla svetry a někdy nás dopředu nechala, ať si vybereme vlnu. Já a starší ségra jsme si vybraly jednu, kterou bych popsala asi jako jednorožčí: bílá s pár barevnými nitkami. Aby babička věděla, jak velký svetr pro mě uplést, dala mi vyzkoušet svetr pro bratrance v barvě nahnilého listí, a ten jsem nakonec taky dostala k Vánocům. Trvalo mi léta, než mi došlo, že to babička jen prohodila a svetrem se mi za nic nemstila. A dneska mě utěšuje představa bratranců v jednorožcích svetrech.

Od našich jsem kdysi dávno dostala hrábě. Pro úplnost: bylo mi asi třináct, víc ne. Próóóč?

Koupíte přítelovi dva dárky: dovolenou v Karibiku a propisku. Z čeho je víc nadšený? No jasně, z propisky, protože je hezky modrá. A vy se zoufale snažíte pozornost na ten druhý dárek: „A co ta dovolená, Péťo, to bude fajn, ne?“ – „Co? Jojo. Hele, ta propiska je fakt boží!“

Žumíček si letos ze všech dárků očividně nejvíc oblíbil malou indiánskou flétničku. Proč? Těžko říct. Ale chápu ho. Kdysi jsem dostala od našich notebook a od kamarádky sadu fix… a ty fixy byly vážně úžažůža!

Pěna do koupele pro někoho, kdo má jen sprchu. Kvalitní klobásky pro vegetariána. Coelho pro čtenáře kvalitní literatury. (Hehe, už bych se do něj mohla přestat strefovat, co?)

Nebo prostě doplněk do domácnosti, který se vám nehodí ani na záchod, takže skončí pod postelí a vy doufáte, že k vám ten, kdo vám ho dal, nikdy nepřijde na návštěvu. Ano, mluvím ze zkušenosti. Ne, nebudu jmenovat.

Já jsem asi prokletá. Kdykoliv koupím něco dražšího, nefunguje to. Koupila jsem si počítač, nefungoval. Koupila jsem si brusle, pouštěly barvu. Teď jsem žumovi k Vánocům koupila klíč ke hře na Steamu. Nejdřív se ukázalo, že to vůbec není na Steam, a pak… ach, až mě bolí vám to říct. Žumův počítač tu nablblou hru vůbec nerozjede! Achjo.

Naši mají takový legrační zvyk: rok co rok se nás ptají, co bychom chtěly k Vánocům, a rok co rok nám dají něco úplně jiného. Dokonce jsem občas měla pocit, že hrají hru „Sežeň dárek co nejvzdálenější tomu, co si tvoje děti přejou„. Jsou v té hře fakt dobří, to se musí nechat!

Tak jsem si jednoho předvánočního dne řekla, že jim tuhle hru trošku zkomplikuju. Strašně jsem si ten rok přála kabát: opravdový dospělácký kabát, vlněný, ne chlupatý, ne bundu. A tak jsem napsala „Ježíškovi“ e-mail s inspirativními fotkami, podrobným popisem a ještě podrobnějším popisem toho, co nechci: kabát s chlupy. Fuj, ble.

A hádejte co? Dostala jsem kabát… chlupatý. Ježíšek byl kreativní: sice viděl v obchodě takový, jaký jsem si přála, ale tenhle se mu líbil víc.

Ale všechno dobře odpadlo, kabát dodnes slouží mamce a sluší jí víc, než by kdy mohl slušet mně. Což ale není jenom kabátem, abych byla sama k sobě trochu kritická.

Víte, jak se pozná, že jste staří? K Vánocům dostanete peřinu. Nebo polštář. Nebo prostírání. Nejdřív si říkáte: „Proč? Proč já? Proč se mi tohle stalo?“, potom se s tím smíříte a nakonec… nakonec jste rádi, protože taková peřina se hodí, žejo.

Co čekáte letos pod stromečkem vy? Nebo už máte naježíno?

Žijte blaze a lajkujte Barborové příběhy!