Tyvole, to bude propadák! Dyť já nic neumim.

Nemám nic umět, je to impro.

Nojo, ale já neumím ty… principy! Co když to nepůjde?

Když to nepůjde, budeme improvizovat.

Ale jakmile se v sále zhasne, přestanu se klepat. Když světla praží jenom do nás a diváci nejsou vidět, není čas na stres, a tak nakráčím doprostřed jeviště. Nemám scénář, nemám režiséra, nemám vlastně ani postavu. Ale mám na jevišti pět parťáků a taky první větu, která ze mě vypadne, jakmile sebou na jevišti plácnu na zem: „No tak tohle je vrchol.“

Na tuhle větu se nabalují další věty, pohyby, výrazy… až vznikne šílený příběh o jeptišce a jejím opilém bratrovi, kteří se spolu vydali na vrchol vysokánské hory, aby tu založili klášter. Vznikl teď a tady a už ho nikdy nebudeme hrát znova.

Hrajeme totiž impro.

Im-co?

Improvizační divadlo. Jediné divadlo, kde chodí herci na jeviště s prázdnou hlavou a tvoří z náhody. Stačí slovo, gesto, jakákoliv blbina a narodí se postava. Když se to povede, zažije ta postava něco úžasného. A když ne… tak holt improvizujeme.

Na impro jsem začala chodit asi dva (nebo tři?) roky zpátky. Ani nevím, co mě to popadlo. Asi že jsem vždycky chtěla hrát divadlo a tohle mělo divadlo v názvu, tak jsem tam šla. Hned na začátku jsem dostala pořádnou pecku do rypáčku.

Ne, nemusíš být za každou cenu vtipná.

Ne, nestačí přijít před lidi a furt mluvit.

Ne, tvůj nápad není jediný a nejúžasnější.

Impro není o tom zazářit a ukázat vlastní genialitu. Je o tom poslouchat ty, kdo hrají s vámi, brát jejich nápady a neodmítat. Třeba takhle:

Přijdete na jeviště s tím, že jste uklízečka. Vezmete neviditelný mop, vyrácháte ho v neviditelném kýblu, pustíte se do vytírání a říkáte si: „Ježiš, to bude super scéna o uklízečkách! Já jsem geniální!“

No a pak k vám přijde někdo další a povídá: „Dobrý den, pane profesore, koukám, že vám ten bowling jde!“

Bum. Uklízečka je v tahu. Jasně, asi byste rádi zařvali: „Ty glupoňo, já nejsem profesor, já jsem jasná uklízečka!“, ale v tu chvíli byste byli za glupoňu oba a celá scénka by umřela strašnou smrtí. A tak se usmějete a řeknete: „Přesně tak, Maruško. To víte, hraju každej den.“

V hlavě vám šrotuje, jak se teď rychle přešupačit na chlapa, profesora a navrch člověka, který hraje bowling tak blbě, že to vypadá jako vytírání podlahy.

A vo tom to je. Je to větší sranda, než udržet si svůj super-giga-cool nápad s uklízečkou, a navrch vás to naučí nebrat se tak vážně.

Mě osobně impro naučilo ještě spoustu dalších věcí:

• Nebát se vyjít před lidi. Ono to vždycky nějak dopadne.
• Vidět inspiraci ve všem. V pohybu. Ve zvuku. Ve slově.
• Poslouchat a spolupracovat, protože sama to neutáhnu.
• Uvědomit si, že nemusím mít všechno nalajnované dopředu.

Taky jsem při něm zažila spousta příběhů. Byla jsem máma, která moc hrotí zdravou stravu. Dcera, která chce s tátou lovit bizony. Královna země napadené bezhlavými rytíři. Indiánka soupeřící o pozici šamana. Vražedkyně, kterou má první rande ve vězení.

Pomohla jsem dotvořit příběhy jiných lidí – a to často stálo víc za to, než se natlačit do centra dění. Další cenná lekce: nejsem pupek světa.

Co vy, už jste si někdy zkusili zaimprovizovat? Doporučuju to všem: sebevědomým šoumenům i tichým myškám. Každému to něco dá: někomu srazí hřebínek, jiného naučí ukázat, co v něm je.

Douška do-ouška: Fotky fotila skvělá Danča, kterou doporučuju sledovat na Instagramu. Na většině jsem já jednoduše proto, že jsem nechtěla uvádět ostatní do rozpaků tím, že zneužiju jejich fotky. Snad mi odpustí aspoň tu společnou.

Další barborové počteníčko

• Swingujeme (Like it’s 1930) – o dalším z triliardy mých koníčků
• Kterak jsem si koupila kytaru, protože jsem neměla jahody – vlastně taky tak