Brněnský koloběžkový půlmaraton: 26 koleček a 1 medaile

Brněnský koloběžkový půlmaraton: 26 koleček a 1 medaile

Comments 7 comments
„Jsme v půlce závodu, závodníci mají za sebou 5 kilometrů, to je 13 kol. Mezi ženami je průběžně na prvním místě Barbora Nováková, na druhém…“
Tyhle krásné věci hlásili v půlce závodu, který jsem v neděli odjela. Jo, vážně mě hlásili na prvním místě! Musela jsem se vám s tím pochlubit, protože to se mi už nestane. Jste na mě pyšní?
A teď fakta:
  • Nebyla jsem první. Ani průběžně.
  • Možná jsem v tomhle bodě ani nebyla v půlce. Upřímně, neměla jsem tušení, kolik jsem ujela.
  • Tohle hlášení bylo ovlivněné tím, že se zbláznila časomíra a čipy nám měřily úplně nereálné věci.
  • ALE! Stejně jsem byla třetí. Třetí! To je na medaili, a ne bramborovou!
  • Strašlivě pršelo.
  • Z toho závodu mám hrozné fotky. (Nebo přesněji: fotky jsou pěkné. Jen já na nich nejsem pěkná.)
  • ALE! Jsem na sebe hrdopyšná!
A teď si to rozebereme. Elektronickou tužkou, máte-li nějakou. Já mám jen obyčejnou, ale zato je to jednička. A ty jsou, jak známo, dobré na kreslení.

Závod, na který jsem nechtěla jít

Musím přiznat, že jsem se Brněnského půlmaratonu bála. Předně, vidíte v tom názvu ten půmaraton? Furt tam je, žejo? Děsivé. Víte, co to znamená půlmaraton? To znamená 55 koleček koloběhu na brněnském velodromu. Dokola a dokola a dokola a… uff, už se mi zamotala hlava.
Naštěstí (!!!) se ale nejel jenom půlmaraton, člověk se mohl přihlásit i na 10 km, to jest 26 koleček. U téhle varianty bylo v přihlášce napsáno „10 km sprint„. Ježišmarjá, sprint? Co to je? Je moje jízda ve stylu „jedu do práce a moc se mi tam nechce“ sprint? To těžko. Sprint je pro lidi, co pojedou celou dobu 30 v hodině. I holky, stopro. Tohle se mi honilo hlavou a málem mě to od závodu odradilo.
Nakonec jsem se se nechala umluvit (dobře, tak těžký to nebylo), že to přece jenom prubnu. Když nic, aspoň bude mít Brněnské kolobkové gang o jednoho zástupce víc. A když to zmastím, můžu říkat věci jako „No, víš, já jsem začala jezdit teprve před rokem, žejo, musím hodně trénovat, já vlastně nejsem závodník, vůbec nesportuju, chápeš? Takže jsem nepřišla pro medaili, jsem tu jenom do počtu.“ Tyhle bláboly jsem opakovala pro jistotu už před závodem každému, kdo byl ochotný poslouchat. A aby mi to věřili, prokázala jsem obdivuhodnou neschopnost, když jsem si nezvládla sama odšroubovat ventilek a dofoukat kola.
Dobře, to jsem neudělala schválně. Prostě jsem jelito.
No a šlo se závodit!

První kolečko, páté kolečko,… počkat, kolikáté jedu?

Už před závodem mě pár lidí upozornilo, že si nebudu schopná spočítat kola. Pchá, prostě se budu soustředit a pamatovat si to! Když jdu plavat, taky uplavu 25 koleček a dokážu to spočítat. Pchá a ještě jednou pchá!
S touhle myšlenkou jsem se postavila na start. Udělalo se mi mdlo. Najednou prásk! a jelo se. Mimochodem, nesnáším ostré rány a ze startovací pistole jsem zralá na infarkt. Ale zpátky na dráhu, já už jeduuu!
Předjíždím pár lidí a pár lidí předjíždí mě. Vida, nejsem úplná ostuda! Ale ostatní se teprve rozehřívají, určitě ještě zrychlí. Nebo ne?
Mimochodem, takhle vypadám na všech fotkách ze závodu. Ty fotky jsou pěkné, to jo, ale já prostě asi nikdy nebudu vypadat jako elegantní závodnice. Tady třeba vypadám, že vůbec nezávodím, ale prostě se kochám. Těžko říct čím.
První kolečko. Druhé, třetí. Kolem projede závodník, kterého jsem na začátku předjela, a tváří se, že mě zná. Kdo to je? Takhle převlečení, s brýlemi a helmami nejsou lidi k poznání. Jak nad tím přemýšlím, úplně zapomenu počítat kolečka. Sakra. Kolik jsem jich ujela?
Na startu je počítadlo koleček, které ukazuje, kolik nám zbývá. Vida, mám za sebou šest koleček. Vlastně já ne, první závodník. Kolik můžu mít já? Projedu startem znova – pořád máme ujeto šest kol. Projedu ještě jednou – číslíčko poskočilo o tři. Co se to sakra děje? V tu chvíli mi dojde, že se na počítadlo nemůžu spolehnout. A na svojí hlavu taky ne. Je to v pytli, vážení, vůbec nevím, jak jsem daleko a kolik mi zbývá. Dokonce i tachometr mě zradil (protože jsem ho blbě namontovala).
Žum mi hrozně srandovně fandí. Nejdřív projedu kolem pár lidí z BKG (to jest Brněnského kolobkového gangu), pak kolem žumíčka, který se tváří, jako by fandil své pětileté mentálně postižené dceři.
„Jeď, Baruškó!“ křičí, napitoměle se usmívá a tleská tak, jako se tleská na dětských besídkách. Ve stylu „No moc pěkný to měli. Sice mě to nebavilo, ale Pepíček se tentokrát nepočůral, takže dobrý.“ Vypadal při tom fandění vážně miloučce, díky žumi! 😀
A ještě jedna fotka, tuhle fotil žum. A jelikož bylo hnusně, byla tmavá, a tak jsem ji musela prohnat úpravou. Eh, když na ni teď koukám, možná to bylo trochu moc.
Blíží se konec závodu. Teda podle počítadla kol, kterému už dávno nevěřím. Co teď? Začnu vyzvídat u ostatních závodníků, kolem kterých projíždím:
„Prosím vás, kolik ještě kol?“
„Co? Uf – nevim. Asi konec.“
To se mi nezdá. První sice už dojel, ale vím, že mě pár lidí předjelo NĚKOLIKRÁT. Já vim, ostuda, ale to je teď jedno, musím zjistit, kolik ještě jet.
„Kolik ještě kol, nevíte?“
„Já ještě čtyři kilometry.“
Jo tak to mi taky nepomohlo, tolik mi určo nezbývá. Navrch jsem z udýchanosti závodníků odtušila, že makají mnohem víc než já. Zastydím se a zkusím to u fandů.
„Kolik ještěéééé?“
„Už končíííí!“
Co? No tak jo, no.
„Kolik jsem ujela?“
„To nikdo neví.“
Nó, tak doufejme, že jsem to ujela celé a nediskvalifikovala se nedokončením závodu.

Jsem fanynka na baterky

Po deseti kilometrech se jelo jednadvacet – ten půlmaraton, kvůli kterému jsme všichni přišli. Na startu stálo několik mých „spoluzávodníků“ z BKG, a tak jsem se rychle napasovala do role nejnadšenější z fanynek. A taky jsem dostala veledůležitý úkol: podávat vodu.
Ukázalo se, že ani jedno mi moc nejde. Než se mi konečně povedlo podat vodu tak, abych jí půlku nevybryndala, uběhlo pěkných pár koleček závodu. Nalévala jsem zbytečně moc (ne, Barboro, závodník fakt nemá čas vylemtat dvojku vody), jednou jsem dokonce celý kelímek upustila z nadšení, že kolem prosvištěl jede
n z „mých“ závodníků. Žum se tomu smál, až se za pupek popadal (a že on se má za co popadat).
A jako fanynka jsem byla taky na baterky. Názorná ukázka:
Vidím, že kolem projíždí děvčata z BKG, a tak řvu: „Jó, holky, pojeďtéééé!“
Pak si všimnu, že hned na nimi je i jeden závodník-kluk, a tak nejistě doplním: „A ty taky!“ Level trapnosti bžilion.
Ve třech čtvrtinách závodu jsem se jala závodníky povzbudovat novým způsobem: „Pojeď, jedeš pěkně, už jenom kousek!“ Ten kousek ale znamenal víc než deset koleček, a tak mi to začalo být už po pěti trapné. Postupně jsem proto fandění stupňovala: z kousku se nejdřív stal kousíček, pak kousilínek a nakonec fakt malinkej kousilínek. Žum se mi smál, že místo fandění závodníky rozesmívám. Tak pardón, no!

Kterak Barbora nedostala bramborovou

Po půlmaratonu přišlo vyhlášení. A na bronzovém místě mezi ženami v závodě na deset kilometrů se umístila… Barbora! Myslím, že byly výsledky odhadnuté baj voko, ale tak jako tak mám medaili! Druhou ve svém životě, první s opravdovým umístěním. Vlastně mě to docela překvapilo, přišlo mi, že jsem celou dobu jela rychlostí na styl „jedu na výlet a mám moře času“, ale přišlo mi, že to většina ostatních závodníků pojala stejně.
A nebyla to jediná medaile pro BKG! Řeknu vám, že je to vážně prima pocit, závodit za tým, radovat se z každé medaile, kterou získá, a zároveň sdílet radost z té své. Myslím, že by to bylo super, i kdybych žádnou medaili nedostala, ani bramborovou.
A to jsem na ten závod vlastně vůbec nechtěla jet. 🙂
Co vy, jak se máte takhle na začátku školního roku?
Žijte blaze a nezapomeňte si lajknout Barborové příběhy na Facebooku! Za týden tam potkáte další článek a mezitím spoustu patálií, co se mi stávají dnes a denně.

7 thoughts on “Brněnský koloběžkový půlmaraton: 26 koleček a 1 medaile”

  1. Jéé, 🙂 to se ti moc poedlo. 🙂 Jak mně naučil film auta: Není hlavní cíl ale cesta. 🙂 A pokud si užiješ cestu, tak už máš v tomhle vyhráno. 🙂 :-)  :-)  :-)  :-)

    Odpovědět

  3. Moc gratuluji! Mně příští sobotu čeká 8km běhu. BĚHU! Celý rok jsem v podstatě neběhala, tak jsem na sebe hodně zvědavá :D.

    Odpovědět

  4. [2]: Jo, kéž by! :D Tohle nebyl "opravdový" závod pro skutečné závodníky, navíc co se koloběžek týče, je závodících holek tak málo, že by se umístila i jednonohá. :D

    Odpovědět

  6. Gratulace k bronzové medaili 🙂 teda, jsi dobrá! Ujet tolik kilometrů na koloběžce, asi bych padla vyčerpáním jak se znám :D Taky bych se na ní ale někdy ráda projela 🙂 mně semestr začne až za pár dní, tak zatím jen dodělávám autoškolu :-)

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.