Bžilion trapných způsobů, jak se vyhnout tykání

Bžilion trapných způsobů, jak se vyhnout tykání

Vážení, tady končí veškerá sranda. Žumova maminka, kteroužto přezdíváme paní Eva, mi řekla, že jí mám tykat.
Ono se to stalo už nějakou dobu zpátky, ale protože jsme chvilku potom s žumem odjížděli, pustila jsem to z hlavy. Jenže teď máme jet zase na návštěvu a mě jímá hrůza. Co mám sakra dělat?
Tož jí tykej, ne? No jasně, to se vám řekne. Už vám někdy nabídl tykání šéf? Nebo učitel? Nebo rodič vaší drahé polovice? Jestli ne, jen počkejte, až se vám to stane. Ona to není žádná legrace. Mně už se staly všechny tři situace a docela se mnou zamávaly. To přece nejde, jentak začít takovým lidem tykat! Takovou poctu si člověk musí v bolestech odtrpět.
Osobně se s tím vyrovnávám následovně:

Mlčím jako ryba (A já jsem Ryba!)

Tak jsem to měla s jedním vyučijícím. V prváku jsem ho potkala na bohemistickém večírku a měla jsem ho za studenta ne o moc staršího, než jsem já sama, a tak jsem mu přirozeně tykala (a přirozeně jsem měla v sobě pivo či dvě). O semestr později jsem zažila šok, když jsem ho potkala v roli učitele. A tak jsem plynule přešla do vykání.
Poznámka nad čarou: Přechod z tykání na vykání jde mnohem líp než naopak.
No dobře, takhle on nevypadá. Je vlastně mladý, fajn a tak. Ale stejně!

Pak jsme se zase potkali na nějakém večírku a on mi povídá: „My si tykáme, ne?“
Já: „Nó… Jo?“
Prý jo. A to byl kámen úrazu, protože mě zas už něco učil a mně bylo trapné v semináři před ostatními tykat učiteli, i když to je doktorand. A tak jsem se radši vyhýbala jakékoliv komunikaci, a když už bylo nutné něco říct, vyhnula jsem se přímému oslovení.
Trošku těžší to bylo, když jsem přišla na hodinu pozdě. To se u nás stává často, protože náš obor spadá pod dva ústavy a každý z nich sídlí úplně jinde, takže musíme během pětiminutové přestávky mezi hodinami přeběhnout půl Brna. Nojo, jenže teď si to představte: jdu pozdě, hodina je v plném proudu. Tak zaklepu, vejdu… a co teď? Mám prostě vrazit dovnitř a říct: „Ahoj, promiň, že jdu pozdě!“? To by mě hanba fackovala. Tak jsem vymyslela několik alternativ:
1. Vejdu, omluvně se usměju a s výrazem „nechci rušit, tak radši nezdravím“ zapluju do nejbližší lavice. Level trapnosti jedna.
2. Vejdu, řeknu „dobrý den“ směrem ke třídě, ve které ale nikomu nevykám. Zapluju do nejbližší lavice. Level trapnosti dva.
3. Vejdu, zamumlám něco jako „mhmm mmm“, z čehož by nemělo být poznat, jestli tykám, nebo vykám. Zapluju do nejzašitější lavice, protože je mi tak trapně, že se musím schovat. Level trapnosti tisíc.

Mimo hodiny s tím tykáním problém nemám. Ale takhle je to prostě divné.

Vymýšlím alternativní pozdravy (a jsem v tom fakt dobrá)

U nás ve firmě si skoro všichni tykáme. Ne že by nám to někdo nařídil (to mi přijde lehce nablblé), prostě to tak nějak vykrystalizovalo a je to fajn. Máme ale pár lidí, kterým vykáme, mezi nimi byli donedávna všichni majitelé. Vykat pár lidem ve firmě mi nevadí, vlastně mi přijde docela fajn mít někoho, komu můžu vykat. (Tohle zní možná trochu divně…)
Každopádně před časem jsme měli grilovačku, během které jeden z majitelů (a zakladatel firmy) zahlaholil: „Heleďte, já myslím, že se za poslední dobu tahle firma docela posunula, stejně se k sobě tady všichni chováme jako kamarádi, tak si pojďme tykat!
Následujících 14 dní pro mě bylo velmi náročných. Den co den jsem vymýšlela nové a nové pozdravy, ze kterých není poznat, jestli tykám, nebo vykám. Ne že bych mu tykat nechtěla, je pravda, že máme ve firmě takovou dost kamarádskou atmosféru, ale já si na tyhle změny hrozně těžko zvykám.
Napíšu vám, na co jsem přišla, pokud jste v tomhle ohledu asociálové jako já, bude se vám to hodit:
Zdravíčko!
Dobré ráno!
Brýtro!
Hezkej víkend! (To jako místo na shledanou.)
Jojo, taky! (Reakce na „ahoj, měj se!“ při rozloučení. Je potřeba se u toho tvářit, že máte fůru práce, aby to neznělo tak divně.)
To je dneska hezky, co? (To jako že vůbec nezdravím. Hodí se pro případ, že se nečekaně potkáme v kuchyňce.)
No teda, já bych spala! (Pro stejný případ, použitelné jen ráno.)
A nezdravili jsme se už dneska? (Pro případ, že druhá strana pozdraví a vy nevíte, jak honem zareagovat.)
Každopádně časem jsem si zvykla, i když jako poslední z celé firmy. Teď už je to fajn. Zaplaťpámbu, další trapné pozdravy bych už nevymyslela.

Zarputile pokračuju ve vykání

Tohle je případ paní Evy, tady totiž bude přepnutí na tykání nejtěžší. Achjo. A jelikož je paní Eva tak trochu žum (znáte to, krev není voda), už mě s tím vykáním zvláda, jak říká žum, potrollit. Byli jsme všichni tři v obchodě a já žumově paní máti povídám:
„A čočku máte?“
A ona na to: „Jojo, to my máme.“
Heleďte, tohle si budu pamatovat. Až si jednou naše děcko přivede domů drahou polovici, přesně tohle na ni vyzkouším.
Jak to máte s vykáním a tykáním vy? Dělá vám problém některým lidem tykat, nebo byste vykání úplně zrušili?
Mimochodem, věděli jste, že „you“ v angličtině je vlastně od původu vykání? Bylo to zájmeno pro množné číslo, to zaniklé bylo jednotné. Takže si Britové, Američani a tak vůbec vlastně všichni vykají.
Žijte blaze a ahoj na Facebooku! (Nebo na Blogru, jak je ctěná libost.)
Přece si tenhle článek nenecháš pro sebe! Lajkuj, sdílej a posílej dál.
20

19 thoughts on “Bžilion trapných způsobů, jak se vyhnout tykání

  1. Což tykání a vykání…ale co teprve si pamatovat, komu vykat a komu tykat. :D A co teprve, když se k vám někdo hlásí na ulici a vy si za boha nemůžete vzpomenout, kdo to je. Tak pak to nenápadné našlapavání, kdo to je…

  2. My si v práci tykáme i se všema nadřízenýma. Když jsem nastoupila, byla to moje první práce a zároveň seznamování se spoustou nových lidí a protože jsem zprvu ani pořádně nevěděla, kdo je komu nadřízený a kdo je tam ten důležitější, tak to pro mě bylo celkem nepříjemné, ale zvykla jsem si nakonec. :D

  3. :D :D tak to je dobré :D já tohle ale taky nemám ráda, hlavně když potkám někoho podobně starého jako jsem já a nevím, zda vykat či tykat. Tak se snažím vymyslet nějakou neurčitou větu :D

  4. Nojó, o tom jsme se vlastně nedávno bavily a já ti povídala, jak jsem začala své vedoucí vykat a pak si v polovině věty uvědomila, že si už tykáme a tak jsem řekla: "Já vám pak donesu papír…ehm, na kterém mě ohodnotíš." – to byl monstrózní level trapnosti.

  5. Přesně, přesně, přesně! Tenhle problém už jsem zažila tolikrát v tolika obměnách, že jsem se v článku úplně našla! Říkávám tomu netykajícímu tykání "střední mód zdravení" a ještě bych k tomu dodala familiérní "zdravim!". Fakt to není snadný někomu začít jen tak tykat. A varianta "mmm, hmmm" mě opravdu dostala :-D

  6. Já to mám úplně stejně a vymýšlím úplně stejné náhražky :-D Někdy jde o lidi, kterým jsem jako škvrně tykala, jenže už jsem dávno vyrostla, je o deset let později a já je mezitím ani neviděla. A teď oni jsou těžce starší (nebo úplně staří) a mně si někdy sotva pamatují, takže prostě už tykat nemůžu…

  7. Já když mám někoho pozdravit a nevím jestli si vykáme nebo tykáme nebo když ten druhý chce, abychom si tykali a já to nechci – volím neutrální ''Zdravím!'' :-D Efektivní, nezní to blbě a když k tomu přidáte oslňující úsměv…! :D

  8. S tchánovci si vykám a zrovna dneska v práci jsem to řešila, že tchánovci nabídli švagrové tykání a mě ne. Nevím jestli je to tím, že ona je už v rodině a já ně. Trošku mě to mrzí, ale aspoň s s nima nemusím tak bratříčkovat.

  9. Já prostě nemůžu, když je ten člověk starší než já (a nemyslím jenom pár let). A to i u známých, rodičů kamarádek… Zkrátka mi to nejde :D

  10. Ahoj, tak to já mám s tím tykáním a vykáním zase obráceně. Pokud je někdo starší, tak mu automaticky vykám, dokud mi sám nenabídne tykání, i když bych si s tím člověkem třeba sama ráda tykala. Nejvíc nepříjemné je mi to právě zrovna u rodičů mého přítele, kteří mi po třech letech nenabídli tykání a mně to přijde takové divné, jako bych mezi ně nepatřila. Stejně tak u učitelů jsem moc ráda, když některý nabídne tykání. Navíc můj přítel je také učitel a s některými jeho blízkými kolegy si tykáme a to je fajn. A s doktorandy si až na vzácné výjimky tykáme vždycky – přece jenom jsou to taky studenti :-)

  11. A ještě mě napadlo, že teď jsem před prázdninami nastoupila do nové práce, kde si všichni kolegové tykají, ale jenom se mnou vykají. No, třeba se to po čase změní ;-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Líbí se ti u mě? Lajkni si mě a pošli #barborovépříběhy dál!